PETR ŽANTOVSKÝ
Sen
(Věnováno Alexi Koenigsmarkovi, který měl tu melodii od A. C. Jobima nastavenou v telefonu jako příchozí, a kterou od 23. ledna 2013 už nikdy neuslyším)
K zemi se snáší peří hebké jako dívka z Ipanemy
Kdo z nás jí věří? Němý zpívá bossa novu do kroku
a teče krev Ze skulin mezi vdechy nezní pikoly Jen plechy
A co ti dovolí? Jen doušek hříběcího smutku
ránu do žaludku a žádný závětrný čas
na opuchliny mast a místo postav stíny
Servi tomu slunci obojek prosím tě posté
Nasedni si na mračno a vláčno bude ti
Století roste Hrací strojek na kredenci Mechanický věk
A v kostech cítím to: zas bude úplněk
Dost bylo žití pro kdysi Obrysy věcí stále méně zřejmých
teď lepí se nám na slova Chodidla z olova A smích
A penězoměnci Záruky pokroku A hněv
V tom čase topoly prý vybíraly nebi vši a rackům
počítaly vrásky Svět se dělil na souhlásky
Neubíral na kráse když věšel řády za podvazky
Za všechny ty nemanželské svazky V pase zlomený
A vždycky po hrob lásky
Za neprůhledným sklem popelem za démant se platí
odjakživa Ničeho tu nepřebývá jde-li o všechno
Ani si nevzdechnou až půjdou okolo tvých dveří
Vzdálenost jim ztěžkla Racčí peří dali v nemilost
A víno teče proudem z nebe rovnou na chodník
Lidé se bojí že to je doopravdy krev To v čem se brodí
Stydí se jí dotknout byť jen podrážkou a proto z nouze vzlétají
pár sáhů nad zem Peří ještě neuvyklé větru
Narážejí do trolejí do lamp do reklam
Vstupují do obrazů s pracím práškem Je jim najednou
tak nějak útulně a pochopitelně
a svět jim patří
Vzdáleni jsou včerejšku jak vytrhlému zubu
Nerozumí trojské válce víc než ranní křižovatce
na níž svítila jim samá červená
Kam dospěchali? Do opratí kolem krku
Do pravidel šermu se slovy která se neodpouštějí
a do prádla svých nejblíž přebývajících A to je defétismus
o němž ani Kain prý neměl zdání
Víno teče prasklinami mezi hrdinou a událostí
Dá se mu důvěřovat neboť ani na posledním schodu
není bez důvodu
Ta dívka z Ipanemy uniká mi mezi pohledy
a ledy nepraskají Rajky nad zálivem zmalovaly nebe
do černobíla Kam tě to hnali? Vem svůj rozum do klobouku
Dvakrát protřepat Uhníst jak mouku
Jenže v ráji had byl uzákoněn Jablka hozena psům
a noc ta která voní vínem jak už řečeno A chlebem chutnající
potrvá jen do středy
Pak přijde den střízlivý jak deštník po zemřelém
Při lemu lehce páře se Ale je bezvýhradný neboť napořád
Na stejné adrese je cizí schránka na dopisy
Ale čí jsi ty? Snem Otesánka není hlad
nýbrž věčné nasycení
Na nic nelze spoléhat
ani na probuzení
Autor: PETR ŽANTOVSKÝ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |