Pod nepříliš nápaditým názvem vydalo nakladatelství Brána (Praha 2012) knížku Lubomíra Popelínského VZPOMÍNKY Z PROTEKTORÁTU.
   Zdá se, že protektorát české čtenáře stále vzrušuje a je pravda, že resuscitaci minulosti lid potřebuje jako drbání.
   Autor zvolil styl Káji Maříka a vypravuje zážitky dorůstajícího Ládíka v třetí osobě.
   Nová Říše na Českomoravské vysočině bylo a je klidné městečko, památné klášterem s knihovnou, v níž kdysi studoval i básník Otokar Březina a obecnou školou, v které se básník mořil s neposlušnými žáčky. Novoříšské vody máloco rozčeřilo, a tak i příchod okupace a války je nahlížen poklidně, jak to dokáže jen dítě.
   Tu a tam Ládík ocituje i vzpomínky „dospělých“, například zajímavý údaj o podivné pohotovosti československé armády.
   V době anšlusu Rakouska bylo totiž při vyhlášení ostrého bojového poplachu nařízeno, aby se vojáci převlékli do vycházkových uniforem, vyfasovali kapesní obvazy a poplachovou dávku střeliva a naplnili zásobníky pro lehké kulomety. „Vycházka“ do pole se však nekonala a republika jen bezmocně přihlížela, jak ji nepřítel beztrestně obkličuje.
   Při obsazování českého území po Mnichovu se přes noc podél cest objevily dřevěné tabulky s nápisem „Rechts fahren – Jezděte vpravo“ a armáda Třetí říše přijela do Nové Říše skutečně vpravo. Od té doby se u nás jezdí vpravo dodnes, podotýká vtipně autor.
   V Nové Říši byli okupanti kupodivu vítanými zákazníky, přestože vykupovali městské zásoby zboží v poměru pro ně nanejvýš výhodném: jedna marka = deset korun. Obchodníkům sklaplo teprve v dubnu, když Němci z městečka odjeli.
   A Ládík vzpomíná, jak v učebnicích děti zalepovaly obrazy Masaryka a Beneše. Začerňovaly rovněž názvy a zkratky související s Československem, a prováděly i jakousi měnovou reformu: „Kč“ převáděly na pouhé „K“. Při té příležitosti poprvé dostaly do rukou redispera.
   Pak přišel otřes: 1. září 1939 Němci zatkli Ládíkova tatínka – učitele, jako rukojmí. Odvedli ho přímo ze školní budovy a odvezli přes Jihlavu a Znojmo do koncentračního tábora Dachau poblíž Mnichova a později do Buchenwaldu. Jakožto rukojmí nebyl souzen a jeho pobyt tak byl o něco snesitelnější než u ostatních vězňů. A co je hlavní, na sklonku války se jim vrátil.
   Školní povinnosti daly aspoň trochu zapomenout na krušné osudy dospělých.
   V roce 1942 zaznamenala protektorátní vysvědčení nebývalou změnu – Němci zavedli novou známku – šestku coby nedostatečnou, zatímco čtyřka byla považována za dostatečnou a pětka za sotva dostatečnou.
   Děti se učily pouze zeměpis Protektorátu a Velkoněmecké říše. Doma ovšem spolu s rodiči sledovaly postup front, zapichovaly praporky do starých map a tak si zeměpisné znalosti doplňovaly.
   Rozhlas varoval před nálety, v opačném případě uklidňoval: „Achtung, Achtung, über der Reichsgebiet befindet sich kein feindlicher Kampfverband!“
   Jednou musel zasažený americký bombardér nad Českomoravskou vysočinou odhodit bombu. Dopadla na náves obce Brandlín. V jednom domě se v kuchyni propadl strop, ale zachytil se o stěny, takže žena s dítětem, která se zdržovala uvnitř, vyvázla bez zranění.
   Lidé hned událost komentovali po svém: pilot prý špatně přečetl jméno obce a domníval se, že je nad Berlínem.
   Když spadlo německé letadlo u Dolní Vilímče, prolhané úřady oznámily, že po krátké opravě zase odstartovalo. Jenže pracovník pohřební služby z Telče rozhlašoval podle pravdy, že musel odvážet mrtvé letce: „Jo, pěkně startovali. Jednoho jsem do rakve jen nasypal.“ Za šíření poplašné zprávy si vysloužil nevítanou pozornost gestapa.
   Ládíkův tatínek se vrátil, ale to už se městečko připravovalo na osvobození.
   Československé prapory měla většina věrných občanů republiky poschovávané na půdách, ale sovětské museli teprve vyrobit. Ušili tedy červený prapor z látky, jež byla doma k dispozici, například z červených sokolských košil, a pak ze žlutých ústřižků sestavili hvězdu, srp a kladivo. Ládík se při jejím sestavování vyznamenal, nakreslil mamince předlohu.
   A to už zazvonil zvonec a skončila i poslední kapitola nazvaná Návrat k mírovému životu.
   Knížka přes poměrně bohatou fotografickou přílohu málo objevná, ale přece záslužná v době, kdy staronové panstvo infikuje národ ztrátou paměti.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)