Rekviem za americký sen
Zbigniewu Brzezinskému – klaka mu lichotí „Big Zbig“ – táhne už na pětaosmdesát. Díru do světa udělal i v politických velehorách. Když si ho Carter vybral za sufléra (pro „otázky státní bezpečnosti“), padal Americe jeden Saigon za druhým. Studené válce hrozilo repete „Barbarossy“. Zvrat startovaly dvě intriky. V kuchyni byl „Zbig Veliký“. Maškarní s „lidskými právy“ byla o kurtizáně, přehastrošené za klarisku. Koledovala si o bumerang. Nestalo se. Skončilo to slavobránou pro satrapy.
To já zařídil – chlubil se Zbig týdeníku Time – že si „i Kreml užije svůj Vietnam“. Řeč je o verbeži, terorizující Afghánistán. Teď si s ní neví rady Amerika. Tehdy s ní hrála „islámskou kartu“. Sebranka podřezávala i kantory, učící holky číst a psát. Amerika do ní cpala zbraně za miliardy. Z hadrníků vycepovala „gerilu“, ohrožující i mezistátní lety. Cílem byl „islámský podbřišek“ SSSR. Kibic o tom jen žvaní. Dilema bylo „netriviální“. Moskva prokoukla léčku s fatálním zpožděním.
Air Force One létal čtyři roky. K elitním mozkům americké geopolitiky patří skoro šedesát let. Začínal jako „Pavka“ Kohout naruby. Stopou kadeta Bieglera. Pentagon právě zpřesňoval cíle, určené k jaderné popravě. V seznamu, posledním z dosud odtajněných, je jich tři sta. V očekávání toho holocaustu vraždil kdejaký Mašín i účetní. Nekrofilie nasadila metanol. Halucinací „rudé totality“ pančovala i vědu. Jeden z těch traktátů sepsal Zbig. Za to se lichotek, že je „Big“, nedočkal.
Pak ale Amerika projela i první kola v kosmu. Víře, že pokrok lze převálcovat, sklaplo. Mozkem přestavby, nařízené „sovětologii“, jmenovali „Výzkumný ústav pro otázky komunismu“. Majestát chrámu vědy si koupil i „dobrou adresou“. Nakvartýroval se do Columbia University. Zbig slavil teprve Kristovy roky, když mu ho dali na povel. Novou cestovní mapu nadepsal „evoluce“. Nešrotovala ani jaderné hlavice. Sázela hlavně na kukaččí vejce. Pasák konjunkturálních chameleónů skóruje trojmo. Vodí na drátcích samé hovňousky. Všichni dohromady ho nestojí ani co modernější tank. Vane z nich slizounská faleš. Pro velké hodnoty je to polibek smrti. Riziko, že se odkopou předčasně, je minimální. Pukavce shazují skořápku, až když se to vyplatí. Bytost, nadaná špetkou sebeúcty, o tom drží zobák. Hovňousci dělají ze dvou ksichtů ctnost. Klidně i v tendru, vypsaném na hlavu státu.
Zpackaná první šance
Teď už Zbigovy texty poutaly i pozornost, nezrasovanou metanolem. „Sovětský blok: jednota a rozpor“ vyšel interně i česky. Na prahu 70. let – natruc všem ÚSTRkům. Když „evoluce“ sklízela ovoce, nosil Zbig rypák nahoru. Do „amerických protektorátů“ řadil i celou Evropu. Úplně jiné aroma vane už z jeho „Druhé šance“, vydané roku 2007. Je to zdrcující audit „první šance“, spadlé Americe do klína koncem 80. let. A hlavně velké varování, že ta „druhá“ je i poslední šancí, jak to napravit. Žádné „třetí“ podobné terno totiž – píše Zbig už před krachem Lehman Bros. – Ameriku nemá odkud políbit. Už tady přitom překračuje i svůj největší stín. Když za hrozbu, tektoničtější než každý mocenský apetit, označuje – sociální propasti, míjející se navíc stále víc s reálnou zásluhou. „Druhá šance“ už česky nevyšla. Ani v interní edici ÚSTRku.
Poslední Zbigovou knihou je „Strategické vize“. Kam míří, naznačuje už podtitulek – „Amerika a krize globální moci“. Hledá odpověď hlavně na „čtyři kardinální otázky:
Jaké jsou důsledky měnící se dělby globální moci ze Západu na Východ a jaký vliv na ni má nová realita politicky probuzeného lidstva?
Proč slábne globální appeal Ameriky, jaké jsou příčiny amerického domácího i mezinárodního úpadku („decline“) a jak Amerika promarnila globální šanci nabídnutou mírovému finále studené války? Resp. jaké jsou zdroje amerického zotavení a jaká geopolitická reorientace je nezbytná, aby Amerika revitalizovala svou roli ve světě?
Jaké by pravděpodobně mělo následky, pokud by Amerika ztratila svou vedoucí globální pozici, kdo bude téměř okamžitě obětí takového slabení, jaké důsledky to bude mít na problémy globálního rozměru a zda může ústřední roli Ameriky ve světovém dění kolem roku 2025 zaujmout Čína?
Hledě za rok 2025, jak by znovuvzkříšená Amerika měla definovat své dlouhodobé geopolitické cíle a mohla, spolu se svými tradičními spojenci, usilovat o zapojení Turecka a Ruska, aby vybudovala ještě větší a silnější Západ? Jak může Amerika znovu dosáhnout na Východě rovnováhy mezi potřebou spolupráce s Čínou a faktem, že konstruktivní americká role v Asii nemůže být ani sinocentrická, ani se nechat nechtě zatahovat do asijských konfliktů?“
Deprivace a rezistence
Přesun „mocenského těžiště ze Západu na Východ“ – ví i guru Pax Americana – „graduje už celé století“. Před „veřejnou pozorností“ ho – přiznává zpozdile – halila jen „mlha studené války“. Tím víc ho obnažila „finanční krize od konce roku 2007“. Zvládnout už samy „globální ekonomické výzvy“ je „nad síly jediné světové supervelmoci, či Západu jako celku“. Časy, kdy „výlučně západní klub – v čele s Velkou Británií, Francií či Spojenými státy – mohl, aby se podělil o moc nad světem, svolat Vídeňský kongres, Versailleskou konferenci nebo setkání v Bretton Woods, jsou nenávratně pryč.“ Sílící „disperzi globální moci“ přitom násobí i „celosvětová politická aktivizace obyvatelstva, jež bylo dosud politicky pasivní či objektem represí“. Není jen „kumulativním produktem interaktivního a vzájemně závislého světa, propojeného okamžitou vizuální komunikací“. Rezonuje i „prudký demografický růst mládeže v méně rozvinutých zemích“ – a hlavně „snadno mobilizovatelných a politicky agilních studentů a sociálně deprivovaných nezaměstnaných“. Právě to je dnes „ekvivalent Marxova pojetí ´proletariátu´: agilních, zjitřených dělníků raných industriálních časů, vnímavých k ideologické agitaci a revoluční mobilizaci.“
Doba, kdy o mocenském poměru rozhodovala „vojenská dovednost, opřená o adekvátní rozpočet“ – ba často „jediná pozemní či námořní bitva“ – se už nikdy nevrátí i podle Zbiga. Teď je klíčovým faktorem „komparativní sociální výkon“. Amerika může „obnovit svou historickou energii“ – a hrát znovu „konstruktivní globální roli“ – jen „pokud demonstruje špičkový výkon svého společenského systému“ (zvlášť „tváří v tvář Číně, stále přitažlivější pro třetí svět“). V „dnešním, postkoloniálním světě“ totiž na masu, která si nově bere slovo v politice, působí hlavně „společný historický narativ“. Svou „deprivaci, upřenou důstojnost a dodnes trvající osobní znevýhodnění“ vnímá jako „dědictví západní nadvlády“. „Příznivý pohled na Spojené státy“ má jen 17 procent Turků, Egypťanů i Pákistánců. „Sobectví spojuje se západními zeměmi“ 81 procent Indonésanů, 73 procent Jordánců a 69 procent Turků – a „aroganci“ 74 procent Afgánců a 67 procent Turků…
Zahanbující rovnice
Spoluautor všech bubáků – i většiny darebáctví – studené války buší na poplašný tamtam. I jej už děsí „alarmující podobnosti mezi Sovětským svazem v letech před kolapsem a Amerikou na prahu jedenadvacátého století“. Vidí je v „zamřížovaném vládním systému, neschopném seriózní revize politiky“. I v „nepřiměřeném podílu hrubého národního produktu, konzumovaném plány vojenské rivality“ (a znásobeném „desetiletým pokusem dobýt Afghánistán“); také však v „klopýtající ekonomice a kvalitě života společnosti“ i „cynické necitelnosti vládnoucích vrstev vůči rostoucím sociálním rozdílům“, provázené „pokryteckou kamufláží svého vlastního privilegovaného způsobu života“.
Ve druhé ze čtyř kapitol – pod titulem „Blednutí amerického snu“ („The Waning of the American Dream“) – griluje „šest kritických dimenzí“ dnešní Ameriky. „Prvou je rostoucí a ve finále neudržitelný dluh.“ Zvyšuje „zranitelnost USA vůči machinacím hlavních věřitelských zemí typu Číny, ohrožuje status amerického dolaru jako světové rezervní měny, podlamuje roli Ameriky jako vzorového ekonomického modelu pro okolní svět, a tím i její vedoucí postavení v organizacích jako G-20, Světová banka a MMF“. To vše „omezí její schopnost zlepšit domácí poměry“ – a „v určité fázi i čerpat kapitál, potřebný k vedení nezbytných válek“ („necessary wars“ – ?!?).
„Defektní finanční systém“ – druhé „pasivum“ USA - je „systémovou časovanou bombou, ohrožující nejen Ameriku, ale i celou světovou ekonomiku“. Plodí „morální hazard, budí rozhořčení doma a podkopává appeal Ameriky v zahraničí… Lehkomyslnost amerických investičních bank a korporací, podněcovaná nezodpovědností Kongresu a puzená hamižnými spekulanty z Wall Street, zavinila strádání miliónů“. Zato „finanční spekulanti v bankách i hedgeových fondech, zcela imunní vůči kontrole akcionářů, dosáhli enormních osobních zisků“. Pro „ekonomickou inovaci a tvorbu pracovních míst“ přitom „nevykonali zhola nic“.
Audit mizerné bilance
Třetí „kritickou dimenzí“ je „stále rostoucí příjmová nerovnost, provázená stagnací sociální mobility“. Představuje „dlouhodobou hrozbu pro sociální konsensus a demokratickou stabilitu, dvě nezbytné podmínky zachování efektivní zahraniční politiky USA“. Řadí „Spojené státy do čela globálních žebříčků příjmové a majetkové nerovnosti“. „Zemí neomezených možností“ jsou tak ještě méně, než „všechny ostatní průmyslově vyspělé země“. I to vážně „degraduje přitažlivost amerického systému pro okolní svět“.
Čtvrtým z těch šrámů je „úpadek národní infrastruktury“. I v Číně, píše Brzezinski, už „jezdí rychlovlaky na tratích dlouhých téměř 5000 kilometrů, kdežto Spojené státy nemají ani jeden“. Také „letiště v Pekingu a Šanghaji jsou, co do své efektivnosti i elegance, před námi o celá desetiletí“. Svým „protějškům ve Washingtonu a New Yorku uštědřují zahanbující políček, řadící je kamsi do třetího světa“. Také „stav americké infrastruktury“ je tak „víc ztělesněním upadající moci než světové špičky inovativní ekonomiky“.
Páté Zbigovo „pasivum“ dává „americkému snu“ za uši zvlášť pikantně: „Veřejnost je krajně nevědomá o okolním světě… Má alarmující deficit znalostí o základním světovém zeměpisu, aktuálním dění a dokonce i o uzlových momentech světových dějin“. Na 63 procent dospělých Američanů není s to najít na mapě Irák, 75 procent Írán a 88 procent Afghánistán. Přes 70 procent nedokáže vyjmenovat ani dva z amerických spojenců ve Druhé světové válce. Není to jen známkou „úrovně vzdělávacího systému“, ale i „absence informativního zpravodajství dostupného veřejnosti… Kumulativním důsledkem plošně rozšířené ignorance je veřejnost, stále víc podléhající demagogicky stimulovanému strachu“. Právě to „zvyšuje riziko autodestruktivních zahraničněpolitických iniciativ. Nevědomost veřejnosti plodí americké politické prostředí, poddajné extremistickým zjednodušením.“
Rizika třeskuté ignorance
Násobí i dopad šesté „kritické dimenze“: Amerika je rukojmím „uzavřeného a krajně konfrontačního politického systému“. Dominuje-li „médiím vitriol konfrontačního diskursu“ – a je-li „neinformovaná veřejnost natolik zranitelná vůči manichejské demagogii“ – ústí to v „politickou paralýzu, jež často předem vylučuje dosažení nezbytné nápravy“. To „živí i v okolním světě dojem, že Ameriku stihla impotence řešit naléhavé společenské potřeby“. Politický systém je nadto „značně závislý na finančních příspěvcích“. O to je „bezbrannější vůči moci zámožných, avšak úzce motivovaných domácích i zahraničních lobby“, prosazujících „své cíle na úkor zájmů země“.
Zbig není z hovňousků debilostrojky. „Kritické dimenze“ griluje v naději, že tím Americe pomůže vrátit zašlou slávu. Proti šesti „pasivům“ staví šest „aktiv“. Sám ale vzápětí cítí, že o nich může být řeč už jen hodně do kulata: „Celková ekonomická síla, inovační potenciál, demografická dynamika, efektivní mobilizace, geografické zázemí a demokratický appeal.“
To vše – dodává obratem – má už jen „reziduální potenci“. Tím akutnější je „zásadní posun těžiště americké společenské kultury“. Žába na prameni však dřepí právě tu: „Budou trpělivě a rozhodně prosazované vnitřní reformy s to změnit Ameriku v příklad inteligentní společnosti s produktivní, ekologickou a inovativní ekonomikou coby fundamentu společnosti, skýtající kulturní, intelektuální a duchovní potěšení?“ Slovo si bere skepse, jakou Zbig netrpíval: „Takové přehodnocení otázky, v čem tkví smysl života, může nastat až poté, co americkou veřejnost šokuje bolestivé poznání, že půjde-li to dál směrem, vedoucím od rohu hojnosti do tůně mezinárodního bankrotu, ocitne se v ohrožení i sama Amerika.“ To se ukáže už „v průběhu příštích několika let“. Pokud „paralýza americké politiky zablokuje sociálně spravedlivou dělbu nákladů národní obnovy, zůstane-li netečná k nebezpečné společenské tendenci, násobící příjmové disparity, bude-li ignorovat, že pozice Ameriky v globální hierarchii může být v sázce, může se zneklidňující prognóza amerického úpadku stát dějinnou diagnózou“.
„Americký sen“ – ví i jeho strategický vizionář – boří i zahraniční politika země: „Válka v Afghánistánu a Iráku patří k nejdelším v amerických dějinách.“ Hlavně ta druhá naráží na „odpor či skepsi i u většiny amerických spojenců“. Jsou to „expediční vojenské operace na území, které je vnímá nepřátelsky“. A navíc „financované na dluh, a to i v zahraničí“. „Demagogie, živená strachem, může být mocným nástrojem, efektivním krátkodobě, avšak za značnou dlouhodobou cenu doma i v zahraničí.“ K „válce v Iráku nemělo vůbec dojít“. „Válka s terorem“, jež nabyla i „rasové a náboženské dimenze“, „pošpinila americký demokratický kredit“. Důsledkem je „dramatický úpadek americké pověsti ve světě“ („sílící delegitimizace americké důvěryhodnosti“). Zahraniční politika, „nevycházející z realistického kalkulu národního zájmu“, bude pro Ameriku „vážným rizikem po následujících dvacet let.“ Jakákoli „větší válka“ – ať už „expandující i do Pákistánu“ či „vojenský střet s Íránem“ – by „vtáhla Ameriku do regionálních konfliktů s nejasným koncem, antiamerickým nepřátelstvím šířícím se celým islámským světem, zahrnujícím 25 procent světové populace. To by byl konec všech šancí, že Amerika převezme nadějnou světovou roli, jež se tak unikátně naskytla před dvaceti lety.“
Repríza trojhlavého chaosu…
Brzezinski podědil antikomunismus z polského vrhu. Ten mívá skupenství žabikuchu, nabroušeného už na všechny „moskaly“. Když se mu v zrcadle Moskvy z dob, kdy zrála k rituální sebevraždě, zjevuje Amerika, musí trpět jako zvíře. Ta paralela je náramně živá. Sahá však ještě mnohem dál. Žabikuchem harakiri, spáchaného i na nás bez nás, byla totiž až debilostrojka. Do dějin vstoupí jako rebelie třeskutých mrákot. Cokoli neuniká její těkavé pozornosti, končí opakem fanfarónských slibů. Biliár klínů, vytloukaných zase jen jepičími klíny, je z toho už za pár měsíců. Chaosu budují už „druhý pilíř“. Aby padlo každé podezření, že jde o prohnaný zastírací manévr, zvěstuje „Gorby“ urbi et orbi, že nemá sám ani zbla tušení, čím jeho cirkus skončí. „Urychlení“ tak vykazují jen čistky, vymítající zdravý rozum. Dvojvládí mrákot a soudnosti brzy končí. Samoděržaví galimatyáše je absolutní. Tím povážlivěji vázne ve většině spojeneckých zemí. Trestá je za to chaosem na export. Zifčák, fingující umláceného studenta, byl až z posledního dějství. Bakchanálie věrolomnosti pudí i vidina, groteskní až k popukání. Gorbačov ji trousí jen mezi řádky. Tím víc si pouští na špacír jeho kamarila. Smrtelně vážně sní, že se – odměnou za „finlandizaci RVHP“ (?!?) – rozvalí s Amerikou v holportu, poroučejícím okolnímu světu. Teď proti dvojímu metru, jímž světu měří Amerika, prská i galerka ruských oligarchů. Pár křiváčků, lačných buzerovat planetu za „Gorbyho“ šimpánem, jim smí poníženě sepisovat lejstra.
Trojhlavý je i chaos, jehož mráz přichází z Ameriky. Startuje „konzervativní revolucí“, opisovanou od Pinocheta. Vařila z bryndy, prokleté jako diluviální hazard. Do pasti „ve finále neudržitelného dluhu“ to brala hned dvojmo. Pro neprivilegovanou většinu byl často jedinou cestou, jak aspoň udržet už dosažený životní standard. Přerozdělování bohatství zdola nahoru přetěžovalo i konta „sociálního státu“. Oč víc škrtilo kupní sílu, poptávající reálné statky – a hromadilo peníze s ambicemi kapitálu – tím víc jich končilo v „kasinu“ finančních trhů. Privátní zisk ze šejdířských „bublin“ – a znárodňované ztráty z jejich „černých děr“ – předlužovaly fiskál i z druhého pólu. Tak harpagonské „sociální inženýrství“ se bankrotu nemá kudy vyhnout. Vládnout tehdy Kremlu státník, a ne provinční tlučhuba, topí se kapitalismus v dnešní krizi už v první polovině 90. let. Na hodokvas sociálního darwinismu, kterým ji „řeší“ dnes, by ho v „bipolárním světě“ přešly roupy.
Atrapa, bombardovaná zbůhdarma, dala už stovky repríz. Až na „strategickou zbraň“ to dotáhla až v podobě „hvězdných válek“. Byl to teprve salát z mlhavých vizí, pár výkresů a selhávajících prototypů. Blufovat s tak cinknutým trumfem byl kolosální vabank. Pyrrhovi vynesl větší trofej než reparace za světové i koloniální války dohromady. Krizi oddálila jen o půl druha dekády. Sama nebude o nic kratší. O biliáru klínů, vytloukaných zase jen chabrusovými klíny, jsou i všechny „záchranné balíčky“. Vaří z břečky, kterou má krize na hrbu. Chaos si z rauše, který zfetoval už jeho startovní bloky, staví „druhý pilíř“ i dnes. Korytem, vymletým blbostrojkou, supí i vůči spojencům. Hlavně bankéře sice dotuje i Obama. Stovky miliard však sype i na konta, oživující neprivilegovanou kupní sílu. Na Evropu zbyly jen „škrtformy“. Látají i ztráty, které jí rostou na Wall Street.
„Unipolární svět“ je mrákotou ještě potrhlejší než deliria „Gorbyho“ vezírů. Tím brutálnější je chaos, exportovaný do končin, kde skuhrá labutí písně. Tady už nesnáší jen kukaččí vejce – a Zifčáky, mrtvé naoko. Ponouká iredenty, posedlé totalitní xenofobií. Tahá za nitky drogových mafií. Inscenuje pogromistické mánie i řeže. Islámský fanatismus importuje až do Evropy. Do čela vlád, instalovaných protiprávní zvůlí, dosazuje pracky krvavé z úpějících těl, porcovaných na kšeft s lidskými orgány. „Humanitárním bombardováním“ masakruje i tisíce žen a dětí. A tím vším předává – v jedné zemi za druhou – moc knutám středověkého temna. Nezřídka přímo těm, jež prohlásila za casus belli proti „mezinárodnímu terorismu“. Rejd, který vzalo „arabské jaro“, není ilustrací první a žel asi poslední.
… a tři scénáře úpadku
To svinstvo poštívá čirá utopie. Chyběla mu však liturgie, deratizující svědomí. Tak delikátní misi zvládá jen katecheta Zbigova kalibru. Jde na to filipikou, patentovanou už blbostrojkou. Pašerák chaosu z ní čučí jako dobrotisko, rozmlouvající alotria puberťákům. Aby pak zmatek, který exportuje sám, připsal božím mlýnům, trestajícím je za všechen nevděk. Právě ten je prý osidlem hříchu, vyvrhujícího na tapetu „geopoliticky nejohroženějších států“. Zbig už nelenil sestavit ani jejich žebříček. Vede ho bizarní mišmaš: Gruzie po boku Afghánistánu, s Ukrajinou i Tchajwan, Bělorusko spolu s Jižní Koreou – a vedle Pákistánu i celý Střední východ.
K Rusku volí Zbig trochu jiný lexikon, než míval ve zvyku. Tamní recenzentku to přivedlo k slzám dojetí: „Brzezinski, který nám jaktěživ nepřál, s námi teď počítá.“ Svatá prostota „nového myšlení“ je, jak vidno, „nereformovatelná“. Zbigovy jezuitské piruety totiž Rusku nevěští nic dobrého ani tentokrát. Míří proti „Evropě s Ruskem jako jednou z velmocí“, jež by si troufla jednat „s Amerikou jako rovný s rovným“. Samotné Rusko staví naroveň – Turecku. Pak obě země prohání jakousi srovnávací tabulkou. Z hlediska „politických svobod“ má Turecko za „částečně svobodné“ („partly free“), kdežto Rusko za „nesvobodné“ („not free“). Turecko je prý na 101., zatímco Rusko až na 174. místě světového žebříčku (mezi Jemenem a Kongem). Pak zase „ruským politickým elitám“ hucká, v „rusko-čínském spojenectví, pravděpodobně namířeném proti Americe“ budou jen „slabšími partnery“ (ne-li i s „negativními územními následky“). Tím větší naděje spojuje s „mnoha bohatými ruskými byznysmeny“ - i „projekcí západního životního stylu jako normy v ruských médiích“. Hlavně by však „Turecko a Rusko“ rád v klepetech „širšího a vitálnějšího Západu“ (přijmou-li ovšem „univerzální platnost západních demokratických hodnot“). Aby i to garantovalo, že „Evropa zůstane i nadále spojencem Ameriky“ – a zároveň protiváhu „náboženské intoleranci, politickému fanatismu a rostoucím nacionalistickým animozitám v některých částech Eurasie“. Rusko si roli krotitele vášní, roznícených cizí chamtivou prackou, užilo víc než dost. Muselo by spadnout z višně, aby na ten špek skočilo znovu. Tím spíš v chomoutu „blednoucího amerického snu“.
Jen co Zbig přistane z oběžné dráhy spekulací, bací ho znovu do očí panorama tohoto světa. Z něj buší na vrata „tři základní scénáře“. Všechny jsou o tom, „jak a kdy může připadat v úvahu úpadek Ameriky“. První je „extrémně negativní“. „Může zahrnovat několik finančních krizí, jež srazí Ameriku a většinu světa do ničivé deprese“. Že ani tak „děsivý scénář není úplně hypotetický“, signalizuje „alarm, jejž Amerika zažila roku 2007“. Bude-li „provázen destruktivními následky eskalace vojenské angažovanosti USA v zahraničí, může taková katastrofa urychlit – už v průběhu několika let – konec americké globální nadvlády“. Jen „malou útěchou“ pak bude i fakt, že se tak stane „v kontextu všeobecného globálního zmatku, zahrnujícího finanční kolapsy, explozi globální nezaměstnanosti, politické krize, rozpad některých etnicky zranitelných států a růst násilí ze strany politicky probuzených a sociálně frustrovaných mas“.
Tak „rychlý a historicky drastický kolaps Ameriky“ je sice „méně pravděpodobný“ (byť jen za podmínky zásadní „korekce vnitřní a zahraniční politiky“, jež plně zohlední „bolestně varovné signály“ roku 2007). Jen „mnohem méně potěšitelnou budoucnost“ však nabízejí i „scénáře postupného úpadku“. I jim totiž staví mantinely „základní realita: Amerika je souběžně ohrožována degradací do systémového zaostávání, způsobeného absencí jakéhokoli pokroku sociální, ekonomické a politické reformy a chybami zahraniční politiky“. Ta se „v minulých letech míjela s realitou postimperiálního věku“ – právě v době, kdy se „postindustriální rivalové Ameriky (zvláště v některých zemích Asie) krok za krokem propracovávají k virtuózní modernitě jedenadvacátého století“. I když USA „zredukují vysoké náklady a bolestná rizika“ své zahraniční politiky („osamělý intervencionismus“), „prohlubující se vnitřní stagnace bude i nadále ohrožovat jejich globální renomé, podkopávat důvěryhodnost mezinárodních závazků USA“ – a podněcovat „jiné mocnosti k tomu, aby podnikaly stále naléhavější – ač potenciálně neplodné – kroky k zajištění své finanční stability a národní bezpečnosti“.
Amerika se však také „může vzpamatovat doma a selhávat v zahraničí“. Ani s tím si však nevystačí, pokud se – místo „spolupráce s jinými“ – bude vybíjet v „osamělých a vysilujících taženích proti rostoucímu počtu nepřátel (zčásti vytvořených jí samotnou). Žádný úspěch doma nemůže být skutečně dostačující, budou-li se mrhat zdroje na oslabující chybně koncipovaná dobrodružství v zahraničí“. I oba tyto „scénáře“ tak povedou k „trvalému a eventuálně i konečnému zániku americké schopnosti hrát klíčovou roli ve světě“. Skoncovat s „arogantní svévolí, s níž se Amerika prohlásila za majitele jedenadvacátého století“, to může už „zřejmě kolem roku 2025“.
Vidí-li to tak i „ZbigVeliký“, dá se na to vzít jed.
Autor: JOSEF SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |