Jiřina leštila skleničky tak jako každé úterý a sledovala dveře kavárny, za kterými mírně mžilo, a nastupující podzim byl znatelný už od pohledu. Uvědomila si, jak je jí dobře v teple a suchu příjemného kavárenského prostředí, které ji obklopovalo. Očima zrevidovala jednotlivé stolky, zda je všechno v pořádku a zkontrolovala výrazy ve tvářích hostů. Položila utěrku a úslužně se vydala vstříc staršímu páru, který hodlal zaplatit za dvě kávy a zákusky. S úsměvem jim vrátila drobné a popřála krásné odpoledne. Trošku paradoxní při pohledu ven, ale nikde není psáno, že štěstí našich dnů bude určovat počasí, pomyslela si a mimoděk pohlédla na hodiny na stěně. Zatápala v mysli, zda je vůbec úterý. Pravidelný šarmantní host dnes nedorazí? Má zpoždění? Změnil lokál?, honily se jí hlavou myšlenky, když v tom se otevřely dveře a muž středního věku, ve světle béžovém obleku kontrastujícím s jeho opálením, vždy bezchybně sladěný, s neodolatelným pokřiveným úsměvem, stanul na prahu kavárny. Svůj první úsměv, kterým odhaloval obě řady prvotřídně bílých zubů, věnoval Jiřině. Ta se lehce zarděla a pokynula hlavou. Úsměv oplatila, přestože si uvědomovala, že barva jejích zubů je o tři odstíny jinde než ta jeho.
Sedl si na své oblíbené místo u dveří a spokojeně vyčkával.
„Jednu jemně perlivou,“ ani tentokrát neporušil svoji pravidelnou objednávku a opět se na Jiřinu mile usmál. Růži s oranžovým poupětem položil na ubrus a očima požádal o vázu. S železnou pravidelností se tento rituál odehrával v jejich kavárně více než půl roku. Každé první úterý v měsíci se tu objevoval s růží a novou dámou. Potom ještě s dámou jednou, dvakrát, někdy i vícekrát. V příjemném rozhovoru tu setrvávali nad kávou a minerálkou, kterou si objednal muž a nad tím kterým pitím, které si objednala dáma. Na první schůzce pokaždé platil on.
Rande naslepo?, uvažovala v poslední době čím dál častěji Jiřina a dala by nevím co za to, kdyby tak jednou někde čekal na ni. S růží a s tím jeho úsměvem.
Doma jí samotné s pětiletou dcerou bývalo smutno. Od okamžiku, kdy malou uložila do postýlky, se čas jakoby pokaždé zastavil a minuty se měnily v nekonečné hodiny. Pro ukrácení těchto trudných chvil brala do ruky knížky, které ji po několika stránkách spolehlivě uspávaly. Díky tomu si postupem času začala uvědomovat, že je schopna se perfektně vyjadřovat a její slovní zásoba se může srovnávat se slovní zásobou vysokoškolsky vzdělaných lidí, přestože byla vyučena pouhou servírkou. Ráda si pohrávala se slovíčky a zkoušela se svojí mluvou přizpůsobovat mnohým zákazníkům, kterým potom tipovala jejich zaměstnání a životní zaměření. Častokrát přemýšlela, jak by asi obstála v rozhovoru se zákazníkem, na kterého v posledních dnech čím dál častěji začínala myslet.
Když vešla do kavárny asi pětadvacetiletá dívka a rozhlédla se po vkusně zařízeném prostoru, muž se zvedl a šel jí dva kroky v ústrety. Podali si ruce a on ji pobídl, aby se posadili. Vytáhl růži z vázy a gestem Oldřicha Nového ji předal dívce. Bylo neuvěřitelné, jak se jeho nevšední chování slučovalo s jeho vizáží a jak moc velké stopy to nechávalo v Jiřinině vnímání stálého hosta. Něco dávno minulého a přitom tolik přirozeného a milého se jí odehrávalo pravidelně před očima a ona toužila po tom, stát se jednou přímým účastníkem tohoto dění.
Když se odlepila ze svého místa za pultem, aby se zeptala slečny, co si dá, vědomě narovnala ramena a zatáhla břicho. Se servilním úsměvem přistoupila ke stolu.
Po učinění objednávky ji muž poprosil, aby jim skleničku vína a kávu přinesla vedle do kuřáckého salónku. Ač záhadný štamgast nekouřil, respektoval svoje partnerky a využíval v jejich společnosti oba předělené prostory kavárny. Asi po hodině příjemného rozhovoru muž útratu zaplatil a svět náhle zešedl. Do zavírací hodiny už Jiřinu nečekalo žádné milé překvapení. Pravidelní i nepravidelní hosté se tu scházeli za účelem chvilkového posezení a s nastávajícím podzimním a zimním počasím se dalo předpokládat, že hostů a práce bude přibývat.
Muže s dívkou z úterka obsluhovala ještě jednou a potom už mladou ženu nikdy neviděla.
Jiřina se vesele smála a srdečně se loučila se švagrovou, která právě oslavila třicetiny.
Když přišla domů, otevřela si e-mailovou poštu a klikla na odkaz, který našla ve zprávě od švagrové.
Na monitoru naskočily stránky, které neznala. Pomalu pročítala řádek po řádku a postupně se proklikávala ke konkrétním nabídkám. Asi po čtyřiceti minutách poctivého úsilí a dalších dvou skleničkách bílého vína se nadechla a odklikla si nabídku na rande naslepo.
Tak a je to, pomyslela si úlevně a okamžitě poslala zprávu švagrové. Zvládla jsem to, chlubila se pyšně SMSkou a najednou si uvědomila, že se jí zmocňuje nervozita. Ozve se jí někdo? Vyjde to? A co když se ozve? A co když to vyjde? Minuty najednou běžely rychleji, než byla zvyklá. S vyprchávajícím alkoholem a opadávající euforií začala dostávat strach. Drobné šimrání v okolí žaludku a jakýsi divný pocit při dýchání, které se náhle stalo rychlejší a hlubší, signalizovalo vybočení ze zajetého stereotypu, možnost nástupu něčeho nového, co by mohlo narušit její stabilní klid, s kterým se naučila žít a který jí vlastně vyhovoval.
Vypnula počítač a ještě dlouho se jí nedařilo usnout. Minuty se opět změnily v táhlé prostoje a noc se zdála nekonečná. Teprve po jedné hodině po půlnoci se jí podařilo usnout, aby mohla ve čtyři ráno otevřít oči a ihned si všechno v hlavě přeskládat. Otočila se na druhý bok a snažila se znovu zaspat. To celé ještě několikrát až do okamžiku, kdy jí na stolku začal kokrhat kohout v mobilu. Vzbudila dcerku a pustila se do ranního neměnného zahájení dne. Když se vrátila ze školky, aby mohla navařit, trochu uklidit a nachystat se na odpolední směnu, padl její pohled na počítač a chvilku váhala. Nakonec počítač zapnula a mezitím si odložila v předsíni kabát. Tašky s nákupem na stole čekaly, až si Jiřina vyřídí e-maily.
Dvě nové zprávy, dva odesílatelé, jejichž adresy neměla ve svém adresáři.
Opět si uvědomila svoje zrychlené dýchání. Netrpělivě otevřela první zprávu a poté, co přejela očima nemnoho řádků, úlevně se usmála.
Mohli by jsme a naschledanou ji odradilo. Na jedné straně pocítila úlevu, na straně druhé ji zachvátila obava, že druhý e-mail bude podobný a ona tak přijde o svoje dobrodružství a šanci na seznámení. A přitom to včera na rodinné oslavě vypadalo všechno tak jednoduše a slibně. Jestli nevyjde ani druhá nabídka, těžko v sobě najde znovu odvahu pustit se do hledání na stránkách nabízejících seznámení.
Opatrně, zvědavě a s jistou dávkou napětí otevřela druhou zprávu. Po přečtení řádků si okamžitě text přečetla ještě jednou. A potom ještě několikrát. Žádná chyba. Krásný sloh. Správně volená slova. Celkový pocit byl skvělý.
Začala přemýšlet, jak co nejlépe odpovědět, aby si nezadala. Bylo zřejmé, že na druhé straně jejich komunikační nitě neseděl žádný blbec. Její srdce zajásalo: že by jiskřička naděje? Rozum však byl opatrnější: že by to bylo tak jednoduché?
Ještě jednou si přečetla text, a co nejpřirozeněji odepsala. Po několika výměnách úvodních frází otevřela e-mail s nabídkou setkání a termíny, kdy je možné se potkat. Volba přesného času a místa setkání zůstává na ní. Zohlednila to, že muž nepije alkohol a rád si pochutná na dobré, nejlépe čerstvě pražené, kvalitní kávě. Ihned ji napadla jejich kavárna, ale myšlenku okamžitě zavrhla. To přece ne. Neměla chuť předvádět kolegyni divadýlko a už vůbec ne potom cokoliv vysvětlovat.
Z nabízeného úterka a čtvrtka zvolila čtvrtek, kdy nemá službu, a jako místo setkání zvolila kavárnu Pod náměstím. Příjemné prostředí, hned po jejich kavárně jeden z mála příjemných podniků v centru města.
Jiřina spěšně odepsala, aby si to ještě na poslední chvíli snad nerozmyslela a vypnula počítač.
Klidná neklidná, spokojená nespokojená, odvážná neodvážná.
Jako chytrá Horákyně, pomyslela si Jiřina a začala se chystat do práce. Ani si neuvědomila svůj podvědomý úsměv odrážející se z její tváře s jiskřícíma očima.
Když kráčela ve čtvrtek přes náměstí, cítila chvění v okolí žaludku a ani nevnímala drobný déšť. Ostatně, nenechala by si přece odpolední atmosféru ovlivnit ošklivým venkovním počasím. Otevřela dveře a s rovnými zády a zataženým břichem vstoupila do teplého prostoru kavárny, kde už se začalo topit. Opatrně se rozhlédla a pravá ruka začala automaticky rozepínat knoflíky kabátku. Najednou se před ní zjevil „její“ zákazník. Její štamgast, její sympaťák, její tajná platonická láska. Ukázal jí důvěrně známé bílé zuby a opět si půjčil gesto Oldřicha Nového, aby jí mohl pomoci z kabátku, který vzápětí pověsil na věšák. Poté se natáhl ke stolu, na jehož ubruse ležela oranžová růže.
Převzala růžičku a uvědomila si, že by si mohla nechat vybělit zuby. Usmála se a nechala si přidržet židli.
„Kávu,“ napověděla majiteli pokřiveného úsměvu, který se jí najednou zdál neodolatelný. Nervózně si poposedla, ale když zaslechla větu My se přece známe, jako by ji ta slova náhle uklidnila.
„Jsem Darek,“ představil se muž naprosto přirozeně a ona jemně stiskla nabízenou ruku. Svoje jméno již řekla beze známek nervozity a nejistoty.
Dvě hodinky příjemného povídání uplynuly jako jarní voda v říčních korytech.
„To už je tolik?“ vydechla Jiřina a očima se pověsila na Darkovy rty. Jak ráda by ho ještě viděla.
Jakoby jí četl myšlenky.
„Tak zase ve čtvrtek tady?“ navrhl a opět pokřivil ty svoje rty, kterých se najednou Jiřina zatoužila dotknout.
Všechno má svůj čas, napomenula se vzápětí a srdečně se s nápadníkem rozloučila.
Ještě dlouho do noci myslela na jeho oči, které měly barvu skandinávských moří, pěstěné ruce a dokonalý verbální projev, na muže až zarážející.
Kdyby o něm měla mluvit nahlas, musela by volit samé superlativy.
Další dny vykonávala všechny svoje povinnosti jaksi automaticky, zatímco jí v hlavě vířila spousta myšlenek, které se vždy usadily v místě, kdy přemýšlela, proč nemůže tak dokonalý muž potkat ženu nastálo. Proč stále poznává nové partnerky a štěstí dlouhodobého vztahu ho míjí.
Třeba ona bude tak pravá, třeba to všechno má být tak, jak se vyvíjí, myslela si a nemohla se dočkat dalšího čtvrtka.
Následující schůzka byla opět velmi příjemná. Povídali si spolu nezávazně o svém životě, o tom, kdo co dělá, jak žije a jak si představuje svoji budoucnost. Další dvě hodiny příjemného dialogu se překulily rychleji než slunce za obzor a bylo načase se rozloučit.
I tentokrát Jiřina s napětím čekala na nabídku dalšího setkání.
„Tak ve čtvrtek?“, odolala i tentokrát dotknout se jeho úsměvu a souhlasně kývla hlavou. Na chvíli měla pocit, že je šťastná.
Dny šedivého podzimu jakoby se náhle rozjasnily, koruny stromů zezlátly a tlející listí s vlhkou zeminou příjemně ovoněly město.
Další čtvrtek přišla o něco dříve než její nápadník. Odložila si kabát a objednala si kávu s vodou. Chvíli přemýšlela, zda má i Darkovi objednat jemně perlivou minerálku, ale protentokrát si to ještě nedovolila. Snad příště.
Darek dorazil o pět minut později a uctivě se omlouval. Objednal si minerálku a zhluboka pohlédl Jiřině do očí. Najednou jako by se Jiřina začala v tom jeho pohledu topit.
„Všechno, o čem jsme si povídali, jsem zvážil,“ řekl vážně a stále ji houpal na vlnách svého pohledu.
Jiřina se nadechla. Ano, ach ano, vždyť ona taky o všem přemýšlela. Všechno, co si řekli, zvažovala do nejtitěrnějších detailů, nad vším přemýšlela a zvažovala, jaký vztah by se z jejich schůzek mohl vyvinout a jak moc by jí začal zasahovat do jejího poklidného života. A musela přiznat, že byla ochotna mnoho věcí změnit.
Nadechla se.
„Rád bych ti něco nabídnul,“ pronesl.
Přestala dýchat.
„Mohu?“
„Samozřejmě.“
„Takže,“ odmlčel se a vytáhl z kufříku papírovou složku, kterou položil doprostřed stolu a naučeným pohybem ji rozevřel.
„Je ti dvacet devět let, žiješ sama s pětiletou dcerou…“
Jiřinino srdce začalo jásat, rozum vyčkával.
„…bydlíš v nájemním bytě, tvůj plat nepřesahuje osmnáct tisíc,“ chrlil svoje poznatky Darek.
Jiřinin obličej začal stahovat koutky úst do strnulého úžasu a oči se jí rozšiřovaly.
„Neplatíš si žádné důchodové připojištění a splácíš měsíčně čtrnáct set padesát korun, přičemž za životní pojištění dáváš…“
Jiřina přestala poslouchat Darkova slova a vnímala, jak se jí hroutí svět, který si za poslední tři týdny vysnila. Její vzdušné zámky vybouchly jak novoroční petardy a ona cítila, jak se pod ní houpá židle. Jako by ji unášely obrovské vlny skandinávských moří.
Chytila se stolu a zaostřila pohled na krásný obličej proti sobě.
„…takže se na to podívej a dvakrát mi to podepiš,“ vzhlédl k ní vítězoslavně a popsané listy papíru otočil tak, aby si mohla přečíst předkládaný text. „Myslím, že je to optimální varianta a lepší by ti nikdo nenabídnul.“
Bylo první úterý v měsíci a stůl u dveří zůstával prázdný.
Zaměstnankyně kavárny připravila podnik o jednoho stálého hosta.
Jiřina po večerech vzpomínala na krásného muže, kterého si nechala vstoupit do podvědomí a uvažovala o tom, že se obrátí na bratra, který se živí jako finanční poradce. Pořád musela myslet na to, že by měsíčně mohla ušetřit několik stokorun.
„Jasně, já ti to spočítám,“ reagoval brácha do telefonu a Jiřina si jen povzdechla.
Já už to mám spočítané dávno, pomyslela si smutně a sáhla po tlusté knížce, kterou si půjčila v knihovně.
Další ráno bylo nedozírné jako tmavomodrý obzor skandinávských moří.
Autor: BLANKA HOŠKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |