Antimýtus o Fučíkovi?
Jen antifučíkovský mýtus…
Kniha JULEK FUČÍK / VĚČNĚ ŽIVÝ „vznikla na základě stejnojmenné konference“ (s. 12), kterou uspořádala internetová revue „Vulgo.net“ a Ústav pro českou literaturu AV ČR v srpnu roku 2008; vyšla v brněnském nakladatelství Host péčí editora Františka A. Podhajského (408 str.), a stává se tak „stojednapadesátou fučíkovskou publikací vydanou v jeho vlasti a po jeho smrti“ (tamt.). Jde o publikaci, která chce být „podnětem k prohloubení fučíkovského bádání“ (tamt.), a úvodem recenze lze konstatovat, že svůj účel splnila, jakkoli máme při prvním pohledu na sborník dojem, že text bude jen evokovat různé perfidity, popř. si „intelektuálně“ pohrávat s dvojsmysly. K čemu jinému by mohl svádět už titul sborníku a samotné konference (domácké jméno „Julek“ místo korektního Julius: pročpak třeba neříkat Janu Nerudovi „Honza“ nebo Vítězslavu Nezvalovi „Víťa“?), nebo ilustrace na přebalu, tvořená červenou kresbou povážlivě se naklánějící sochy sv. Jana Nepomuckého, která je však opatřena Fučíkovou podobiznou a jak jinou než rudou svatozáří. I text poděkování za mnoho „soudružských rad“ a mnoho „nezištné pomoci“ by mohl něco podobného naznačovat. Většina sborníkových příspěvků však svědčí o něčem jiném, o vědeckém zájmu skutečně seriózním.
Příspěvky lze rozdělit do třech skupin, a jakkoli je sborník členěn rovněž na tři kapitoly, ponechám-li stranou oddíl dokumentů, našemu třídění to kompoziční sborníkové neodpovídá. První skupinu tvoří texty, které se snaží analyzovat fučíkovský, ba Fučíkův „mýtus“, tedy lži a fantasmagorie. Pohybují se v dobře známém prostoru „akademického“ stereotypního myšlení, nasazujícího předmětu své latentní nenávisti a pohrdání psí hlavu a tuto potom barvitě popisující. Analyzují skutečné, začasté však jen domněle komunistické mýty a stereotypy. K nim patří např. Ohlas Fučíkovy Reportáže v západní Evropě a zámoří (Stefan Zwicker, s. 175-184), „Příliš rychle, příliš rychle, příliš silný je ten dojem“ Entuziasmus a extáze Julia Fučíka v jeho textech o Sovětském svazu (Tomáš Glanc, s. 187-197), Julius Fučík o Sovětském svazu aneb Cesty „tam“ a zase „zpátky“ (Ondřej Sládek, 199-211), částečně i Věčné dětství aneb Fučíkův sen o komunismu (Lukáš Borovička, s. 213-231).
Je v nich patrná návaznost na antifučíkovské stereotypy, potřeba nejen jazykem a stylem konturovat obraz komunistického literárního propagandisty a prosovětského kolaboranta, stalinistického fanatika, lháře a udavače, a k němu „pochopitelně velmi kritických“ představitelů „svobodného myšlení“ u nás a v exilu (Václav Černý, Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka). Ani v těchto aktivistických studiích a úvahách-spekulacích však jejich autoři neignorují evidentní fakta, tedy např. že Fučíkova Reportáž psaná na oprátce vyšla „v devadesáti jazycích /.../ a stala se tak nejpřekládanější knihou české literatury. Celkový počet cizojazyčných vydání, spočtený v roce 1999, byl 317“ (s. 175). Je v nich patrná snaha o marginalizaci jeho odkazu a umění reportáže, marginalizaci jeho překladatelů a stoupenců, nebo přímé odsouzení jeho tvorby: byl to prostě „Génius indoktrinace“, jak ho charakterizoval T. Glanc (s. 190). V podtextu těchto prací rezonuje postulát, že Fučík byl dílem obratný lhář, dílem primitivní fantasta, dílem ideologický omezenec, dílem komunisticko-náboženský fanatik; jediné, co uměl, bylo přesvědčivě vodit lidi (a sám sebe) za zvukem své – krysařovy píšťaly. Ani stín pochybností, že to, o čem Fučík píše, by nebyla – pravda. Ta tvář pravdy, které naši akademici nerozumějí, rozumět nechtějí a kterou nahrazují pravdou, jež jim konvenuje, o Sovětském svazu jako zemi gulagů a organizovaného násilí. Tak, tak, jeho blouznivé narativní reportáže přece „vykazují vedle znaků typických pro dobrodružné romány, romány zasvěcení či výchovné romány, romanci atd. i znaky vyhrazené pro utopickou literaturu“ (s. 209). Když se ovšem přiznává, že „Fučík poznal Sovětský svaz jako jen málokterý Čechoslovák“ (s. 206), a navíc – když jeho reportáže „nepopírají“ jiná reportážní svědectví, např. E. E. Kische nebo J. Reeda, nabízí se otázka, zda tyto reportáže přece jen nejsou – pravdivé. Nebo alespoň zda nejsou stejně pravdivé jako jiné reportáže Sovětskému Rusku méně příznivé.
Je jasné, že „problém pravdivosti“ závisí na hledisku autora a interpreta: když se dva lidé dívají na stejnou skutečnost, nejenže nemusí vidět totéž, ale namnoze ani totéž nevidí. A když dva dělají totéž… Spíše než za cokoli jiného bychom jeho reportáže měli označit za výsostně literární, v nejlepším smyslu slova a pojmu (literatura přece není synonymem fantasmagorií, ukájecího nebo iniciačního kultu či utopie, čehosi bez noetické hodnoty). Slovesný útvar zvaný literární reportáž přece Fučík ovládal více než kdo jiný v české literatuře, což i tito jinak málo vnímaví interpreti uznávají. I Reportáž psaná na oprátce je přece reportáž literární, reportážní próza par excellence, ta nejlepší v české literatuře, velmi sugestivní slovesnou hodnotou i mravní autoritou vypravěče, kterou zpochybnit dalo jistě hodně práce. V ní jako i v jiných jeho svědectvích, samozřejmě otevřeně stranících, ne se pokoutně pošklebujících, je možné najít vše, co čtenář od žánru očekává, slovesný obraz ztotožňuje s životem a už už ho prožívá spolu s hlavním aktérem málem jako svůj. A cože s tou „pravdivostí“ v literatuře? Když má „pravdu“ Šolochov, nemá „pravdu“ Orwell? Když má „pravdu“ André Gide, nemá ji Fučík? Když „se mýlí“ Fučík, „mýlí se“ i Willy Brandt, James Aldridge, Pablo Neruda, Renato Gattuso, Nazim Hikmet, Pablo Picasso, svedeni „většinou od místních komunistických stran“ a jejich „poputčiků“ z nějaké jiné, pravé, antikomunistické cesty? Toto schematické myšlení je největší hrozbou interpretace novodobých dějin, nejen literárních.
Druhou skupinu tvoří příspěvky, které analyzují antifučíkovský mýtus (takzvaný „fučíkovský antimýtus“). Za nejzdařilejší z nich pokládám studii nazvanou kunderovsky Nesnesitelná tíha symboliky a víry (Mojmír Grygar, s. 17-33); připomíná tristní obrazoborectví „odpůrců komunismu“ z let devadesátých a píše o dvou Fučíkových popravách: „/.../ toto je druhá Fučíkova poprava, ta skutečná se odehrála v ponuré vykachlíčkované místnosti v Plötzensee dne 8. září 1943, k té druhé, virtuální, docházelo u nás opakovaně od konce osmdesátých let“. (s. 18) Autor polemizuje s těmito „názory“, popř. jen se zdviženým obočím cituje tvrzení Václava Černého, Roberta Pynsenta, Ferdinanda Peroutky, Jürgena Serkeho a dalších intelektuálů, nejednou vysokoškolských učitelů, popř. respektovaných novinářů či spisovatelů. Přitom z polemiky se zjevnými omyly (nebo spíše z údivu nad nimi) vyrůstá poznání, že text Reportáže „již na první pohled vykazuje znaky uměleckého záměru. Nejde jen o stylistické a kompoziční postupy, ale ruku v ruce s tím také o způsob zobecňování motivů a tematických složek. Významovým svorníkem všech segmentů textu je autostylizace a dynamika citových akcentů a časových a prostorových perspektiv“ (s. 22), přičemž stačí „jen trochu pozorně si přečíst Fučíkovy literární reportáže, povídky, črty, dopisy, texty z dvacátých a třicátých let /.../ aby bylo zřejmé, že Reportáž psaná na oprátce je pokračováním a dovršením díla, které má svůj logický a důsledný průběh“ (s. 23). A když si čte „Fučíkovu reportáž z roku 1928 o katastrofě v ulici Na Poříčí“, kterou přetiskly Literární noviny v roce 2006, uvědomuje si, „jak je úroveň dnešních novinových reportáží a zpráv nízká, jakým neosobním a pokleslým jazykem jsou psány“ (s. 27).
Zajímavým doplňkem a současně pendantem Otrubova zamyšlení je i nerozsáhlá studie Vladimíra Papouška Texty a modly: Hostovského anti-reprezentace Julia Fučíka (s. 35-41), která mj. dospívá v poznání, že nejen Fučíkova žurnalistická (a další prozaická) tvorba, ale i protifučíkovské mýty mají překvapivý „personální“ a literární rozměr: „Hostovský modeluje Fučíka stejně jako své románové postavy představující dobovou destrukci – ničitele smyslu, služebníky přítomnosti. Propojuje přitom svou literární koncepci s osobní vzpomínkou na Fučíka i s vlastními traumaty“. Přitom „neříká nám příliš o Fučíkovi, ale říká nám mnohé o Hostovském, jeho způsobu tvorby“ (s. 41). Papoušek tak přece jen „zlidšťuje“ omyly jednoho z Fučíkových protivníků. Dodejme však, že právě nejrůznější traumata a resentimenty stály i u nynější dračí setby zvané „vylučovací“, „distanční“, „ghettoidní“, „petiční“ a jiný antikomunismus či jeho extrémní varianty – „konečného řešení komunistické otázky“.
Třetí skupinu tvoří příspěvky, které podstatně rozšiřují naše poznání Fučíkova díla o další, podstatné rozměry. K takovým patří analýza Petra Steinera, nazvaná Paměti Světozoru: Fučík jako průkopník „periodical studies“ (s. 251-263), která rovněž postuluje, že „Fučíkovo reportážní novinářství nelze považovat za jakýsi útěk od literatury. Právě naopak. Je to především autorova snaha o uplatnění lefovské poetiky v českém prostředí, tj. využití novinářských tvárných postupů k literárním účelům“ (s. 253). Avšak jde podstatně dále a dovozuje, že Fučíkova nedokončená stať Paměti Světozoru je „průkopnickým pokusem o adekvátní popis tohoto komplexního kulturního jevu v jeho historicky podmíněné konkrétní celistvosti“, takže „nezbývá než smeknout před erudicí autora, zběhlého v oborech tak rozličných, jako je tiskařství, cukrovarnictví, nebo dřevorytectví, o literatuře a českých dějinách ani nemluvě“ (s. 261). Po všech zlomyslných invektivách, dvojsmyslných narážkách a jiných perfidnostech, které jsem mohl číst o Fučíkovi v „zakázané“ literatuře 80. let a ve „svobodné“ v první polovině let devadesátých, ale namnoze i později, tedy po kritickém vydání Reportáže, jsem dokonce zprvu podezíral Petra Steinera ze zlé ironie.
Podobný význam má, alespoň pro autora této recenze, i Čtenářská edice souhrnného Fučíkova protokolu z 29. 6. 1942 (s. 127-173) a studie Pavla Janáčka „Abych tu věc protáhl...“ (K strategiím Fučíkova protokolu), které dokládají, že i v žánru tak administrativním, jakým je protokol z výslechu na gestapu, Fučík dokázal uplatnit jinou, ale rovněž mistrnou literární strategii, a to aby zmátl gestapo a odvedl jeho zájem na falešnou stopu. Text je podle Pavla Janáčka dokladem „mimořádných komunikačních a literárních dovedností, které Fučík v soukolí policejního diskursu rozehrál“ (s. 119), a dokládá to jeho stylistickým, motivickým a tematickým rozborem.
Jakkoli nelze reagovat na všechny sborníkové příspěvky, je třeba připomenout významný podíl Muzea dělnického hnutí a jeho ředitelky Dr. Libuše Eliášové na přípravě knihy. Muzeum např. poskytlo až na několik výjimek kompletní fotografický materiál, sborníkem rovněž představený, L. Eliášová sama přispěla materiálově cenným textem Gusta Fučíková a pozůstalost Julia Fučíka (s. 77-92); v neposlední řadě je třeba ocenit i její podíl na Bibliografii Julia Fučíka za léta 1919–1942, kterou sestavila společně s Michaelou Pohlreichovou. (1450 bibliografických údajů!). Čtenáře vychovávané v duchu mýtu o Československé republice jako zemi čiré svobody a demokracie, v níž cenzura neměla místo, a naopak o socialismu jako o období krutovlády komunistické cenzury, budou šokovat údaje o „brutální“ cenzuře Fučíkových článků, studií a kritik, nastupující od konce let dvacátých, takže např. „Z kritiky či recenze zbyl po zásahu cenzury jen podpis“ (Tvorba 3, 1928-29, č. 2), že „Celý náklad Hořejšího výboru z Rictusových básní byl zabaven“ (Kmen 2, 1928-29, s. 223-224) nebo „K zákazu provedení dramatizace románu E. Vachka Bidýlko“ (Rudé právo 18, 1937, č. 67, 18. 3.). Ale to je námět pro další konferenci.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)