Nikolaj Nikolajevič se vždycky bál smrti, leč ukázalo se, že samotný proces umírání není vůbec strašný.
   Všechno probíhalo tak, jak to už mnohokrát popisovali lidé, již prožili klinickou smrt a poté byli oživeni: let vysokou rychlostí černým tunelem, doprovázený hrozným řevem, vpředu cosi svítícího a zářícího… Nebylo to vůbec strašné, nýbrž velice zajímavé.
   Možná opravdu existuje záhrobní život? A já hlupák tomu nevěřil.
   Svítící skvrna na konci tunelu se prudce přibližovala. Nikolaj Nikolajevič obrovskou rychlostí vlétl do středu oné skvrny a náhle ucítil, že jeho tělo přestalo vážit. Zkusil pohnout rukama – poslouchaly ho lehce jako dříve, ale k úžasu Nikolaje Nikolajeviče stejně lehce procházely skrz tělo, aniž by ho cítily. Například si mohl zasunout ruku do vlastní hrudi a dotknout se páteře; a také se mohl sklonit a vstrčit si ruku do vlastní nohy! Anatomický výzkum Nikolaje Nikolajeviče byl však přerušen neobyčejně příjemným, milým, leč současně vladařským hlasem: „Připravte se. Myslete na svůj život. Vaše tělo nyní nic neváží a vy se můžete bez námahy pohybovat v prostoru jenom svou myslí.“
   Jak si Nikolaj Nikolajevič uvědomil, ten hlas vlastně odnikud nezazníval, vznikal sám o sobě jakoby uvnitř hlavy.
   Snad jsem se nedostal před Poslední soud, znepokojil se mocně Nikolaj Nikolajevič, připomenuv si svůj ateistický život a nesčetná porušení božích přikázání, o kterých choval zcela mlhavou představu. Nespáchal sice všechny smrtelné hříchy, nicméně s obzvláště nepříjemným pocitem si teď vzpomněl na přikázání „nepožádáš manželky bližního svého“.
   Měl bych se aspoň kát, znepokojil se opožděně Nikolaj Nikolajevič, jenž v souladu s módou – a někdy i pro zábavu – navštěvoval společně s přáteli pravoslavný kostel.
   Podle názoru Nikolaje Nikolajeviče byli jeho přátelé rovněž nevěřící, ale ve společnosti, v partě u stolu, si rádi podebatovali o tom, jak je nutné dodržovat půsty a modlit se.
   Ti zámožnější z nich se pojistili ještě více – udělali si známé mezi církevními představiteli, a dokonce věnovali klášteru nějaké obětní dary, o čemž rádi vykládali u sváteční tabule. Nikolaji Nikolajeviči se vždycky zdálo, že učiněným darům se nesluší dělat reklamu. Kromě toho na otázku: „Proč jsou dary věnovány klášteru, a nikoli někomu konkrétnímu, žijícímu v bídě?“ – právě o takových chudácích běžely často v televizi zdařilé reportáže, vyvolávající upřímný soucit –, donátor odpovídal, že když dá dar klášteru, bude se za něho modlit spousta mnichů, kdežto v tom druhém případě pouze jeden člověk. Nikolaj Nikolajevič v tom spatřoval zjevnou vypočítavost a kšeftování.
   Bez ohledu na to však nyní litoval, že nebyl prozíravější.
   No co by mu to udělalo, kdyby stejně jako Miška Šmyrjov v kuchyni mezi skleničkami se solí, pepřem a bobkovým listem rozmístil několik moderních laciných ikonek? A teď tedy nemá dočista žádnou naději…
   Nebo například – vzpomínal si dál Nikolaj Nikolajevič ukřivděně – takový Voloďka Pergalikov, který dodržuje doma půsty kvůli věřící manželce (tím spíš, že mu žena beztak nevaří), zatímco na návštěvách či v restauracích jí a pije podle libosti. Jestlipak chápe, že vedle půstů tělesných existují také půsty duchovní?
   Někteří „věřící“ si dokonce ani neuvědomují svou dvojakou morálku, vybavoval si následně Nikolaj Nikolajevič. Třeba Ivan Parasnyj – jak by si totiž jinak mohl pochvalovat, že když má známého kněze, směl o Velikonocích bez čekání přijít s přáteli do kláštera v Pavlovském Posadu, aby se poklonil ostatkům svatých?! Vždyť takhle se to dělalo v dřívějšku s nedostatkovým zbožím! A kde je jejich úcta k jiným věřícím a jejich víře?
   Zač stojí prohlášení Anfisy Kohnové? Prý my jsme oddáni, zato vy žijete v hříchu, váš sňatek je zaregistrován akorát na úřední matrice. Ani k telefonu muže nezavolá – prý řekni všechno mně, cos mu chtěl říct, my jsme oddáni, my jsme jeden celek a naše manželské lože je čisté.
   To je ale pýcha, pěkně prosím!
   Ani Žeňka Gorloguzov na tom není s manželkou lépe. Nejdříve se šli nechat pokřtít a pak začali oslavovat. A samozřejmě to pořádně zapili…

   Nekonečné lidské moře – frontu tvořili nejrůznější lidé: podle vzhledu tu byli jak Rusové, tak Skandinávci, jež se odlišovali svými protáhlými lebkami a pšeničnou barvou vlasů, stáli zde Číňané, černoši a tak dále…
   To jsou všechno křesťané?, přemítal Nikolaj Nikolajevič. Či snad buddhisté, muslimové, stoupenci hnutí Hare Krišna a vyznavači stovek dalších konfesí čekají ve svých vlastních řadách a kráčejí ke svým vlastním bohům? Nebo existuje pouze náš bůh, Ježíš Kristus, a všichni ostatní jsou jinověrci a určitě přijdou do pekla?
   Nikolaj Nikolajevič si začal podrobně prohlížet frontu, ve které lidé v dlouhé karavaně po jednom vcházeli do zářícího prostoru. Nikdo se netlačil a nesnažil se předbíhat.
   Dokážou se chovat kulturně, pomyslel si Nikolaj Nikolajevič, jestliže jim hrozí skutečný trest.
   Fronta skýtala smutně děsivou podívanou. Nikolaj Nikolajevič, jenž přestal cítit vlastní tělo, se pro všechny případy zkontroloval a ubezpečil se, že vyhlíží stejně jako nedávno před smrtí.
   To tedy znamená, dovtípil se, že všichni zesnulí se dostavují k Poslednímu soudu v té podobě, jakou měli, než umřeli. Teď už mu bylo jasné, proč lidé ve frontě na něho působili tak nepříjemným dojmem: většinou se totiž jednalo o starce a stařeny.
   Byly tady však i celé rodiny: muž, žena, děti. Evidentně zahynuli zároveň při nějaké autohavárii, blesklo hlavou Nikolaji Nikolajeviči.
   Pomalu postupovali invalidé bez rukou, bez nohou. Vyskytovaly se tu děti, včetně kojenců. Jejich lehká, nic nevážící těla vlastně nekráčela, nýbrž „plula“.
   Mladých a zdravých zde bylo celkem málo. Pochopitelně, ve stáří před skonem přece člověk nevypadá zrovna nejlépe.
   A s takovýmto publikem budu NAVĚKY v ráji? Pochybné potěšení, pomyslel si Nikolaj Nikolajevič.
   Nebo snad ti lidé nebudou mít v ráji vůbec žádná těla? Jenomže jak potom vůbec poznám své přátele, rodiče, manželku, vlastní děti? A pokud tělo a zevnějšek člověku zůstanou zachovány i v ráji, budou se nacházet v tom ubohém stavu jako ve starobě před smrtí?
   To bude protivné, potkat dívku, kterou člověk miloval v pětadvaceti letech, coby škaredou stařenu s psychikou v úpadku.
   Z útržků svých vědomostí o záhrobním životě Nikolaj Nikolajevič věděl, že tělesná podoba bude v ráji existovat.
   V jakém však „stáří“ tedy tělo bude? Dříve slyšel, že všichni v ráji budou vyhlížet na třiatřicet let (věk, v němž byl ukřižován Kristus). No dejme tomu, že některé ženy s tím budou souhlasit, byť neochotně. Jenomže když už se člověk jednou dostane do ráje, bude jistě chtít i patřičně vypadat. Ženy by si nejspíš vybraly něco mezi dvaceti až pětadvaceti roky.
   Dobrá, když třiatřicet, tak třiatřicet.
   Ale co se stane s lidmi, kteří zemřeli v dřívějším věku? Například s nemluvňaty? Ta snad rovněž budou vyhlížet na třiatřicet? Lze to sice namodelovat… Leč co pak bude s jejich rozumem a duší? Vždyť třiatřicetiletý člověk na úrovni šestiměsíčního dítěte bude vnímán divně. A jak jeho duše dozraje bez času a životních zkušeností?
   Ohledně duše tudíž zůstává hodně nejasností.
   A jak bude vyhlížet třiatřicetiletý muž s intelektuální úrovní dementního starce, jenž skonal jako čtyřiadevadesátiletý?
   Nebo si vezměme opačnou situaci. Například neobyčejně zajímavý člověk, spisovatel, vypravěč, nastřádá svůj intelekt až ve druhé polovině života, někdy kolem šedesátky. Avšak v ráji se jeho vývoj zastaví na třiatřicítce, když byl ještě společensky úplně nezajímavý.
   Dumání Nikolaje Nikolajeviče přerušil pohled na ruměného, asi čtyřletého cvalíka, který se objevil ve frontě, drže v ruce rozmáčknuté dětské autíčko.
   Nikolaj Nikolajevič se neudržel a zeptal se ho: „Copak se ti stalo?“
   „Přejel mě opilec s náklaďákem,“ zažvatlal klučina.
   Jak to, že Bůh se neslitoval nad tím děckem, jež spadlo pod náklaďák řízený opilým šoférem?, pomyslel si Nikolaj Nikolajevič.
   Hned mu ale v hlavě vytanula standardní odpověď každého duchovního: „Kvůli hříchům otců. Bůh Otec dal lidem právo volby – a nyní za hříchy rodičů zodpovídají jejich děti.“
   Taková ukrutnost Nikolaje Nikolajeviče šokovala. Vždyť dokonce i Stalin veřejně vyhlašoval, že „děti nezodpovídají za rodiče“, i když to v praxi nedodržoval.
   Navíc každý otec a každá matka své děcko střeží – omezují jeho právo na volbu. Nepouštějí ho na nebezpečná místa: na frekventovanou cestu či samotné ve tmě na procházku a podobně.
   Nikolaj Nikolajevič ani nezpozoroval, jak doputoval k oslnivě zářící bráně. Udělal několik kroků vpřed a uslyšel:
   „Pozor! Dveře se zavírají!“
   Vzápětí ucítil lehký stisk na svém rameni, otevřel oči a nad sebou spatřil sklánějící se obličej mladého muže podobného Kristovi.
   „Tatíku, probuďte se. Příští stanice je konečná,“ řekl mladík a vyšel z vagonu.

   Přeložila IVANA BLAHUTOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]