Divadlo v Dlouhé se počtvrté vrátilo ke kabaretní formě, která tu nadchla prvně roku 1998, kdy ve foyer divadla literárně-hudební představení v režii Arnošta Goldflama přiblížilo tvorbu Richarda Weinera. Dalšího roku následoval legendární Kabaret Vian–Cami, kombinující šansony Borise Viana a satirická minidramata Pierra-Henriho Camiho, který režíroval Jan Borna. Ten stál za úspěchem i představení z roku 2005 – Kabaretu Prévert–Bulis s verši, drobnými dramaty a pohádkami Jacquese Préverta a šansony Jiřího Bulise. Jde vždy o večer pro zhruba šedesátku diváků, i tak však pódium zaplní téměř celý soubor. Pro herce to je jedinečná příležitost předvést svůj talent v celé šíři, nejen umění při ztvárnění dramatické postavy, ale i schopnosti hudební, pěvecké, pohybové, recitátorské a dokonce loutkoherecké a imitátorské, tedy to nejširší komediantství v nejlepším slova smyslu.
U zrodu nového hudebně-poetického večera byl scénář Jana Borny, Ilony Smejkalové a Miroslava Hanuše. Autoři ještě připojují dovětek „a kol.“, kterým chtějí naznačit i přínos vystupujících, kteří řadu předpokladů scénáře dokázali obohatit o nové nápady a přetvořit je v duchu svého osobitého vidění. Tentokrát jde o KABARET KAINAR–KAINAR s podtitulem Pár dobrejch fláků od Pepíka Kainara. Název představení zároveň napovídá, že tentokrát nejde o kombinaci poetik dvou autorů, vždyť Kainar nebyl jen básník, ale též hudebník, který hrával v profesionálních kapelách, textař nejen populárních jazzových písní amerického původu, ale i vlastních skladeb, tvůrce nádherných básní, kterým nový, hudební život vdechli Vladimír Mišík, Ivan Mládek či Michal Prokop. A Kainar byl i dramatik, těsně po válce působil v Divadle satiry, pro něž napsal hru Ubu se vrací, která však skončila v trezoru a dosud nebyla znovu jevištně uvedena; její rozhlasovou podobu nastudovala v roce 1999 Hana Burešová. V Kabaretu Kainar-Kainar jsou některé výstupy z této první domácí absurdní hry prostřídány s hudebními a veršovými partiemi.
Režie Jana Borny a Miroslava Hanuše nemálo dbá o navození iluze skutečného kabaretu; toto úsilí zvýrazňuje i účast hudebníka Milana Potočka, autora aranžmá a hudebního nastudování. Spolu s ním se u různých hudebních nástrojů střídají i herci, jednotlivé výstupy jdou za sebou v rychlém sledu, různé doby provází rozdílný hudební vkus, protagonisté mnohokrát mění i svoje kostýmy. A na řadu přijdou i loutky a také gumáci, dojde na skvělou imitaci, na pódium přinesou i obří figurínu, která tu načas zaplní celý prostor. Vše do sebe zapadá, dochází k zajímavým prolnutím, třináctka herců vytváří dokonalou iluzi dnes již u nás neexistujícího místa vkusné, inteligentní a obohacující zábavy.
Ale podstatný je Josef Kainar. Divák se setká s jeho nejlepšími písněmi (v Mišíkově zpívané podobě zazní báseň Stříhali dohola malého chlapečka, kterou tvůrci zajímavě konfrontují s recitovaným původním textem z Nových mythů), ostatní básně jsou hlavně ze sbírky Lazar a píseň. Dalo by se jistě hledat dál, já mám třeba rád Flanderskou píseň s Kainarovou hudbou i textem nebo báseň Jak ulovit štiku dlouhou jak stehno antické bohyně, ale asi každý by si něco přidal či ubral. Pro přiblížení Kainarovy poezie je výběr dostačující.
Lazar a píseň je částečným návratem k počátkům tvorby, k její příběhovosti a postupům poznamenaných všednostní poetikou Skupiny 42. Zároveň je tu přítomna Kainarova sebeironizující bilanční poetika z let šedesátých, která v sobě nese i jiné zdroje z básníkových počátků, zřejmou halasovskou hořkost, ale spolu s nimi i dědictví Českého snu, kde se tak mocně projevil Kainarův cit pro přirozenou hudebnost českého jazyka.
Některé básně jsou interpretovány jen mluveným slovem, kdy je veškerá pozornost soustředěna jen na herce, na jeho tvář, jeho ústa. Jindy, když verši probleskuje ironie, kainarovská persifláž či satirické vidění deformovaného světa, jsou verše doprovázeny hereckými etudami, mimickými vložkami či zdánlivě protikladným děním na jevišti. Je to však v duchu básníkovy poetiky, stejně tak jako využití všech poloh českého jazyka, včetně lidové mluvy a vulgarismů.
Kainarovými básněmi prošly nejrozmanitější, často zemité postavy, básníkem rozvrstvené do různých charakterizačních poloh jazyka.
Cennou stránkou představení je, že básníka přiblížilo dostatečně vypovídajícími skvosty jeho díla, že jeho tvůrci nešli v dnes tak běžných kolejích novodobých Koniášů, kteří bez skrupulí z české literatury škrtají mnohé – prý – „problematické osobnosti“, případně je bezohledně kádrují. Škoda jen, že hodně jmen české literatury, která pro čtenáře stále hodně znamenají navzdory dnešním ostrakizátorům, na podobnou příležitost stále čeká.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |