V Česku vypukla epidemie odříkání.
Své minulosti se zříkají celá města.
Tak třeba Opava. V propagačním letáku Historie a současnost aneb Opava v proměnách staletí neznámý autor tvrdí: V poválečném období se začala rodit nová Opava s převahou českých přistěhovalců ze sousedního českého venkova i z vnitrozemí. Ti se pak po roce 1948 jen těžce smiřovali s nástupem nového totalitního režimu, který postihoval mnohé jednotlivce i početné skupiny nekomunistických špiček, nicméně městu přinášel aspoň navenek i změny pozitivní. Vyjmenuje založení Vojenské školy, gymnázia Jana Žižky z Trocnova, výrazný růst počtu obyvatel, dokonalou dopravní trolejbusovou síť, nově vybudovaná sídliště, krytý zimní stadion, kryté městské lázně s plaveckým bazénem, rekonstrukci někdejšího dominikánského kláštera na Dům umění, zkrátka samé „samozřejmosti“, nicméně nakonec konstatuje: V letech „budování socialismu“ ovšem neměla slezská metropole šanci v soupeření se sousedním „ocelovým srdcem republiky“ Ostravou. Upadala do fádní šedi, z níž jen sporadicky probleskovala drobná světélka naděje na nový rozkvět. Po tíživém období normalizace však přišel rok osmdesátý devátý, jehož listopadové události přivítali obyvatelé s obrovským nadšením, zvonění klíčů rozezvučelo náměstí i ulice, otevíraly se nové perspektivy…
„Drobná světélka“ za miliardy nahradily barevné fasády.
To v Kladně kdysi rudém šli na minulost rázně. V obdobné propagačním brožurce prostě minulost uťali už před 1. světovou válkou, kdy císař milostivě ráčil přizdobit městský znak zkříženými stříbrnými kladívky ovinutými zlatou stuhou.
Pak 75 let nic a najednou bác: Od 90. let 20. století se život v Kladně vydal cestou citlivého rozvoje ve všech směrech. Noví páni nejsou žádné citlivky, hornická kladívka vyhodili na smetiště dějin spolu se slavnou kladenskou ocelí. Město je dnes místem s bohatým kulturním životem s řadou kulturních zařízení, se sportovním duchem, což dokazují moderní sportoviště a přední je péče o životní prostředí a zachování přírodních krás, o čemž svědčí k odpočinku lákající městské parky či lesoparky.
Odpočinek v parčíku je vábná věc, ale což takhle něco, co by lákalo k práci? Kdo bude město živit? Sport a hry, akvaparky a čerstvě omítnutý kostel Nanebevzetí Panny Marie?
Epidemie postihla syny a dcery „bývalých“ otců.
Otce se zřekl Vladimír Mlynář, Jan Burian… Nejnověji se otce (Viléma Nového) zřekla Kamila Moučková.
Kdyby to veřejnost spolkla, tvrdili by, že v jejich případě došlo k neposkvrněnému početí.
Poslyšme, co Moučková vypověděla Alici Horáčkové do Víkendu DNES 9. února 2013, po zhlédnutí filmu o Janu Palachovi Hořící keř.
Na otázku, jaké to je vidět otce v roli jednoho z nejhorších komunistů v téhle zemi, přiznává barvu v pečlivě namíchaném koktejlu odporu a podlézavosti:
Upřímně řečeno, nedívá se mi na to moc dobře, i když bych tomu bijáku nejradši dala Oscara. Martin Huba hraje tátu fantasticky, jako takového elegantně kultivovaného hajzla, a já si říkám: Kamčo, pozor, to byl tvůj tatínek!
Aby ospravedlnila matku, že se nechala oplodnit stvůrou, pustí do oběhu několik vět:
Byl to strašně pěknej mužskej, za kterým se všechny ženský otáčely. A pak byl taky neuvěřitelně chytrý a vzdělaný a pohyboval se v kultivovaných kruzích: chodil na koncerty, do divadla i do opery.
Podívejme, jak ti bolševici byli zákeřní – chodili do divadla, ale kuli pikle, jak obecenstvo vystěhovat na Sibiř.
Za války Vilém Nový emigroval do Anglie, že by něco hajzlovského chytil tam? Třeba jak zatočit s Indy? Ale ne, nakazil se od Lenina! A považte, jaká to byla svině: za války řečnil v BBC do Protektorátu pod vlastním jménem, zatímco ostatní se kryli pseudonymem, takže natvrdlí Němci nevěděli, třeba že Pavel Svatý je Prokop Drtina apod.
A teď přijde krize. Kamča vstoupí do strany, ani o tom neví:
Jednoho krásného dne za námi přijel táta domů a na stůl položil takovou červenou knížečku. Ptám se: Co to je? A táta říká: Ode dneška jsi členkou Komunistické strany Československa. Ještě štěstí, že už nebyla pod zákonem!
Tu knížečku jsem dala do šuplíku, abych tatínkovi udělala radost a zadost, a ona tam ležela do osmašedesátého roku, než jsem ji hodila na hlavu místní organizaci v televizi.
Knížečka se povalovala v šuplíku? Že by Kamila neplatila známky? To by podle stanov v roce 1968 už neměla po předsedovi čím hodit! Ale že se děly věci! Gottwald, Slánský, procesy, vsjo ravno, hlavně když má tatínek radost. A když je z toho profit. Jakmile je profit ohrožen, knížečka se vytáhne a šup s ní předsedovi po hlavě!
Redaktorka ovšem hledala šídlo a ono vyskočilo z pytle. Na logickou otázku, proč čekala tak dlouho, šídlo odpovědělo:
Protože když jsem nastupovala do rádia jako zpravodajská hlasatelka, tak jsem musela být členkou strany – jinak by mě nepřijali. Totéž v šestapadesátém, když jsem nastupovala do televize.
Tak vida, knížečka si v šuplíčku moc nepoležela. Nemá dceruška, nemá stání, do rozhlasu vždy ji cos pohání, do telky vždy ji cos nutí, hlásit bláboly s bolševickou chutí. Zřejmě chtěla tatínkovi zase udělat radost.
V roce 1949 bekaní bolševici bekaného bolševika tatínka zatkli. Jaká hrůza! Ze zatčení? Ani omylem! V ten den ji měl tatínek odvézt na radnici služebním autem. Jenže táta nikde, auto nikde, svatba sice byla, ale bez oslav.
Na Staroměstskou radnici jsem dopajdala s ulomeným podpatkem, protože jsem jela tramvají. Považte tu ostudu, dcera šéfredaktora Rudého práva jela sockou!
Ale pořád zřejmě byla pro komanče strašně důležitá. Když se zamilovala do jistého vysoce postaveného, leč ženatého pána, rozuměj soudruha, estébáci vyčuchali, kam chodí a co tropí a pana soudruha napomenuli.
Jsem ráda, že jsem takovou lásku v životě poznala, ale na druhou stranu jsem taky vděčná estébákům, že se do toho takhle vložili.
Pak přijde záchvat schizofrenie. Tatínek ji totiž vezme na dovču na Máchovo jezero.
Na tu chvíli jsme se jakoby namluvili. Můj Ondra byl tenkrát malý, a tak ho otec koupal a vyprávěl mu pohádky. Večer jsme pak uložili děti a jako dva milenci courali kolem jezera nebo zašli na sklenku vína.
Br, skoroincest s hajzlem?!
Poté přijde na řadu Palach, „studený oheň“, jedno z nejpřísněji střežených státních tajemství, o němž nám plukovník Bečvář už nic nepoví.
To jsem se za tátu strašně styděla a byla jsem schopná zapřít, že jsem jeho dcera.
Ovšem tatínek za to v podstatě nemohl: Asi mu to nařídili. Protože v chemii se táta vyznal asi tak jako já, věděl kulový, co je čpavek nebo denaturovaný líh.
Jenže neznalost chemie neomlouvá!
Konečně vstupuje na scénu KGB! No proto, už jsem se bál, že vynechají oblíbený folklor:
Já jsem to v podstatě tušila, ale dozvěděla jsem se to až teď z filmu.
Proč ne, já jsem se taky až z filmu dozvěděl, že Chaplin neuměl lepit tapety.
Vzápětí padne otázka, zda Smrkovský sdílející celu s Novým věděl, že Nový… To musel být maglajz, když my dnes víme, že Smrkovský byl…
A když se Kamča radila s Tigridem a Hvížďalou, jestli má o tom napsat, rádci radili, aby to radši nechala. Inu když my víme, že Tigrid byl a Hvížďala byl… Jak je ten „tajný“ svět maličký!
A nakonec vyznání novopečené víry:
Co jen ta přiblblá komunistická ideologie udělala s lidmi? Byla zrůdná, když takhle dokázala ničit lidi, naši rodinu, všechny nás rozdělila.
Svěcená voda vše smyla, ale knížečka v šuplíku se nepřestane rdít. Ano, co udělala s některými lidmi a z některých lidí!
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |