Ano, čtete dobře, nešálí vás zrak, ani jsem se „neupsala“. Tak se vyjádřil na ČR II. předseda PEN klubu, Výboru českého centra, Jiří Dědeček. Mimo jiné obrovský zastánce a horlivý přikyvovatel pro zvolení knížete pána českým prezidentem. Ale o tom nechci psát, to už je doba minulá. Chci psát pár řádků k jeho výroku z první části věty. Moje bohatá fantazie mi totiž okamžitě zprostředkovala pohled na fotografický dokument z té historie. Ihned se mi vybavilo Václavské náměstí v Praze, zaplněné stotisícovým davem, který s nadšením naslouchal slovům Klementa Gottwalda. Dav aplaudoval, mával státními vlajkami a výrazy tváří byly nefalšovaně usměvavé, v euforii, která se dá těžko jen tak z fleku nakamuflovat. Závidět by mohl kdejaký filmový komparsista a kde jaký režisér. Ano, Praha, rok 1948. A ti lidé na Václaváku? Co to bylo za „smečku“ a“ sebranku“, která dopustila takový vývoj událostí? Jistě jste pochopili, že se ptám ryze ironickým tónem, za použití slovníku naší současné honorace. Kde jinde než v Praze se začaly odvíjet poválečné dějiny Československa, za jásotu jednolité masy pracujících, vesměs Pražanů. Kladu si otázku, jak se mění složení obyvatelstva, jak se mění z gruntu jeho náhled na vývoj věcí veřejných.
Dvacet let poté národ zatoužil po změně. Nalézáme se v letech okolo roku 1968. Není třeba podrobně hovořit o tehdejším stavu společnosti. Nové názory se opět rozlévaly z Prahy, dostavilo se oteplování ve všech sférách společnosti, poté následovalo ochlazení a zmrazení, zapracovaly politické zahraniční vlivy i konkrétní vojenské zásahy, plynoucí z utváření politiky, s otázkou, kdo s koho. Stáli jsme před problémem, coby národ, jakým směrem se vlastně vrtneme. Chápu, že byla bližší košile než kabát a volili jsme raději východ než západ. Věděli jsme, co lze z této strany čekat. Vsadili jsme na jistou, na slovanskou příslušnost. A tak se počalo balancovat, bořilo se i stavělo, milovalo i nenávidělo, pomáhalo i ubližovalo, nadávalo i chválilo. V některých patrech společnosti to začínalo bublat nespokojeností pod povrchem. Ale stále ještě jádro národa pracovalo a hlavně mělo práci. I vybírat si mohlo. Na vesnici fungovala zemědělská družstva, díky nim jsme byli soběstační v zásobování a výrobě potravin. Pracovaly naplno ocelárny, slévárny, hutě, pískovny, doly. Těžký i lehký průmysl. Fungoval vývoz zboží do zahraničí, ekonomika jela. Města zářila sice spoře neóny a měla jen pár luxusních podniků a prodejen. Zato ale do kteréhokoliv města se přijelo, mohlo se zajít do přijatelné (myslím cenově) restaurace na oběd, svačinu, večeři nebo jen tak na vínečko nebo pivo. Běžně se chodilo do divadel, do kina, na koncerty, na plesy, díky přijatelným cenám. Aby bylo jasno, píšu o obyčejných lidech, kteří měli normální příjmy, a přesto si to mohli dovolit. Dnes je to pro mnohé z nich velký luxus. Namátkou uvedu Prahu, kam dnes obyčejný smrtelník vyráží se svačinou (připravenou doma) v kapse, protože je mu líto dávat za obyčejné občerstvení nehorázné peníze. Občas ještě někde vyskočí otřepaná připomínka nedostatku banánů a toaletního papíru. Co je to za pidiproblém proti žhavé současnosti, kdy není v lékárnách k sehnání přípravek s vitamínem D, který se musí ze zákona podávat jednoročním kojencům, aby bylo zamezeno odvápnění kostí a následné křivici! Kdy tento přípravek letos koncem ledna vlastnila jediná lékárna v Praze, v době reportáže měla 20 ks balení. Distributor ani výrobce nebyli schopni se vyjádřit kdy a zda vůbec přípravek dodají. Tady totiž končí legrace, tady jde o děti! Zajímavé je, že na tyto skutečnosti (a vyskytuje se jich víc než dost) bojovníci proti minulému režimu vůbec nereagují. Ale soustřeďují se na věci, díky nimž lze lépe manipulovat, ovládat, přesvědčovat i často hloupě zesměšňovat. To jen na okraj.
Posunu se o dalších dvacet let blíže k současnosti, do let okolo roku 1989, do doby „sametové revoluce“ nebo převratu, jak chcete. Je to sice už také dosti dávno, přesto nelze opomenout období, kdy se z kukaččího vejce vylíhla naše současnost, naše žití, naše problémy, naše bezmocnost, ukřivděnost, bezpráví, utiskování. A opět musím podotknout, koho se to týká – přece nás, obyčejných lidí. VIP, celebrity, elita národa, superhvězdy, zvláštní druh podnikatelů i některých politiků, dokonce šlechtici – to je jiný svět, ke kterému se vzhlíží; je vzýváno, obdivováno, hodno zbožňování, je jimi zaplněn internet a bulvární plátky všeho druhu. Kde se nacházejí, pohybují, kde žijí tito jedinci, kde mají své kluby, bary, elitní sešlosti, luxusní sídla, uzavřené společnosti – jednoduchá odpověď – převážně v Praze. Otázka kladená již léta po oné „sametové“: kde přišli tito vyvolení ke svým majetkům. Odpověď nepřichází, je halena do mlhy, kterou vytvářejí ti, kteří slyší na hezká česká přísloví: Ruka ruku myje, a když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří a vrána k vráně sedá. A co my – obyčejní smrtelníci? Občas uvěříme, že máme tu obehranou svobodu a dveře do světa otevřené dokořán. Dveře, u kterých jen stojíme a přes křiklavě barevné prospekty hledíme do dálek, pro mnohé nedostižných. Svoboda žití, svoboda rozhodování. Ale tím to také končí. Kde je svoboda výběru pracovního místa, když žádné není k mání, kde je svoboda volby dovolené v zámoří, když na ni není, kde je studium dětí, když chybějí finance, kde je svoboda výběru bydlení, pokud se nechci hrubě zadlužit. Kde je svoboda kulturního vyžití – divadla, kina, koncerty, plesy, když cena jediné vstupenky mnohdy převyšuje rodinný rozpočet na jídlo celé rodiny na týden? Nemluvě o knihách, kdy se nepodařilo odbourat hranici DPH a ceny tak opět letí vzhůru. Stále se však naše sdělovací prostředky ironicky strefují v besedách s VIP hosty do výdobytků doby před rokem 1989. Není snad pořadu, kde by se někdo z účinkujících alespoň neotřel a nepřišel se svou troškou do mlýna. Nabyla jsem dojmu, že to snad mají doporučeno či přikázáno, aby mohli být připuštěni k vysílání. Tak důsledná umí naše sedmá velmoc být. Směsice pomluv a nenávisti a snad i názor, že kdo neplive po minulosti, není Čech.
Obrovská vlna polemiky se zvedla okolo smutného výročí skonu studenta Jana Palacha. Vládní mocipáni obrátili vše o 180 stupňů, s tím, že si komunisté Palacha přisvojují. Dost podivně znějící argument. Nač by to asi současným komunistům bylo? Aby si ve sněmovně páni poslanci nemuseli vyslechnout projev a věcné argumenty poslance M. Grebeníčka, hromadně opouštěli sněmovnu, s patřičnými pohrdavými výrazy ve tvářích. Pak se ale vůbec nedivím, že jejich dogma, kterého se zuby nehty drží, jim sedí pevně v zátylku. Oni totiž potřebují tu svoji pravdu. Nic jiného je nezajímá. Proto ta teatrální gesta nesouhlasu, už jen proto, kdo si stoupl v ten moment k řečnickému pultíku. Komunista, fungující jako rudá muleta na vzteklého býka.
Celá vláda mi připomíná jeden veliký chuchvalec, který se valí proudem řeky a nabaluje na sebe další špínu. Kdekdo by se tohoto nechutného uskupení chtěl zbavit, jsou nenáviděni i zatracováni. Oni však nevidí a neslyší, přesvědčeni o své nadřazenosti, neochvějnosti, nepostradatelnosti. Kdo by neplul s tímto proudem v klubku špíny za tak tučné příjmy! Někteří již byli z tohoto klubka odloupnuti. Jsou to však zatím jen malé a bezvýznamné chaluhy z kompaktní hmoty zla. My dole v podhradí a na venkově nemáme „modrou krev“, nenarodili jsme se se zlatou lžičkou v ústech, nemáme předky se vzácným erbem. Máme zato paměť, vzpomínky svých předků (označených režisérem Menzlem za nevolníky, zbabělce a tupce), jejich zkušenosti, životní peripetie, poznatky lidí obyčejných a neurozených. Stydět bych se musela, kdybych takovou pravdu popřela. Tím víc se mne dotýká křiváctví lidí, kteří se pasují na mluvčí národa a v rámci toho se opírají o nepravý kmen. Divili se „vyvolení VIP“, žel opět převážně v Praze, čeho že se to venkov při volbě prezidenta dopustil. Inu, nějak se jim to zvrtlo. Nerozhodovala tentokrát pouze Praha, ale ozval se a dost hlasitě i vidlácký a mnohými opovrhovaný venkov. Venkov, který tvoří nezanedbatelnou součást naší země. V Praze 1948 na Václaváku stáli také vesměs obyčejní pracující lidé. Kruh se tak nějak uzavírá, nemyslíte? Ve skutečnosti to ale bude tím, že už toho máme my „obyčejní“ plné zuby. A tak jsme to prozatím vyjádřili touto volbou. Prozatím.
Nějak se nám ten pravidelný cyklus změn, téměř vždy po dvaceti letech se opakující, protáhl. Už to letos bude 24 let poté. Nemělo by se s tím zase něco udělat? Malý posun sice nastal, ale jestlipak to bude to pravé ořechové, to se uvidí.
Z Vysočiny, stále ještě bělostné sněhem, vás srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |