1. Proč skončil socialismus?
Za hlavní příčinu kolapsu pokusu realizovat socialismus v našich zcela odlišných podmínkách (politických, ekonomických i kulturních) považuji formu ruského – potažmo sovětského typu a vzoru.
I když si myslím – už také tak trochu jako pamětník – že právě naše země, konkrétně po r. 1945, měla slušně nakročeno k novému vnitropolitickému uspořádání, ne nepodobnému socialistickému systému (znárodnění těžkého průmyslu a bankovnictví, pozemková reforma, některé nové prvky vnitřní politiky, národní fronta – a to v zemi s poměrně malými válečnými škodami, s mezinárodními garancemi vítězných spojenců na budoucí klidný mírový vývoj atd.).
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Tato otázka bezprostředně navazuje na tu předchozí: Nedovolil bych si tvrdit, že kapitalismus je pro většinu populace (a zdaleka ne jen u nás) nějakou idylickou procházkou „růžovou zahradou“. Jenže – to by měl (a musel) být každý další systém – třeba právě socialismus – v každém směru výrazně lepší (produktivitu práce a lidské svobody jmenuji jako hlavní atributy). A to bohužel nebyl.
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Odhlédnu-li od obligátních tradičních pojmů jako kapitalismus nebo socialismus (třeba i v
mírnější podobě tržní hospodářství nebo sociální stát), vychází mi i při troše mého někdy naivního idealismu, dobré víry či fantazie budoucí, zatím hypotetický společenský řád jako co nejspravedlivější, co možná nejsvobodnější (zcela úplně svobodný nebo zcela bezezbytku spravedlivý pro každého stejně nikdy nebude) systém a uspořádání života.
Nepléduji ani pro tu „třetí cestu“, po níž občas volají někteří politici a ekonomové a kterou tak zatracují jejich konzervativní kolegové. Napadá mě tady jedno symptomatické jméno z časů reformního komunismu a Pražského jara – Ota Šik…
Podstatná pro mě je jediná podmínka – aby ten nový společenský řád vznikal na půdorysu současného státu, demokratickou (nikoliv nějakou revoluční) cestou!!!
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Přiznávám, že odpověď na tuto čtvrtou otázku jsem si vypůjčil: Chci věřit, že výsledek nedávné prezidentské volby na ni lapidárně a adekvátně odpověděl. Těch deset procent rozdílu vítěze od poraženého dává naší zemi novou naději a šanci (i když ani těch pětačtyřicet procent neúspěšného kandidáta mě do nejbližší budoucnosti nenechává úplně klidným).
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Samozřejmě, že dělá. Politika – jak známo – může být dobrá, nebo špatná (třeba i bez
přívlastků nebo dokonce žádná), avšak také v tomto případě zůstává pořád politikou.
Každá politika – i ta kulturní – je odvozena od rozložení (většinou povolebních)
politických a vládnoucích sil a konkrétních politiků, kterým je jejich úřad (u té kultury mě to velmi svádí k užití výrazu trafika) na kratší či delší dobu svěřen.
Nejde mi teď ani tak o ta jména – ta řada za poslední roky je skutečně velmi dlouhá – jako spíš o tu sklizeň plodů jimi pěstěných a zušlechťovaných v tom jejich kulturním sadu.
Žel ty plody bývají velmi často když ne přímo nezralé, tak spíš kyselé a trpké.
Až donedávna nevyřešené vedení a šéfdirigenství České filharmonie, vedení Národního divadla včetně fúze se Státní operou, problémy Národní galerie, nedostatečná ekonomická podpora tzv. živého umění – viz nedávná demonstrace před ministerstvem, a co si budeme povídat a už vůbec ne nalhávat, my píšící tvorové třeba zrovna v UČS o té kulturní politice a jejich plodech také víme své…
ZDENEK STEHLÍK, důchodce (1935)
Autor: ZDENEK STEHLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |