Česká knihkupectví praskají pod náporovou vlnou knih s tematikou „Hitler“. Hitler v bunkru, Hitler v kuchyni, Hitler s milenkami, Hitler homosexuál, Hitler a náboženství… Jen těžko najdeme obor, do něhož by Hitler nezasáhl, alespoň podle představ hitleromilovných autorů. A přece lze najít knihu, která do této pochybné vlkodlačí jámy nespadá.
Mám na mysli knihu vydanou nakladatelstvím Naše vojsko: Hans-Joachim Neumann, Henrik Eberle BYL HITLER NEMOCNÝ? Závěrečný nález.
Lékař a historik řeší kardinální otázku, kardinální zejména pro Němce: Byl Hitler nemocný, šílený, nesvéprávný? Pokud ano, mají Němci vyhráno. Nechali se svést lidskou troskou, aniž cokoli tušili a jejich národní charakter patří mezi liliovité odrůdy. A ještě lépe: Hitler byl normální v momentu, kdy bezelstní Němci vložili svůj osud do jeho rukou. To až démonický doktor nemocí pohlavních Theodor Morell národního miláčka otrávil, fyzicky i duševně zruinoval drogami a kaší z ovesných vloček!
Autoři postupují opatrně, objektivně dávají slovo všem zúčastněným stranám. Historikům, politikům, sekretářkám, mužům i ženám z lidu, konspirátorům, a samozřejmě lékařům, kteří měli na starosti zdraví tohoto květu němectví, případně byli z této služby odejiti. V knize najdeme snad všechny teorie, jednu po druhé, snažící se vystopovat i vysvětlit skutečné i smyšlené abnormality Vůdce třetí říše, Odina II.
Na své si přijdou sběratelé fyziologických kuriozit i seriózní jedinci, kteří při vyslovení slova varle upadnou do mdlob.
Vždyť každý pokus o sestavení Hitlerovy anamnézy začíná zkoumáním, zda měl jen jedno varle. Tahle otázka zaměstnávala nejednu tajnou službu a stala se zdrojem obveselení milionů. Jako kdyby jednokulčák ztrácel něco ze své monstróznosti.
Spojenecká propaganda za války údajnou Vůdcovu nedostatečnost využila. Spojenečtí vojáci si zpívali nejen „Vyvalte sudy“, ale i Colonel Bogey March. Legračním textem tento pochod opatřil básník Toby O´Brien a vojáci si přidávali další sloky. V anglickém, ale i ve valašském kontextu je chlap s koulemi (respektive s gulama) považován za sympaťáka a sexuální extratřídu, zatímco mužíček bez vajec za zbabělou babu. Píseň si proto udržela popularitu i v těch fázích války, kdy Spojencům do smíchu ani do zpěvu nebylo.
Záhadu Hitlerova šourku řešila v květnu 1945 i sovětská vojenská rozvědka SMERŠ (Smrt špionům) i konkurenční NKVD.
Přitom dohady a podezření mohl dávno rozptýlit záznam Theodora Morella z roku 1936. Když byl vyzván, aby se stal Vůdcovým tělesným lékařem, Morell u Hitlera provedl důkladnou vstupní prohlídku. Přitom směl shlédnout i intimní partie, jak dosvědčuje jeho poznatek: „Jizva na levém stehně na střední a boční straně, žádná tříselná ani stehenní kýla…“ Konstatoval dále: „Kremasterové reflexy stále zjistitelné“. Odborník hned pozná, oč jde: musculus cremaster – svalová vlákna, doprovázející chámový provazec kolem varlat, jež při podráždění vnitřního stehna způsobí, že jsou varlata tažena vzhůru. V roce 1936 tedy Hitler měl nádobíčko, jak se patří. Totéž potvrdil židovský lékař jeho rodiny MUDr. Eduard Bloch. V bezpečí amerického exilu odpověděl v roce 1943 na otázku, zda vyšetřoval i genitálie a okolí budoucího Führera: „Ovšem, byly zcela normální.“
Neobstály ani teorie o Hitlerově homosexualitě.
Hitler sice budoval SA jako „svazek drsných mužů, žádný morální ústav pro výchovu dcer z vyšších kruhů“, nicméně měl na mysli drsnou a chlapáckou vojáckost, nikoli „nepřirozené vztahy“. Ernst Röhm byl ovšem nepokrytý homosexuál. Musel spolu s dalšími SA-manny v létě roku 1934 zahynout, aby se Hitler vymanil „ze zajetí homosexuálů“, jak o Noci dlouhých nožů referoval Pariser Tageblatt, anebo měli pravdu historikové, co akci považují za „vyčištění stolu“ od těch, kdo by eventuálně mohli z první ruky dosvědčit Vůdcovu homosexualitu?
Daleko více dokladů a svědectví máme o Hitlerových nadprůměrných sexuálních výkonech.
Obdivovaly ho dvě kategorie žen: dámy zralé a bohaté, které pumpovaly z manželů – bankéřů, tiskových magnátů, nakladatelů, průmyslníků – peníze a podporovaly nacistické hnutí finančně a Vůdce sexuálně.
Druhá kategorie byla plonková, zato dobře rostlá, se sportem zaoblenými těly.
Na jmenném seznamu figurují Geli Raubalová, Magda Goebbelsová, Leni Riefenstahlová, Winifred Wagnerová, filmová herečka Renate Müllerová, Maria Mizzi Reiterová, lady Unity Valkyrie Mitfordová, Inge Leyová, dcera amerického velvyslance Martha Doddová.
Mizzi Reiterová sáhla ke kroku v milostných dějinách neobvyklému: svoji výpověď, že „Hitler byl celým mužem“, si nechala notářsky potvrdit.
Eva Braunová se v březnu 1935 podřekla svému deníčku: „Potřebuje mě jenom k určitému účelu, jinak to není možné, když říká, že mě miluje, pak to myslí jenom v tomto okamžiku.“
A 10. května 1935 se svěřila: „Jak mi paní Hoffmannová mile a stejně tak netaktně sdělila, on teď má za mě náhradu. Jmenuje se Walküre a taky tak vypadá, včetně nohou. Ale ty míry on má zase rád.“ Zdá se tedy, že byl horňákem i dolňákem.
Měla na mysli právě onu anglickou lady Unity Valkyrii, švagrovou šéfa britských fašistů Oswalda Mosleye.
A máme k dispozici i očité, vlastně na vlastní uši slyšené svědectví Ernsta Hanfstaengla, zručného barového klavíristy, který prý musel hlasitou hrou překrývat milostné sténání Gretl, takto dcery světoznámého rakouského tenoristy českého původu Leo Slezaka. Hle – česká stopa!
Mimochodem, i doktor Morell zasáhl do českých dějin. Když v noci z 14. na 15. březen 1939 v říšském kancléřství omdlel státní prezident Emil Hácha, vpravil mu právě Hitlerův tělesný lékař do paže oblíbenou injekci hroznového cukru. Hácha povyskočil a podepsal.
Morell opravdu nebyl jen tak někdo. Když Siemens vyrobil na podzim 1944 první elektronový mikroskop, na Hitlerův příkaz ho dostal k dispozici právě on! Moc si ho neužil, neboť přístroj kvůli válečným událostem už nebyl uveden do provozu.
Morell vzbuzoval u Hitlerova okolí averzi kvůli údajné nedbalé péči o osobní hygienu.
Hitler ho však vždy vzal v ochranu. Když si doprovodný lékař von Hasselbach a dokonce i Eva Braunová stěžovali na Morellův tělesný zápach, Hitler je poučil: „Morell tady není k očichávání, ale aby mě udržoval zdravého.“
Na druhé straně Morell škodný nebyl. Díky svému výsadnímu postavení prosadil užívání svých léčiv i do wehrmachtu, jednotek SS i Německé pracovní fronty. Jeho výzkumné laboratoře i výrobní podniky sídlily v Olomouci – Klášterním Hradisku a v Bayrisch Gmainu.
Jeho firma Hamma Olomouc vyráběla i hormonální preparát Prostakrin, extrakt ze semenných váčků a prostaty, který Morell ordinoval Hitlerovi proti depresím. Tedy i moravská stopa!
Léčit Hitlera nebyla procházka růžovým sadem. Pacient byl nedůtklivý, všemu rozuměl líp než deset profesorů, intimní i jiné podrobnější vyšetření, například rentgen, odmítal. Snad chtěl spíše v klamné naději sníti, než strašlivou poznati jistotu, což činí většina pacientů.
Ovšem když na něj přišla obvyklá plynatost a další zažívací potíže, poslušně jedl Morellem doporučenou dietní stravu: polévku z ovesných vloček, čaj z jablečných slupek, kmínový čaj.
Oblíbil si rovněž pijavice, dodnes užívaný prostředek na „čištění“ germánské krve a proti vysokému tlaku. Klystýry s heřmánkem a kalomelem (chlorid rtuťný) si nechával ordinovat s chutí, i když sám proces vpravení si obstarával vlastnoručně v pochybném soukromí polních záchodů.
Hitler byl totiž cudný, když se jednalo o dotyk jeho tělesné schránky. Morell si 30. září 1944 zapsal: „Provedení irigátorového heřmánkového klystýru v klozet. prostoru si provedl sám, a to tak, že si přitom pacient sedl na klozet. Já jsem musel zůstat venku. On se dokonce zamkl.“
Hitler nekouřil – nikotinem přímo opovrhoval, neholdoval alkoholu.
Občas se sice napil, například po příjezdu na Pražský hrad vypil sklenici Plzeňského Prazdroje a snědl snad i kousek pražské šunky, ale to byl odvar prastarého rituálu, kdy vítěz požívá část těla a krev poraženého.
Podle sekretářky Traudl Jungeové „při zvláštních příležitostech“ usrkl vína. V takovém případě preferoval Trockenbeerenauslese – suchý výběr z hroznů.
Komorník Linge svěřil vyslýchajícím důstojníkům NKVD, že po prohrané bitvě u Stalingradu občas zapíjel žal slivovicí. Nepocházela však – na rozdíl od některých léků – z Moravy, nýbrž šlo o dar chorvatského diktátora Ante Paveliče. Opatrný Morell ji nechal analyzovat v laboratořích SS, ale kromě nepatrného množství přiboudliny se nic podezřelého nezjistilo.
Byl vegetarián, ale respektoval, že jeho okolí má chuť na něco podstatnějšího. Ovšem svým pohoršením se netajil.
Svému zubaři Dr. Hugo Blaschkemu (který později identifikuje Hitlerovu mrtvolu podle zubů) v dobrém rozmaru řekl: „No vidíte, doktore, jak malý je můj výchovný vliv na moje okolí. Já jako šéf jsem jediným vegetariánem, nekuřákem a antialkoholikem.“
Ironií osudu Blaschke zhotovil vůdci v horní čelisti můstek ze zlata vytrhaného v koncentrácích ze zubů židovských obětí!
Na rozdíl od Rudolfa Hesse rozhodně nebyl vegetariánem ortodoxním, v kancléřství se často servírovala vejce, mléko, tvaroh a sýry.
Pro lepší společnost se servírovaly špagety; v takovém případě Hitler místo masa reálného jedl maso chudých – mleté a příslušně tvarované houby.
Nevlastní sestra Angela a mnichovská hospodyně Anni Winterová mu připravovaly oblíbené játrové knedlíčky. Dával si i párky a také holoubata.
Šéfkuchař hotelu Elephant ve Výmaru pro Vůdce vymyslel „Výmarskou chlebovou polévku“.
Občas však Hitler neposlechl ani Morella a s jídlem zlobil. Když mu lékař k obědu doporučil neslazený čaj a suchary, odsekl, že na ně nemá chuť a na just si poručil špagety a jahody.
Zlom prý nastal po sebevraždě neteře Geli Raubalové v roce 1931. Od té doby údajně „už nikdy nepozřel maso a jídla připravovaná na živočišných tucích“. Víme však bezpečně, že to není pravda.
Lékaři připouštějí, že člověk se může stát vegetariánem, když je přítomen pitvě milované osoby, což však Hitlerův případ nebyl. Nešel Geli ani na pohřeb. Geli ostatně ani nepitvali, neboť policie považovala její smrt za jasnou sebevraždu.
Hitlerova osobní lékárnička byla plná analgetik, sedativ, hypnotik, tabletek pro podporu trávení a hormonálních a vitamínových preparátů.
Základní terapii Morell spatřoval v podávání 20% glukózy, Vitamultinu a stimulantu látkové výměny Tonophospanu, aby odstranil pacientovo fyzické i psychické vyčerpání. Tuto tzv. podpůrnou výživu podával injekcemi, takže si od Hermanna Göringa vysloužil přezdívku „říšský injekční mistr“ (Reichsspritzenmeister).
Hitler totiž polykání tabletek nepovažoval za léčbu a bral si je jako bonbony svého druhu.
Pervitin, drogu našich časů, uvedla do prodeje berlínská firma Temmler-Werke už v roce 1938. Podezření, že jí Morell Hitlera ničil, se naprosto nepotvrdilo. To neznamená, že mu ji nikdy nepředepsal. Drogy byly a jsou normální součástí léčby.
Pervitin byl užíván k povzbuzení bojovnosti, hlavně při tažení do Francie a do Polska. Tankisti pro něj vymysleli přezdívku Panzerschokolade, letci Stuka-Tabletten. Pervitin zbavoval strachu tankisty, piloty i osádky ponorek. Neúprosná statistika říká, že wehrmacht odebral od dubna do června 1940 neuvěřitelných 35 milionů tablet Pervitinu!
Pro obecnou potřebu se daly koupit Pervitinem říznuté pralinky. Mezi slavné pervitinisty patřil například spisovatel a pozdější nositel Nobelovy ceny Heinrich Böll, jemuž museli rodiče drogu posílat na frontu.
Teprve v roce 1941 bylo volné užívání Pervitinu zakázáno.
Traudl Jungeová sice uvedla, že „Hitler byl vyloženě morrelsüchtig – závislý na Morellovi“, ale šlo o pouto, které se mezi lékařem a pacientem často vytváří.
V podezření upadly Morellovy Vitamultin-Täfelchen, které pocházely – uhodli jste – z Olomouce. Takže nejen syrečky! Ernst Schenck je nechal takřka ilegálně zkontrolovat v Institutu vojenského lékařství. Potíž spočívala v tom, že se jejich složení mohlo měnit, neboť Morell je aktuálně telefonicky objednával u svého šéfchemika Dr. Kurta Mulliho. Skoro jistě někdy obsahovaly kofein, a někdy i Pervitin. Vůdce nedostával přípravek jako nějaký kmán; tabulky nebo placičky (Pätzchen) přicházely zabaleny do zlatého nebo aspoň stříbrného papíru s označením „S. F.“ nebo „S. R. K.“ Tedy Sonderanfertigung für den Führer, respektive für die Reichkanzlei (zvláštně vyrobeno pro vůdce, či pro říšské kancléřství). Do vůdcova hlavního stanu je dopravovali kurýři.
Proti závislosti hovoří už frekvence podávání divotvorných tabulek. Zatímco v srpnu 1941 Morell naordinoval Hitlerovi tři tabulky, v roce 1942 ani jednu. Pozitivně víme o podání pervitinu 19. července 1943, kdy Hitler odlétal do Trevisa u Benátek na důležité jednání s Mussolinim o zachování spojenectví s Německem, tzv. Osy. Je zaznamenáno, že byl v euforii a Mussoliniho během dvouhodinového monologu ani nepustil ke slovu.
Hitlerova mlsnost, záliba v buchtách (nikoli dvojnohých) a jiných sladkostech mohla způsobit zvýšení hladiny cukru, ale cukrovkou netrpěl, v letech 1940 až 1945 měl trvale mezi 5,0 a 6,6 mmol.
Morell nechával pravidelně analyzovat Nejvyšší stolici – ještě v posledních měsících války ji letecky posílal do freiburgského bakteriologického výzkumného institutu.
Aby zachoval diskrétnost, aby Vůdce neohrozil a aby analytik nebyl ztrémován, žádal o posudek pro „pacienta A“, „jistého pána z ministerstva zahraničí“ atd. Lékaři sice zřejmě vytušili, o koho jde, nicméně nezkazili hru.
Vyprazdňování Nejvyššího se stalo předmětem rituálů.
Například 11. srpna 1941 Hitler hlásil Morellovi, že „v noci dvakrát úspěšně navštívil toaletu“. A lékař to zaznamenal jako Valpuržinu noc. A hned mu rozradostněn předepsal ovesnou plévku, kaši a oblíbené jahody.
Hitlerovi selhávala stolice, kdykoli se něco dělo na frontě. Zatímco jeho armády usrávaly strachy před údery Rudé armády, jejich vrchní velitel se ne a ne vyprázdnit.
Severní Afrika byla ztracena, schylovalo se k porážce v kurském oblouku a Morell musel Hitlerovi ulevit drastickou injekcí. A tak 28. května 1943 si opět mohl poznamenat „vydatné vyprázdnění stolice“.
A dne 29. září 1944 si Hitler stěžoval na „trýznivé nadýmání“ a současně na generální štáb a na selhání Göringovy luftwaffe. Schylovalo se k poslednímu labutímu skřeku Říše, ofenzivě v Ardenách, a jako by fronta tvořila s Hitlerovými střevy spojité nádoby, také ke kolosální zácpě.
Krevní tlak, který se podle pacienta projevoval „hučením v uších“, Morell snižoval pomocí pijavic přikládaných za levý ušní boltec a před levé ucho. Hitler se styděl chodit do jídelny s náplastmi a tak konzumoval kaši ve svém kutlochu.
Aby povzbudil upadající chuť k jídlu, našel Morell Hitlerovi novou dietní asistentku. Takříkajíc ji vyfoukl rumunskému diktátoru Antonescovi. Původem vídeňská kuchařka, a to už je nějaký původ!, Marlene von Exner nastoupila 15. července 1942 za 800 říšských marek měsíčně. Hitler si ji nemohl vynachválit: přestože ctila vegetariánské zásady, vařila vtipně, chutně, pestře. A byla mladá a Hitler ji začal zvát i na večerně-noční čajové dýchánky.
Jenže ještě jiný původ se ukázal mocnější než mámivé volání Vídně. Blesk uhodil v únoru 1944. Slečna Exnerová byla poslána na dovolenou a v květnu definitivně propuštěna. Kdosi vyšťoural její židovskou prababičku a babičku. Morell se jí písemně omlouval s tím, že přišlo nařízení, že všichni důstojníci i významnější zaměstnanci hlavního stanu musí předložit do x-tého kolene sahající rodokmen. A sliboval: „Mohu Vám důvěrně sdělit, že jsem se za Vás na jednom místě co nejsilněji přimlouval a bylo uváženo, později Vás prohlásit za čistě árijskou.“ K tomu však nikdy nedošlo, i když sám Hitler s ní ještě na rozloučenou pohovořil a přislíbil vyčarovat z ní árijku v březnu 1945. To už ho však trápily docela jiné starosti.
A tak v srpnu 1944 nastoupila jiná královna kuchyně se sněhobílým rodokmenem – dietní sestra Constanze Manziarlyová. Zůstala u Hitlera do hořkého konce a teprve na poslední chvíli opustila kancléřství. Její další osudy nejsou známy, i když němečtí historikové tvrdí, že byla znásilněna rudoarmějci. Inu, kde nefunguje pravidelný pohlavní život, nastoupí erotická fantazie.
„Případ Hitlerových očí“ aneb každý vidí něco jiného. To vědí kriminalisté, kteří často vyslýchají svědky. Hitlerova sekretářka, která byla z Hitlera zfanfrnělá do smrti, viděla oči intenzivně modré, výrazné, hledící dobrosrdečně nebo s nevolí. Zkrátka takový teutonský Paul Newman. Chirurg von Kaselbach ještě v roce 1946 vypověděl: „Je nesmyslné tvrdit, že Hitlerův pohled byl strnulý nebo mrtvý. Ve skutečnosti byly Hitlerovy oči neobyčejně živé a fascinující a vedle slova byly rozhodujícím prostředkem jeho nevšední sugestivní síly.“ Inu snažil se dokázat, že Hitler Němce hypnotizoval, takže nechtěně dělali sviňárny.
Ovšem už v roce 1935 a poté v roce 1944 konstatoval jistý oční lékař zákal sklivce. Brýle dostal již v roce 1935, málokdo ho však s nimi viděl. Nesměly se ani uveřejnit snímky, kdy je měl náhodou na nose. Při čtení a rovněž při projevech mu pomáhal tzv. vůdcův psací stroj (Führerschreibmaschine) s 12 mm vysokými literami. V roce 1936 kancléřství obdrželo nabídku firmy Wanderer-Werken Chemnitz (později Karl-Marx-Stadt) na dodání psacího stroje zn. Continental se zvlášť velkým písmem a odpovědělo, že podobný stroj už vlastní.
V posledních dnech měl oči zanícené prachem, který se zvedal po každém dopadu dělostřeleckého granátu na zahradu kancléřství. Profesor Löhlein mu předepsal oční kapky s kokainem a Suprareninem. 10. dubna 1945 si Morell naposledy poznamenal: „V poledne jsem přepsal recept od Dr. Löhleina, neboť níže napsal ´pro vůdce´ a vydal pokyn, aby byl předložen v jakékoli lékárně. Teprve v 6. lékárně u zoo mohl být realizován s vyzvednutím ráno – zřejmě nebyla nikde možnost sehnat Suprarenin.“
Toť opravdový soumrak bohů, nikoli však od Wagnera, nýbrž od Kmocha, nikoli Götterdämmerung, nýbrž Kolíne, Kolíne!
Po atentátu 20. července 1944 se kupodivu vzmužil, neboť nejenže uvěřil v zásah Prozřetelnosti, která se zřejmě rozhodla zničit Německo do mrtě, ale utrpěný šok ho zdánlivě vyléčil ze zdravotních obtíží. Svěřil se oblíbenému Jodlovi: „U mne se stal zázrak, protože tímto atentátem téměř zmizely moje nervové obtíže, třes levé nohy. Bylo to úplně pryč.“ A s teutonským smyslem pro humor dodal: „Přičemž bych nechtěl říct, že to považuju za správnou léčbu.“
A aby pobavil sekretářky, počastoval je dalším knížecím vtipem: „Před atentátem jsem měl tento třes v levé noze, teď se přemístil do pravé ruky. Jsem velmi rád, že to nemám v hlavě. Kdybych musel pořád kývat hlavou, bylo by to hodně zlé.“
Hitler chtěl vstoupit do dějin bez poskvrny. Proto když mu Morell oznámil, že chce sepsat jeho chorobopis, Hitler rezolutně odmítl: „Nebyl jsem nikdy nemocný. Není o tom co zaznamenávat.“
A tak až do hořkého konce zaznamenával jen jeho krevní tlak a vyměšování.
Brzy už nebylo co zkoumat. Tedy skoro nic. Sovětské tajné služby SMERŠ a NKVD objevily v zahradě kancléřství pouhé zbytky Hitlera a Evy Braunové a diskuse, zda jde či nejde o jejich tělesné schránky, neskončila dodnes. Hitler pravděpodobně spolkl jed a pak si ještě stačil prostřelit lebku. Anebo ho zastřelil jeho sluha či jiný účastník smrákání bohů.
Němci by radši viděli Hitlera zastřeleného vlastní rukou, ne otráveného, což se bůhví proč považuje za zbabělost. Proto obviňují Rusy z falšování nálezů. Totiž Rusy – samozřejmě Stalina, který si prý jedovou verzi objednal.
Hitlerův politický rival Gregor Strasser v roce 1933 předpověděl, že Hitler skončí sebevraždou. Jeho bratr Otto ho trefně doplnil: „Ale jen tehdy, když bude přítomno hodně diváků.“
A diváků bylo hodně, celý svět seděl v hledišti a toužebně čekal na jedno polknutí, na jeden výstřel. O takové diváky však Hitler určitě nestál. Nicméně měl silný motiv. Představoval si, že ho Stalin během vojenské přehlídky na Rudém náměstí ukazuje v kleci.
Jak již řečeno, mnozí Němci dodnes věří, že to Vůdce ze začátku myslel dobře, vždyť v Říši nastolil pořádek, stavěl dálnice a vymyslel motorového brouka. Pak se to nějak zvrtlo, protože měl brouka i v hlavě. Za všecko můžou drogy, zácpy a zaražené větry, potažmo doktor Morell, který nebohého Vůdce soustavně otravoval.
Autoři naštěstí nepodlehli snadnému výkladu a objektivně dokázali, že byl do poslední chvíle odpovědný za své jednání. Že Morell ho otravoval neustálým vyžadováním procházek a zdravého životního stylu, ale netrávil jedy. A že byl velmi obstojný a zodpovědný lékař. A že se radil s nejlepšími německými odborníky doby. A že Hitler chátral jako každý člověk, jenže o to rychleji, o co rychleji se hroutila jeho Říše. Že měl nejen koliky a křeče, ale zejména arteriosklerózu a Parkinsonovu nemoc, což však nemělo vliv na vojenskou strategii ani taktiku. Koneckonců ji spolu s ním formulovali i dočista zdraví maršálové.
Morell vcelku správně považoval za hlavní problém svého pacienta chronickou vyčerpanost. Stálé stresy a psychické zatížení, které si ovšem způsobil sám, neboť nakonec rozhodoval o všem, respektive tomu věřil, z něj skutečně udělaly chřadnoucí trosku, která však měla dost sil, aby uvrhla když ne svět, tedy aspoň Německo do totální katastrofy. Lze vypozorovat, že obtíže přirozeně rostly v uzlových bodech dějů, při převratech, bitvách, zradách, atentátech. A stejně tak přirozeně potíže ustupovaly v krizových situacích, viz očividné, byť krátkodobé zlepšení po atentátu. Agonii Třetí říše v dubnu a květnu 1945 Hitler prožil bez podstatnějších potíží.
Koneckonců hlavní rozhodnutí – revidovat versailleskou smlouvu válkou, učinil Hitler a zajisté i osoby v pozadí nejpozději v roce 1937, kdy žádnou nemocí nestrádal.
Nepodepsaly se na něm ani údajné surovosti otce, ani kočičí láska matky, ani homosexuálové, ani černí mágové, ani kozel, jenž mu měl ukousnout kus pytlíku. Nebyl ani posedlý, ani nekousal koberce. Naopak dovedl jednat v rámci možností a jako každý politik byl ochoten uzavírat spojenectví s nepřítelem, na nějž jinak dštil oheň a síru – s „plutokratickou“ Anglií či „židobolševickým“ Ruskem. Netančil tedy tak, jak pískal údajný člen tajné společnosti Thule Dietrich Eckart, ale docela určitě tančil na hudbu mnohočetného orchestru v pozadí, obsazeného průmyslníky a dalšími koryfeji věčného němectví. Že někdy neposlechl dirigenta, to byl jen pochopitelný přestupek. Ve chvíli, kdy dodirigoval, respektive mnoho let předtím, už ladili jiní kapelníci, kteří nakonec vynesli Německo do vedení jiné Nové Evropy, Evropy bez nacismu, leč neméně totalitní. Tak jak si to představoval jiný poddirigent, řekněme sbormistr, Reinhard Heydrich, který za tím účelem založil nadaci, v skrytu pracující do našich dnů.
Autoři právem konstatují, že pokud někdo označí Hitlera za nemocného, musí zároveň říci, že nemocná byla společnost, která ho zplodila. „Odpověď na otázku ´Byl Hitler nemocný?´ tedy zní: Vůdce NSDAP, kancléř Německé říše a vrchní velitel německé branné moci byl zdravý a zcela trestně odpovědný.“
Kdyby se z lůna německého národa nevynořil tapecír z Braunau, dějiny by si našly jiného fantoma, třeba Fantomase.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |