Doslova na přelomu let 2012 a 2013 odešel spisovatel a publicista Petr Pavlík, o kterém mnozí soudili, že je to druhý Karel Klostermann, pro jeho celoživotní a trvalý vztah k Šumavě. Petr Pavlík se však spíše cítil jako »dědic Klostermannův«; těžko bychom nalézali mezi oběma autory plnou shodu, u Petra Pavlíka šlo však o návaznost, sahající především do 70. a 80. let minulého století. Poměrně rozsáhlá je jeho publicistika, kterou by bylo možné poznávat leda cestou jakési »literární archeologie«, avšak mnoho takových vystoupení ztratilo vývojem svůj význam. Jiné je to s jeho prozaickými pracemi. Na svém kontě má několik spíše prozaických prací než románů, jako Prameny (1973), Šumavský deník (1976), Cesta z hor (1979), Vichřice (1981); napsal i novelu Řeka (v roce 1982).
Petr Pavlík byl typickým autorem Jihočeského nakladatelství, které ho chápalo především jako svého kmenového spisovatele. Není proto divu, že zde byl takříkajíc doma, vybudoval si tu silné renomé. A nejen v nakladatelských kruzích.
Petr Pavlík často a rád zajížděl ze Šumavy, kde se usadil, do metropole kraje. Zde se účastnil mnoha jednání nejdříve výchozí organizace Literárního klubu, a po založení krajské organizace Svazu českých spisovatelů i této organizace. A přečasto velmi razantně na jednáních vystupoval. Mohl čerpat z bohatých životních zkušeností. Narozen v Netolicích (1933), což je vlastně výchozí město k návštěvám Šumavy, měl vztah ke kraji pod Boubínem, odkud pocházela jeho matka. Usadil se nakonec ve Stožci, kde si postavil dům. Vlastně do té doby působil na Šumavě na různých školách jako pedagog, byl v tomto oboru vzdělán a jeho pedagogická dráha nalezla přímý odraz v jeho beletrii. Zdá se, že rozuměl dětské duši, ale převažovala zde pořád šumavská krajina, o které slýchal z vyprávění, hlavně o době komplikovaného života šumavských obyvatel, národnostně velmi promíšených. Po opuštění školní služby pracoval u Povodí Vltavy.
Petr Pavlík nebyl jediným autorem, který se věnoval Šumavě, a tím teď nemyslím jen onoho Karla Klostermanna. Byli však autoři, kteří postihli jen určitý výsek ze života Šumavanů (Vladimír Michal aj.). Pavlík měl velmi blízko k Jaromíru Tomečkovi; z Tomečkova pera máme také doslov k jeho knize Vichřice, asi nejtypičtější ukázce Pavlíkova slovesného umění (je z roku 1981 a nese podtitul Šumavský den). Tady bychom mohli uvažovat i o Pavlíkově průkopnickém snažení o zachování Šumavy v jejích krásách a půvabu, ale také ve spojitosti s trvale udržitelným využitím oblasti. A to bylo psáno v době, která se jen nesměle začala obírat ekologickými otázkami. Možná bychom měli uvažovat i o konotacích s evropskou prózou, příkladem by tu mohl být Leonovův román Ruský les.
Pavlíkovo dílo je ovšem uzavřeno a my můžeme uvažovat o tom, co z něj přežilo.
Autor: JOSEF BÍLEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |