„Tak nám zvolili prezidenta“, řekla by možná dnes posluhovačka panu Švejkovi, jenž by se otázal, nepřestávaje mazat revmatická kolena opodeldokem: „Kerýho prezidenta, paní Müllerová? Já znám dva…“ Nakonec by se shodli, že „toho tlustýho, nábožnýho“, jenž hlasoval pro církevní restituce, vědí, toho s tím červeným čírem, co ho mládež nová, mládež Schwarzenbergova nosí v klopě…, tak toho ne. Toho druhého, co je, pravda, také tlustý, ale nemá číro a mládež nová ho sice v klopě nenosí, ale zato mu maluje na plot červené pantákly a jiná znamení.
Mládež nová představuje v prezidentském post bellum možná vůbec nejlákavější kořist a nezanedbatelnou mediální cílovou skupinu. To, jak beze zbytku akceptovala čistý mediální konstrukt knížete, umně vytvořený z prvotní amorfní matérie, je prostě (v boratovské terminologii) „fakt hustý“ a výsledek mainstreamového tlaku (za ochotné, v některých případech přímo ochotnické podpory nekonečně recyklovatelné části staré dobré „umělecké fronty“) zasluhuje „respekt“.
Sousloví „mládež nová“ vzniklo v padesátých letech minulého století jako označení pro budovatelské nadšence hledící planoucím zrakem ke světlým zítřkům skrytým kdesi daleko, předaleko za obzorem, aniž by se nechali rozhodit takovým detailem, že jejich botka vězí v čemsi hnědém, lepkavém a hustě smrdutém až po kotník. Z toho plyne, že ne každá mládež je „mládež nová“, a ani ta, která se tak vnímá, není tak úplně nová, jak si možná představuje, bloudíc v historii jako Mařenka s Jeníčkem v černém lese. A nikde světélko. Neb perníkovou chaloupku zbaštily, poté co „přemluvily bábu“, už dávno jiné děti. Mařence a Jeníčkovi to ovšem ve škole nikdo neřekl, neboť učitelé měli spousty starostí s podpisováním petic a zaujímáním správně „hustých“ postojů, takže děti snící o perníčku nemají potuchy, že chaloupka už dávno vzala zasvé a že za chvilku zmizí (pod cenou prodán nastojato) i les, kterým bloudí s ústy plnými laskomin, a zbude jenom tma a tma.
Ano, v těchto prvních veřejných prezidentských volbách se potvrdilo, jak málo je jistá část mladých lidí odolná soustředěnému mediálnímu tlaku, pod jehož vlivem je ochotna vzít za své i tak zjevné pitomosti, jako je punkový symbol zneužitý k podpoře establishmentu. Mimochodem, dnes jsem viděl v metru mladou maminku upravovat na bundě svého asi tak pětiletého kloučka pyšně placku s punkovým knížetem. Bylo mi jí trochu líto. Ale pomoci jsem jí nemohl. Byla plně v zajetí svého fantasmatu – a co víc: byla v něm evidentně šťastná. Ale zpět k mladým příznivcům stařičkého knížete. Nevím, zda má smysl rozvíjet tímto směrem úvahy o nonkonformní podstatě punku a jeho nekompromisním vymezení vůči oficiálnímu. V postmoderním diskursu ztrácejí symboly svou podstatu a transformují se do nezávazné hry vyprázdněných ornamentů.
Domnívám se, že daleko podstatnější je uvažovat v souvislostech prezidentské volby o poněkud jiných konotacích. Zdá se totiž, že například vzdělání samo, v současnosti namnoze vnímané nikoliv jako prostředek k sebezušlechtění a zkvalitnění ducha, ale spíše jako klíč k dosažení vlivu, postavení a odpovídajících příjmů, přestalo být garantem nezávislého myšlení a stalo se čímsi konformním, jakousi nezbytnou formalitou sociálního kalkulu, v němž se tradičně nezávislé myšlení akademického světa stává vstřícné utilitárnímu okolí a mediální manipulaci.
Fakt, že této manipulaci veřejnost jako celek odolala a vymezila médiím mainstreamu hranice jejich vlivu, je patrně nejdůležitější zpráva z první veřejné volby prezidenta republiky. Procento voličů Karla Schwarzenberga, především z mladé, vzdělané generace, však není možné přehlédnout. Samozřejmě s dodatkem, že pokud bylo výrazem svobodného a nezávislého uvažování, je třeba je plně respektovat. Škoda, že mi v tom poněkud brání neskrývaně nevyvážený, jednomu z kandidátů jasně stranící projev většiny našich tzv. nezávislých médií, veřejnoprávní Českou televizi nevyjímaje.
Autor: LUBOMÍR BROŽEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |