(Úryvek z chystaného románu Tenkrát když hořel Ruhrgebiet)

   Z dálky se nám zdál Duisburg jako obrovitá, nekonečně široká hořící stěna, teprve jak jsme se přibližovali, bylo možno v té hořící stěně rozpoznat ulice. Do jedné z nich jsme vjeli. Zdálo se nám v první chvíli, že tu leží kámen na kameni, žádný dům že nezůstal už stát. Všude jenom trosky, a to co stálo, hořelo. Celé město bylo prostoupeno dusivým kouřem, v němž se nejvíc prosazoval nesnesitelný puch nejen spáleného dřeva, ale i všeho živého, všech domácích zvířátek a patrně i lidí, kterým se nepodařilo utéct z jejich rozbořeného, hořícího domu. Ti, kterým se to podařilo, pobíhali bezradně méně hořícími ulicemi, nemajíce ze svého majetku nic než to, co měli na sobě při zahájení bombardování.
   Já však na nic jiného nemyslel než na to, jestli je živý Pepík Novotný a ostatní kluci. Vždyť já to prožil jen ve sklepě, deset kilometrů od něj, zatímco on byl uprostřed toho pekla. Žije? Znovu se mě zmocnil strach, jako v tom sklepě se stařečky a stařenkami.
   Hasičské vozy z ostatních okolních měst už zachraňovaly, co mohly. Našemu Bereitschaftu přidělili tři sousedící ulice, kde zatím ještě nikdo nehasil. Každý náš vůz vjel do jedné z nich. Všechny domy v dlouhé ulici, určené mému vozu, byly zcela nebo napůl zbořené a hořely, některé už dokonce dohořívaly. Začali jsme stříkat na první hořící dům, ale dům hned za ním se náhle rozhořel velkým plamenem v nejhořejším patře, a tak jsme se přesunuli k němu. Tu jsme však zaslechli v tom domě, který jsme opustili, jako by vzdálené volání o pomoc. Zblízka jsme pochopili, že je to ze sklepa. A náš velitel v zápětí rozhodl: „Tady žádné schwarzmachen respektovat nebudem, tady nemá smysl. Přednost mají lidi! Uhasíme nejdřív ten oheň, aby to celé nespadlo na ty chudáky tam dole. Pak je vyvedeme ven.“
   A stříkali jsme znovu na ten první dům. Nejdřív druhé patro, pak první. Volání a naříkání pokračovalo, ale stále slaběji. A když jsme skončili se stříkáním, bylo v domě ticho. Jen jakési klepání kamenem do zdi jsme zaslechli, snad znamení. Velitel vozu ihned rozhodl: „Vnikneme do domu a pak do sklepa!“ A sám běžel první, s páčidlem v roce, k domovním dveřím, které prudce rozmlátil. Vchod do sklepa byl však zavalen zbořeným přízemím. Velitel okamžitě přikázal našim třem Rakušanům, mluvícím německy, rozběhnout se do města a umluvit některý z vozů pomocného sboru „I-Dienst“, aby k nám přijely přednostně, poněvadž s sebou vozily beranidlo na probourávání i do sklepů, a odváželi pak do společných jam někde za městem ty, kteří byli zasypáni a neměli šanci přežít.
   My zbylí jsme se vrhli do sklepa a marně se snažili svalit alespoň jeden ze spadlých trámů dolů dovnitř sklepa, aby tam někdo z nás mohl prolézt. Ale teprve po půlhodině, kdy dorazil jeden z vozů „I-Dienstu“, podařilo se jim prorazit průchod do sklepa, kam jsme se okamžitě všichni z našeho vozu vrhli, ale stejně rychle jsme se úprkem vrátili nahoru. Vypadalo to, jako bychom vběhli do rozžhavené pece, kde bylo několik set stupňů horka, a zůstat tam uprostřed toho žáru déle než minutu znamenalo uhořet vestoje. Kluci „I-Dienstu“ stáli na kraji schodiště do sklepa, chechtali se, a jeden z nich na nás křikl: „Prvňáci, co?“ A jiný dodal: „Nic ve zlým, kluci, ale do rozžhavenýho baráku si musíte obléknout azbestové oblečení a nasadit plynovou masku. Chcete to někdo zkusit?“ Nikdo z nás tu odvahu nenašel, jen jsme strnule stáli, a tak po chvíli pokračoval: „Počkejte tady, uděláme to my, jen co se převlíkneme. Ale pak nám to pomůžete naložit na vůz.“
   Za chvilku se čtyři z nich vrátili v azbestovém převlečení a vstoupili do sklepa. Postupně vytáhli nahoru, klejíce co nejsprostěji, patnáct mrtvých starších lidí, zřejmě zdejších obyvatel, kteří měli mokré hlavy, z nichž se jakoby odpařoval kouř. Vyjeveně jsme se na to koukali a jeden z „I-Dienstu“ řekl: „Příliš dlouho jste hasili ten oheň nad nimi, a tak ta voda, co na ně protékala hořícími patry, ve sklepě už byla vařící.“ „Takže jsme je uvařili, chceš říct?“ zeptal se strnule Jirka Hartl, a kluk v azbestu, stahuje z hlavy plynovou masku, přikývl: „Jo.“
   V tu chvíli vyskočil s hrůzou v očích Milošek Hora a zoufale zařval: „Jsme vrazi, kluci! Vrazi! My jsme je uvařili!“ Rozběhl se mezi hořící domy, ale zase se vrátil a křičel dál: „My jsme doopravdy vrazi, kluci! Vrazi!“ Měl vytřeštěné oči, ruce vztyčené jako k nebi, pak se chytil za hlavu, třepal s ní ze strany na stranu a pořád, teď už šeptem, volal: „Jsme vrazi, kluci! Vrazi! Copak je tohle lidský?!“ Jirka Hartl k němu přistoupil, zatřásl s jeho rameny, jako by ho chtěl probudit ze sna, a křikl mu výsměšně do uší: „Copak byla někdy nějaká válka lidská?“
   „Nechte keců a pojďte nám helfnout!“ rozkázal přísně vedoucí party od „I-Dienstů“, a pokynul rukou k přívěsu za jejich vozem. Dva z nich odklopili zadní stěnu a skočili nahoru, dva zůstali dole a rukama naznačili naší partě, abychom ty mrtvé odtáhli k nim. Což jsme se pokoušeli neobratně provést, nemajíce s něčím takovým žádné zkušenosti. Tak jsme je za nohy přitáhli k vozu, a pak je pomáhali naložit do toho přívěsu. Ty lehčí jsme rozhoupali jako pytel a vhodili nahoru, pár těch těžších jsme museli dotáhnout co nejblíže k vozu a to tělo vytlačit vzhůru. Ti dva nahoře si ho dovytáhli a uložili k těm, které už tam měli naskládané, než přijeli k nám. Milošek Hora, který se snažil pomáhat co nejvíc, poněvadž jako trénovaný sokolský gymnasta byl z nás nejsilnější, se náhle schoulil u kola vozu a hlasitě se rozplakal. „Co blbneš?“ strčil do něj opět Jirka Hartl, jenomže Milošek se rozplakal ještě víc a bez přestání vykřikoval: „Kluci, já už nemůžu! Já už to nevydržím! Já chci domů!“ Jirka Hartl na něj, teď už vztekle, zařval: „Tak už toho nech, konečně!“
   Mně bylo najednou Miloška líto, sedl jsem si vedle něj, a jak jsem ho pohladil, položil svou hlavu na má prsa, jeho hysterický pláč přešel v usedavý, a najednou zašeptal: „Já chci k mamince!“ A chvilku znovu: „Mami, já chci domů!“ Pak buď ztratil vědomí, nebo usnul, zřejmě zkolaboval. Tu k němu přistoupil jeden z Rakušanů, vytáhl z brašny látkou obalenou plochou láhev, ukázal nám ji a řekl: „Každý měsíc tady fasujeme všichni láhev šnapsu. Vy to budete teď fasovat taky. Polovinu si vždycky odliju semhle a nosím to s sebou – pro všechny případy. Jako zrovna teď!“ Klekl si k Miloškovi, proplesknutím jeho tváří ho trochu probral, otevřel mu ústa a lil mu do nich svůj šnaps, přesvědčuje ho zároveň slovy, že má jistě žízeň. Poté Milošek asi opravdu usnul, a tak jsme ho uložili do skříně s hadicemi a nářadím.
   Náš velitel pak rozhodl, že se teď podíváme na ten další hořící dům, ale stříkat už nebudeme, co kdyby ve sklepě byli také lidé. Požádal velitele vozu „I-Dienst“, aby nám pomohli i tam, s čímž on souhlasil.
   Takže jsme obě party kousek popojely a posádka „I-Dienst“ vozu rovnou rozbourala vchod do domu i do sklepa, z kterého sálal obrovský žár i puch, stejný jako v domě předešlém. Pak sestoupili dolů zase jen chlapci v azbestových oblecích. Tentokrát vynesli nahoru dvacet už nežijících těl, mezi nimi i čtyři děti. Nebyli uvaření, ale všichni byli jakoby nafouknutí. „Co to znamená?“ zeptal se zaraženě Jirka Hartl, a nejblíže stojící „azbesťák“ nám nováčkům to hned vysvětlil: „Všichni udušení jsou nafouklí, nevíme proč.“ A jeho kolegy dodal: „Původně jsme měli zachraňovat, vyprošťovat a odvážet raněné. Jenomže nejsou žádní ranění. Jsou jenom mrtví.“
   Obě naše party se pak dohodly, že prozkoumáme sklepy ve všech ostatních domech nám přidělené ulice, a na oheň se vykašleme, dokud bude naděje, že někde vkopeme ještě někoho živého. Nebyl čas na přemýšlení. Stali jsme se roboty nutné činnosti. Ačkoli každý z nás cítil nepříjemný svíravý tlak na prsou, snažili jsme se postupně všichni zbavit se citového vnímání toho, co se děje a začali jsme pomalu vidět všechny ty mrtvé, vytažené ze sklepů, jako „materiál“ určený k odvozu. V polovině ulice byl přívěs vozu „I-Dienstu“ přeplněný a hoši s ním museli odjet. Když se vrátili, nechtěli říci, kam ta těla vyklopili, prý mají přísný zákaz o tom s kýmkoli mluvit.
   Než jsme se dostali svou činností ke konci ulice, byl přívěs už znovu plný. Jen v předposledním domě vyvedli kluci z „I-Dienstu“ nahoru několik sotva dýchajících, ale přece jen živých lidí. Zjistili totiž, že dům se naštěstí zřítil tak, že vytvořil ve sklepě průvan, který umožnil všem přítomným alespoň trochu dýchat, a zároveň ochladil žhavou atmosféru domu na takovou míru, aby neuhořeli.
   Skončili jsme, právě když začalo svítat. Poděkovali jsme klukům z „I-Dienstu“ za pomoc a jeli jsme podat hlášení veliteli Bereitschaftu, předpokládajíce, že se jako začínající ve výcviku zřejmě vrátíme do kasáren. Místo toho nám velitel sdělil, že všechny vozy všech Bereitschaftů musí zůstat ve městě, dokud nebude uhašen poslední oheň. A přidal další úkol: Pokud uvidíme dohořívající či zbořený dům, v němž zůstala stát samostatná stěna, která by se mohla zřítit do ulice, srazit ji dovnitř domu. Za tím účelem měl totiž každý Bereitschaft s sebou k dispozici vysouvací žebřík, který mohl dosáhnout až k třetímu patru. Pověřený člen vozu vylezl s páčidlem až k vrcholu narušené stěny, a tam bušením tyčí urychlil její pád směrem od sebe, tedy dovnitř domu. Jirka Hartl na něj starostlivě křikl: „A co když tam budou ještě někde ve sklepě lidi?“ Velitel odpověděl s přesvědčením: „Nepředpokládá se, že v tuhle dobu může být ještě někdo živý.“ „Takže tu takhle budou navěky pohřbeni?“ ozval se znovu Jirka Hartl, tentokrát vyčítavě. Velitel se na něj přísně podíval, pak se zdálo, že náhle zjihnul, chvilku nepohnutě mlčel, ale stále se díval Jirkovi do očí. Pak tiše sotva hlesnul: „Asi ano, chlapče.“ Na chvilku sklopil oči a pak polohlasitě vydal poslední příkaz: „Jeďte!“
   Celý den jsme pak nic jiného nedělali, než stříkali vodu i na domy, které už jen dohořívaly, a sráželi do rozbitých domů ještě stojící volné stěny. Byla to strašně vyčerpávající činnost, padali jsme žízní a pili jen vodu, kterou jsme stříkali. Puch ohně, kouře a spálenin lidí, zvířat i dřeva byl čím dál hutnější a nedýchatelnější, takže jsme si ani nevšimli, že se najednou stmívá, a požárů jako by neubývalo. Nebylo v možnostech několika desítek hasicích vozů uhasit nekonečno ohňů. A přišel další rozkaz: Pokračovat v hašení i v noci, až do konce. A zvláštní zpráva pro Bereitschafty z Rollandkaserne: Slavnost slunovratu se odkládá z pondělka, tj. z dneška, na zítřek, úterý, dvaadvacátého prosince.
   Všechny ohně se do rána uhasit nepodařilo, ale viditelně jich ubylo, což se v temnotě noci dalo snadno odhadnout. Vozy z okolních měst zůstávaly po ránu v činnosti dále, nás oberhausenské nováčky, poslali přece jen konečně domů, prý jsme jenom vypomáhali.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]