Bedřichu Stehnovi k sedmdesátinám
Bedřich Stehno vydal nedávno svou pátou sbírku poezie Někdo tady byl. Svým způsobem je to knížka bilanční, protože vychází k jeho sedmdesátinám. Narodil se 13. 2. 1943.
První tři knížky poezie mu vyšly v osmdesátých letech v nakladatelství Československý spisovatel. Už prvotina Kůže na zip se vyznačovala vlastní poetikou a osobitým básnickým pohledem. Čas uměleckého hledání měl Stehno za sebou. Svými slovy úporně šetřil, z ohromného množství slov své mateřštiny nakonec vždy neomylně vybíral to pravé. Jako by svá slova vytesával do kamene a pak je oživoval silou svého citu. Výsledný tvar je průzračně čistý a srozumitelný. Následovaly sbírky Hořké nápoje a Prsteny a steny.
Paradoxem osudu je, že všechny tři knížky vyšly v tehdy prestižním nakladatelství Československý spisovatel, ta druhá dokonce obdržela cenu nakladatelství, zatímco Stehno jako učitel, absolvent PF UK, nesměl za normalizace učit - byl ztrestán za to, že odmítl podepsat souhlas se vstupem sovětských vojsk. Pracoval jako silniční dělník, kulisák v pražském Divadle na Vinohradech, později jako vychovatel a jako pracovník střediska vrcholového sportu. K učitelování se mohl vrátit až počátkem devadesátých let.
Čtvrtou sbírku A střepy zase rozhoď vydal po dvacetileté odmlce až v roce 2010.
Ve své nové knize Někdo tady byl Stehno formálně, básnickými postupy a básnickým viděním navazuje na své čtyři předchozí knížky.
S tužkou v ruce jsem si ze sbírky začal vypisovat básně, které mne chytily. Nebo přesněji. Které mne zasáhly jako kapka živé vody vystřelené z nebe přímo do mého srdce. První báseň Na bílém sněhu červený zapalovač, druhá Malé ptaní, třetí Prosba, čtvrtá, pátá, šestá,… desátá. Odložil jsem tužku. Musel bych si vypsat téměř všechny básně z více než šesti desítek v této sbírce, jimž básník udělil milost otištění. Jsou to verše, kde se „slovo znovu stalo tělem“. Verše, kde „život životu se klaní“, zatímco si „duše kleká“. Jsou to verše, v kterých se promítá to minulé prožité, to krásné i to hořké jen v náznacích s jemnou špetkou nostalgie. Jsou to verše životních ohlédnutí, intimních bilancí citů a prožitků, filozofických postojů, ale také útržků vzpomínek na své lásky, na nezapomenutelné okamžiky, na setkání s lidmi i na období svého dvacetiletého zatracení, kdy jako kulisák poznával neúspěšné malíře a básníky s oprýskanými srdci. Jak sám říká v básni Už to můžeš říci, že jedni ho nutili kleknout, druzí ho učili vstávat, k tamtěm se otočil zády a druhé musel milovat. Přitom pochybuje, zda opravdu nemiloval málo, ale ví, že nenávidět se nenaučil a v pokoře zvedá hlavu. Stehno svá slova, budu-li parafrázovat, zasazuje rýčem a ona se zakořenila a vyrostla v Poezii.
Vybral jsem několik básní, o nichž si myslím, že se v nich život klaní životu. Přečtěte si je a pak si je znovu říkejte, až vás sevře chvíle ticha. Říkejte si je jako modlitbu a pocítíte svou duši.
MICHAL ČERNÍK
P. S. Bedřichu Stehnovi k sedmdesátinám přeji za Unii českých spisovatelů a rovněž za sebe tři věrnosti. Bedřichu, ať je Ti věrné zdraví a rodinná pohoda, ať dál zůstáváš věrný sobě a svým názorům, ať jeTi ještě dlouho věrná poezie a Ty jsi věrný jí.
BEDŘICH STEHNO
Na bílém sněhu červený zapalovač
Těžkýma nohama vlečeš se krajinou
Krajinou peroutek Ale bez ptáka
Krajinou milostí prostou
Krajinou chladnou a pustou
Náhle před sebou ve sněhu
zahlédneš červený zapalovač
Shýbneš se Škrtneš
Přes žlutý plamínek
nějak lehčeji vykročíš
Někdo tady byl
Dar
Ve výlohách starožitníků
naše srdce straší děti
Přitom tolik krásných básní
a nikdo je nezná
Strom je třeba říci
Slovo zasadit rýčem
Jen polibek se dává
Kudy my
Kam vysmívaný cit
a skrojek slunce chodí
tam matný třpyt
Kde si verš
a šperk z kočičího zlata šlapou
tam blátivo se zobáčky ptáků
A kudy my
tam meč štíhlý jak katedrála
tam do záhonu pohozené housle
a v krvi notečka
jež včera zvesela se hrála
Srdce
Srdce jako koule letící po plátně biliáru
Srdce s drápem
Srdce terč ve střelnici na venkovské pouti
Srdce nejsvětější Srdce Ježíšovo
Možná jsi opravdu miloval málo
A nenávidět ses nenaučil
Amen
Jako sklo řezané diamantem
Jako řezané sklo
Stojím na nebi u bílé kaliny
Zdola po mně metají kameny
Ti vinní
I ti bez viny
Ústa v prameni
Pár slov
a načechrají pírka pěnkav
Přivanou slzu
Zaskřípou vrátky u očí slepce
Usměj se
miláčku s jasným čelem
Dneska se slovo stalo znovu tělem
Přízemní mráz
Na zelené trávě bílo
Na modré obloze modro
A na bažinaté vodě v Hrabanově
plují dva kačírci
Také na naší duši
jestli neuletěli
dva kačírci plavou
Kolem ní zelená tráva roste
A na duši jak na trávě
od mrazu bílo
Ach bílo
Už to můžeš říci
Už to můžeš říci
že jednou na tebe mluvila voda
Že jednou pro tebe hořelo proutí
a ta dívka v něm
si jen pro tebe svlékla své šaty
Už to můžeš říci
že tě jedni nutili kleknout
a druzí tě učili vstát
Že k tamtěm ses otočil zády
A tyhle jsi musel milovat
Ta chvíle
Ta chvíle
kdy jako děti děkujeme oblázkem
Ta chvíle
kdy krev ve druhé krvi vypaluje cejch
Ta chvíle
kdy cit vyvře
Ta chvíle nade vším
Ta chvíle pod nebesy
Ta chvíle
kdy v sobě zaháníme naše běsy
Zjevení svatého Jana
A možná jen vše oněmí
a nad zemí rozprostře se ticho
To skalnaté
kdy i ptáci zpívají přes kámen
Na obloze se potom budou srážet hvězdy
podobné koulím na plyši biliáru
A se zástupy mrtvých
se budou vracet i naše maminky
a za ruku
jak jen ony to uměly
odvedou si nás domů
Autor: MICHAL ČERNÍK, BEDŘICH STEHNO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)