(K sedmdesátinám Michala Černíka)
Michal Černík se narodil v Čelákovicích u Prahy a jakkoli v Praze bydlí už pětadvacet let (od roku 1987) a působí zde ještě podstatně déle, „Pražákem“ se podle svých slov nikdy nestal. Vystudoval češtinu, výtvarnou výchovu a dějepis na Pedagogické fakultě UK (Brandýs nad Labem), poté pracoval čtyři roky jako učitel na základní škole a v letech 1969–1985 jako redaktor Sedmičky pionýrů a vedoucí redaktor knih pro děti a mládež v nakladatelství Panorama. V druhé polovině osmdesátých let byl tajemníkem a později (1988–89) i předsedou Svazu českých spisovatelů, v němž prosazoval demokratizaci edičních a politických poměrů a sblížení všech proudů české literatury bez ohledu na místo vydání. Po „rozpuštění“ Svazu spisovatelů a tzv. znormálnění poměrů koncem roku 1989, kdy váha a prestiž umělecké literatury začaly prudce devalvovat, krátce učil na základní škole, ale už brzy se stal redaktorem a posléze i zástupcem šéfredaktorky časopisu Vlasta (v době, kdy se tento populární týdeník ještě nepodobal jako vejce vejci jiným tzv. ženským časopisům). Koncem devadesátých let nastoupil do revue Antique a nakonec si poradil s odpovědnou a náročnou funkcí editora odborového týdeníku Sondy (1999–2005). Od roku 2005 žije v málo odpočinkovém důchodu.
Michal Černík je výjimečný šíří a zvláště kvalitou slovesného díla. Především je spisovatel pro děti, básník i prozaik, jenž v současné české literatuře „pro malé“ nemá sobě rovného. Jeho knížky pro děti byly přeloženy do více než deseti jazyků. Píše však i velmi kvalitní poezii „pro dospělé“, doprovázenou sentencemi a gnómami, někdy mylně ztotožňovanými s aforismy. Vyniká i jako koncepční publicista, zvláště fejetonista a autor rozhovorů. A v neposlední řadě je nutno ocenit jeho organizační schopnosti, přehled a rozvahu, nadhled, který uplatnil nejen jako umělec a novinář, ale zvláště v četných volených funkcích, naposledy (a de facto dosud) jako místopředseda Unie českých spisovatelů.
Co se týče jeho tvorby pro děti, je právem označován za „žijícího klasika“. Navázal a stále navazuje na lidovou píseň a pohádku, na dětský folklór, na původní poezii K. A. Vinařického, J. V. Sládka, F. Hrubína, J. Seiferta, J. Skácela a dalších českých básníků, jejichž odkaz dále rozvíjí. Je mu cizí samoúčelná exhibice, která zakrývá nemohoucnost a obsahovou nedostatečnost křečovitou obrazností, jež někdy „projde“ u dospělých čtenářů, ale je dětem cizí a velmi rychle se jim znelíbí. Stejně tak odmítá pouhé zdobení banalit, konvenční ornamenty bez invence, nápadu, originality, zázraku poznání, slovem kýč, jakkoli ten se zpravidla dětem líbí. Černík je mistrem elementárního říkadla a situační hříčky pro naše nejmenší děti, děti už schopné rozeznat význam slov, dokonce i významovou, rytmickou i barevnou potencialitu slova (srov. První říkadla, 1990, il. Jitka Walterová, ale zvláště Knížka pro děti od dvou do pěti, 2003, il. Gabriel Filcík). Využívá pohádkové tradice, kterou obohacuje o prvky přirozené dětské zvídavosti a kombinační hry (První pohádky, 1995, il. Vlasta Švejdová), motivicky i vypravěčsky je obměňuje (Za pohádkou pohádka pro kluky a děvčátka, 2002, il. Dagmar Ježková) a aktualizuje (Pohádkové chvilky dětem do postýlky, 2007, il. Gabriel Filcík). Jsou určeny dětem předškolního a mladšího školního věku, jimž Černík rozumí více než jiný současný český spisovatel. Vedle veršované podoby zprostředkovává klasické pohádkové látky i prozaicky, jako v Pohádkách o kohoutkovi a slepičce (2002, il. Aleš Vrtal, v podstatně přepracované a rozšířené podobě z roku 2009, il. Jarmila Marešová), jež jsou určeny „pohádkovému“ mladšímu školnímu věku, podobně jako je tomu u Kašpárka (1991, il. Milada Papežová-Kudrnová), v němž opět najdeme nově variované „klasické“ motivy a situace. Zato knížka Tati, ty snad umíš čarovat (2007, il. Jindřich Kovařík) překvapivě směřuje k seriálově komponované příběhové próze s dětským hrdinou, jak ho známe např. z tvorby Bohumila Říhy, avšak s využitím jemně fantaskních motivů na rozhraní literární fikce a možné reality. Velmi cenné a nejednou vydané pak jsou i jeho ediční a editorské projekty, z nichž jmenujme dva nejznámější, a to Paci, paci, pacičky pro kluky a holčičky coby „výbor z obrázkových knížek českých autorů pro nejmenší“ (1994) nebo České Vánoce Josefa Lady (naposledy r. 2012), k nimž připojil i vlastní kongeniální texty.
Černík byl a zůstává i výraznou osobností současné české poezie, pro niž je báseň sebevědomím lyrického subjektu, jeho sdělením, niterně emotivním výrazem, individuální zpovědí i poselstvím širší etické platnosti. Je reflexivním typem lyrika, konturujícím základní konstanty a hodnoty lidského života v proudu generační výměny, času, ale vždy s vědomím, že skutečnost má i odvrácenou tvář, že dým může stoupat pyšně k nebi jen za příznivého počasí. Není to poetika vyznačující se metaforickou bohatostí či fantaskním exhibicionismem, opatrně, řekli bychom s rozvahou a střídmě pracuje s autobiografickou metaforou a významovou zkratkou stejně jako odmlkou a tichem, jeho symboly a emblémy mají jemně lyrická významová pole, jak o tom svědčí z poslední doby kupř. Cena dětství (Praha, Balt-East 2008), sbírky Nechtěj obývat vichry (Praha, Balt-East 2009) či Spalte mé listí (Praha, Balt-East 2011). Jakýmsi vrcholem této linie jeho tvorby je sbírka Vánoční dárky, podávající výběr toho nejlepšího z tvorby starší i veršů zatím nepublikovaných, doprovázená ilustracemi vytvořenými vlastní výtvarnou technikou (Praha, Balt-East 2012). I Černíkova milostná poezie, soustředěná do sbírky Ke mně se přitiskni (1998, 2003 a 2010, každé vydání rozšířené) se vyznačuje podobnou jemně erotickou poetikou, místy dokonce blízkou lidové písni, resp. jejímu modernímu „ohlasu“. S poezií jako uměním zkratky těsně souvisí i Černíkovo umění sentence a gnómy, sice podobné aforismu, ale od „jednohubky literatury“ lišící se přece jen vážností, rozvahou a svého druhu i pragmatickou didaktičností, kterou si však nepleťme s banalitou pronášenou se vztyčeným ukazováčkem: „Stále se ptáte po smyslu života? Říkám vám, život nemá smysl, pokud mu jej nedáte, a to vám přeji.“ Jeho „malá“ i „velká“ Kniha lidských přání (bibliofilie 2007, il. Pavel Šimon; rozšířená podoba Praha, Balt-East 2008, il. Josef Velčovský) je toho dokladem.
Svébytnou součástí Černíkovy tvorby je i jeho publicistika, jeho drobná vyprávění, črty, fejetony, reportáže a rozhovory. Vyniká z nich zvláště fejetonistika, plná jemného humoru, publikovaná ve výborech jako Běžte do Prčic nebo jinam (2004, il. Jindřich Kovařík) nebo Povím vám něco milého (2000, il. Miloslav Martenek). Fejetony jsou jako jeho verše – slovesným pohlazením po duši, zastavením v běhu života, jemně lyrickou poetikou a reflexemi blízké např. Františku Nepilovi.
Michal Černík je nositelem titulu Zasloužilý umělec a Ceny Daniela Strože a Unie českých spisovatelů. Zcela právem.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |