Nejsem žádný teoretik, ale v roce 1938 jsme bydleli v Orlických horách, otec tam dostal práci na stavbě opevnění. Byly mi čtyři roky, ale já si pamatuji, v jaké strašné bídě tam lidé žili. V chalupě měli pec, tkalcovský stav a jednu postel. Potom jsme ujeli před Hitlerem do Prahy k rodičům mé matky – děda měl zelinářskou zahradu. Chodili k němu lidé prosit o práci, že budou dělat „od slunka do slunka a kolko hodin, tolko korun“. Spali v dřevěné boudě.
Pak byla válka a já jsem se bál každého německého vojáka, kterého jsem potkal. Když jsme jeli za babičkou a dědou na Chodsko, křičeli na nás Němci na hranici: Čechyše švajn nebo hunde.
9. května 1945 jsem poprvé spatřil rudoarmějce. Smáli, zpívali, hráli na harmoniku a dávali nám špek, chleba a pro tátu cigarety – plné hrsti. V červenci jsem jel na Chodsko a dodnes vidím rozbombardovanou Škodovku – čtvrt hodiny jsme jeli kolem sutin té továrny, kterou rozbombardovala americká armáda před koncem války.
Na Chodsku jsem viděl americké vojáky. Měli hezké, čisté uniformy, a když jsme na nich chtěli cigarety pro tátu, zapálili si cigarety, udělali pár šluků a pak je hodili do klubka kluků a smáli se, ach, dodnes ten smích vidím a slyším. To mi stačilo na celý život, abych věděl, jaký je mezi těmi armádami rozdíl.
Bylo mi jedenáct let a můj strýc Franta se vrátil z koncentračního táboru Buchenwald, kam se dostal, protože ho chytili, když vybíral peněžitou pomoc pro zavřené komunisty. Vypravoval mi, jak byli vězni organizováni a v čele organizace byli komunisté. Vyprávěl mi, že tam také uviděli české poslance, mezi nimi byl předseda strany národně socialistické bratr Zenkl. Chodil tam prý oblečen jako na tenis a když za ním přišli, aby jim něco řekl a povzbudil je, poslal je pryč. Bál se s nimi promluvit. Prý by se to Němcům nelíbilo.
Můj strýc absolvoval pochod smrti. Šli pět dní; kdo z vězňů padl, byl zastřelen ranou do týla. Potom od nich Němečtí vojáci uprchli, ale Hitlerjugend zůstal a dál do nich stříleli. Až pátý den je američtí vojáci osvobodili, odvšivili je a dali jim jídlo – pod lékařským dohledem. Od té doby, co jsem se strejdou mluvil, jsem se cítil být komunistou.
Celý život jsem bojoval za to, aby ze světa zmizel hlad a aby už nikdy nebyly války. Nikdo mě už nikdy nemůže přesvědčit o tom, že není možné, aby na celém světě se nemohlo skoncovat s bídou. Já se toho zřejmě nedožiji, ale věřím, že tato doba nastane.
JIŘÍ KNOPP, Hradec Králové
Autor: JIŘÍ KNOPP
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |