Každá mezní situace odkrývá charaktery, podstatu osobnosti, vztahů mezi jedinci, skupinami, no jednoduše řečeno, láme se chleba. Právě toto lámání chleba jsme si v nedávné době zažili. Když se zamyslíme nad tím, kdo ten chleba lámal nejdramatičtěji, až se zdálo, že z toho chleba budou lítat hřebíky, byly to bohužel v tradici našeho prostředí osobnosti či osoby, z velké většiny umělci, či tzv. umělci. Je zajímavé, že zde převládali tzv. interpretační umělci, tedy ti, co vlastně nic nevymýšlí, interpretují cizí myšlenky, cizí melodie a právě ti mají silnou potřebu se vyslovit, soudit, hodnotit.
V jistém periodiku se velmi netypicky, vzhledem v jaké branži se sám pohybuje, vyslovil Janek Ledecký: „Umělci mají emoční práh nastavený daleko výš než běžní smrtelníci, takže rádi kdykoliv a za cokoliv zamíří na barikádu, aby si tam roztrhli košili na prsou!“
Nic proti tomu, všichni jsme občané a máme právo, vlastně i povinnost se k věcem veřejným vyjadřovat. Je však otázka, jaká publicita se těmto hlasům dává. Bohužel zkušenost, a to nejen z poslední akce, tedy volby prezidenta, je doslova tristní. Veřejnost je zaplavena moudry různých herců, zpěváků, „osobností“ různé provenience. Bohužel, veřejnost je tak ovlivňována hlásnými troubami, naprosto nekompetentními hlasateli.
V této souvislosti si vzpomínám na roztomilé vzpomínky vynikajícího herce Ladislava Peška, který s upřímností jemu vlastní přiznával, že někdy ani neví, z jaké hry, ústy jakého autora hovoří v domnění, že jsou to jeho slova, věty, myšlenky. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že tento stav je typický pro všechny interpretační umělce, že je to vlastností obecnou.
Co bychom si však měli zapamatovat, my obyčejní, kteří nezaplňujeme stránky různých časopisů a pořád si naivně myslíme, že za každého by měla mluvit jeho práce, jeho schopnost tvůrčího myšlení? Poučeni těmito zkušenostmi bychom se měli vyvarovat těchto prázdných nádob, které mají schopnost otáčet se podle směru větru, a když jim to nevyjde a není čas se rychle otočit, tak se hroutí. Nezapomínejme, co, kdy a s jakou vehemencí, s rozzářenýma očima či se slzou v oku vehementně prosazovali. Dojmutí sami nad sebou, jak trefně charakterizoval kýč Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí.
Odpoutejme se od jejich kýčovitého způsobu života. Vždyť kýč není ten trpaslík stojící na záhonku, ale vztah k němu, vztah k životu, hodnotám.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |