Málo se dnes zkoumají – a pokud abo, pak často s odpudivou a programově vypěstovanou nechutí a ignorancí - skutečné příčiny odhodlání, energie a síly lidstva po změně předválečného světa. Bylo to odhodlání po nastolení jiných pořádků, než jaké panovaly v letech před strašnou válkou.
Takové snahy provázely celou Evropu a její obyvatele. V posledních desetiletích nového tisíciletí však byly nastoleny v dějinném pořádku jiné, někdy značně falešné hodnotové stupnice. I za cenu zcela vědomé snahy hrubě zkreslovat skutečnost a z poražených učinit vítěze. Téměř zmizelo i místo pro pravdivé ozřejmění významu jedné z největších vojenských bitev, jakou byla bitva u Stalingradu.
Porážka hitlerovského Německa u Stalingradu v kotli na ruské řece Volze neznamenala pouze zničení významné vojenské síly protivníka a dobytí ztraceného území. Znamenala mnohem víc. Tato bitva vyvrátila mýtus o německé neporazitelnosti, při níž svět dostal poprvé naději, že Hitlerovo tažení v Evropě a odtud dále na Východ bude definitivně a navždycky zastaveno.
Nyní jsme již celé jedno období nástupu nové generace doslova zavaleni lavinou „tlusté“ tendenční literatury západní provenience (jsou i významné výjimky), určující jiné místo Stalingradské bitvy. Na prvním městě již nestojí uskutečnění Hitlerova a v podstatě tehdy všeobecného německého plánu Drang nach Osten na ovládnutí světa, celé Evropy, a konečně celé planety Země.
Na prvním místě rigorózně stojí střet dvou ideologií, kterým bylo přisouzeno identické rovnítko. Rovnítko naprosté totožnosti nacismu a socialismu (stále více je namísto socialismu používáno označení komunismu) a především Hitlera a Stalina.
Ve stručnosti lze Peklo u Stalingradu vylíčit učebnicově zhruba takto:
„Počátkem léta 1942 se jižní částí sovětského Ruska hnalo několik armád hitlerovského Německa a jeho spojenců Osy - Rumunska, Maďarska a Itálie. Jejich hlavním úkolem bylo vyřadit důležitý průmysl města Stalingrad a přerušit zde zásobování SSSR spojeneckými dodávkami, přicházejícími po řece Volze. Poté měly ovládnout pobřeží Černého moře a Kavkazu a jeho surovinovým bohatstvím, včetně ropy (operace Blau). Teprve v průběhu této operace Hitler plně rozšířil a z prestižních důvodů se rozhodl celý Stalingrad dobýt. Na tomto tou dobou děsivém místě se odehrál střet dvou rovnocenných ideologií - jejichž společným znakem bylo pohrdání životem jedince. Hitler chtěl pokořením města se jménem Stalina dokázat nadřazenost německé moci. Stalin neváhal obětovat jakékoliv množství životů k jeho obraně. Masy vojáků zde padly kvůli bezvýznamným troskám zcela zničeného města. Bitva o Stalingrad byla jednou z nejkrvavějších v historii lidstva.“
Podle střízlivějších dřívějších, ale i současných sovětologů však také „možná tato bitva byla nejdůležitější ve druhé světové válce“. Zkreslený přístup nyní zcela ovládl mechanismus výkladu válečných dějin nejenom v České republice, ale zčásti i některé odborné a mediální kruhy v Rusku.
K napsání předchozích i následujících řádek mne přivedlo přečtení knihy Miloslava Jenšíka STALINGRAD – KAŽDÝ DŮM, KAŽDÉ OKNO, KAŽDÝ KÁMEN (Epocha - Pražská vydavatelská společnost, 2013). Autor překročil vžité meze literatury faktu, neboť se znalostí sobě vlastní nám dal do rukou příběh vyhovující požadavkům kladeným pouze na krásnou literaturu. Ve svém přístupu je objektivní, tedy i pravdivý. Od první řádky knihy nahrazuje prázdnotu bezpočtu děl překladové literatury. Z mnoha z nich trčí touha po zisku. Ale také touha být „in“ a včlenit se do proudu antikomunistického řádění, které ovládlo české knižní pulty. O něčem takovém se nikdy nesnilo ani Josephu Goebbelsovi.
Kdysi zakázané ovoce však nejvíce chutná. Ale všeho s mírou! Kolik knih bylo vydáno za dvě dekády o Reinhardu Heydrichovi, kolik titulů vyšlo a vychází o Adolfu Hitlerovi a jeho kumpánech, nad tím se podivují i němečtí kolegové z branže.
Když jsem se nedávno, nedlouho před jeho smrtí, setkal v pražské Salmovské kavárně se spisovatelem Josefem Fraisem, odpověděl mi, proč začal právě v této době psát z druhé strany, nikoliv jako Josef Frais, ale jako Helmuth Nowak. Svoji identitu sice nepřiznával, ale chápal, že čtenář formovaný po dvě desetiletí v germánském stylu má raději knihy v pohledu z druhé strany, z opačného břehu! Josef jich napsal s nepředstavitelnou věrohodností (a nelze mu upřít mimořádný talent) téměř třicet - počínaje titulem Bojoval jsem u Stalingradu, Bojoval jsem u Kurska, Byl jsem v ruském zajetí, Bojoval jsem u Berlína, Zabiják mráz, Krvavý sníh, Za vlast a za chlast…
Miloslav Jenšík uchopil bravurně a literárně přesvědčivě téma Stalingradu. Jeho zdánlivě nerozsáhlé dílo je hodno nejvyšší literární ceny. Je opravdovou a přesvědčivou ukázkou, jak přiblížit čtenáři, hlavně mladému, pravdivě dějiny.
Ale cožpak to lze chtít po posledních extempore s causou „Kníže je nám blíže“ od předsedy PEN klubu Jiřího Dědečka nebo od organizátorky každoročního Mezinárodního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéty Hejkalové a po jejích soukmenovcích? Určitě ne! Snad tak učiní KALF, i když ani za něj bych ruku do ohně ve všem jeho konání rozhodně nedal.
Sám autor knihy Miloslav Jenšík (1936) by možná mohl mít plné právo psát při pohledu na Stalingrad z jiného břehu, jako to dělají jiní jeho čeští, ruští, polští, maďarští kolegové a vyřídit si účty s těmi, kteří zradili sami sebe. Právě jeho zahnali dnes mnozí „převlečení“ kolegové k nedobrovolné dvacetileté přestávce od časopisecké práce.
Proto jenom on a nikdo jiný mohl v závěru své neobyčejné a skvělé poslední knihy o Stalingradské bitvě napsat, že její historie patří celému Rusku, celé Evropě a celému světu.
Miloslav Jenšík se nestydí přiznat, že se mu nejednou při této práci na téma Stalingrad zachvělo nejenom autorské pero, ale i hlas, když si jako zkušený autor předsevzal vyprávět tento velký příběh!
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)