Už od první knížky Na čáře v Dolním Dvořišti - Dolňáku (Oftis Ústí nad Orlicí, 2009), v které se Luděk Kozlovský (1962) vyzpovídal ze svých zážitků při výkonu základní vojenské služby u Pohraniční stráže, se autor netajil úmyslem, že se chce věnovat historii PS v oblasti Novohradských hor. Slova jsou často jedna věc a následné činy druhá. Kozlovský to myslel doopravdy a tvrdohlavě šel za svým cílem. O rok později přichází s knížkou Proryvy – útěky na státní hranici ČSSR s Rakouskem (Oftis, 2010). Třetí knihou byla Kronika pohraniční roty Žofín (Oftis, 2011). Pokud v první zpracoval vlastní vzpomínky, v druhé a třetí tvořily základ materiály získané z archivu MV v Kanicích, doplněné dobovými fotografiemi, mapkami, dokumenty; lze napsat, že už šlo o literaturu faktu.
V pořadí čtvrtá knížka VZPOMÍNKY NA CETVINY vyšla zásluhou Podorlického Klubu českého pohraničí štábního strážmistra SNB Josefa Hendrycha v České Třebové ve vydavatelství Oftis Ústí nad Orlicí v závěru října 2012. Má 240 stran a mimo text obsahuje mnoho fotografií, mapek, plánků ale i kopií dokumentů, například o poválečném odsunu Němců z oblasti Novohradských hor. Kozlovský znovu čerpá z archivu, ale navíc tu jsou vzpomínky poměrně širokého okruhu spolupracovníků. Nejde o žádnou fikci, kde by si autor přizpůsobil děj k obrazu svému, ale o realistický pohled těch, kteří si na Cetvinách prožili své, a i přesto, že tam byl život drsný a někdy až krutý, protože rota byla daleko od civilizace, neustále vzpomínají. Ty dva roky se jim doslova zadřely pod kůži, zůstaly v paměti natrvalo. Převážně vypovídají bez velkých emocí, a jak už to bývá, s odstupem času zůstává to nejdůležitější.
Po úvodu, v němž autor vysvětluje, proč se rozhodl tuto knížku realizovat, přichází historie osady Cetviny a nejbližšího okolí prostřednictvím Kroniky cetvinské farnosti, poté je na řadě Kronika SNB od roku 1938 až 1945, následuje archiv MV v Kanicích a zcela zákonitě výňatek z knihy Kluk z Polenského zámku na hranicích vlasti (Oftis 2008), kterou napsal Jan Krátký, jenž sloužil na Cetvinách jako důstojník z povolání. Po jejím přečtení se Luděk Kozlovský s autorem setkal a získal k němu velice dobrý vztah, dokonce tehdy uvažoval o natočení dokumentárního filmu, v kterém by Jan Krátký přímo na Cetvinách hovořil o svém působení v těch místech. Bohužel k tomu nedošlo, zasáhla nemoc a poté i smrt.
V dlouhé řadě příspěvků vyniká ten od psovoda služebního psa Rivala, který se na Cetvinách ocitl až z východního Slovenska, a to ne pouze délkou, ale i obsahem.
Velmi oceňuji velice otevřenou zpověď mladé ženy podepsané jako Ali, která vzpomíná na svého dědu, bývalého pohraničníka roty Cetviny, jenž se toužil ještě před smrtí podívat na Cetviny. Přestože jde o smutnou záležitost ze závěru života jejího dědy, vyvolává v člověku nádherný pocit lidské sounáležitosti, bohužel ne zcela běžné pro tuto naši dobu. Zatímco nás, kteří víme o minulosti své, příběh vnučky a dědy dojme, předpokládám, že do tváří těch, kteří Pohraniční stráž a její příslušníky všelijak očerňují a nemohou jim přijít na jméno, se vloudí výsměšná grimasa. Napadá mě, jak dlouho jim vydrží, pokud nepatří k těm horním majetným vrstvám…
Pozornost si zaslouží i příspěvek Honzy z Havlíčkova Brodu, který, ač nikdy nebyl příslušníkem PS, zatoužil poznat Novohradské hory a bývalou rotu Cetviny.
Svérázný pozdrav poslal i Bohuš z Ostravy, který jadrně vyjadřuje, co si myslí o lidech, co překrucují minulost.
Vzpomínky na Cetviny se představily na celostátním slavnostním shromáždění k příležitosti 20. výročí vzniku Klubu českého pohraničí 27. října v České Třebové a nemělo by zůstat tajemstvím, že Národní rada KČP udělila Luďku Kozlovskému za jeho autorskou činnost pamětní plaketu.
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |