„Chceme tu snad mít socialistické zdravotnictví?“ Takto zamumlal současný ministr zdravotnictví Leoš Heger, jemuž se pro jeho zhoubné nádory „reforem“ zdravotnictví přezdívá doktor Mengele. Okamžitě to vyvolalo zlobnou reakci mé manželky: „A co bylo na socialistickém zdravotnictví tolik špatného?“ Má pravdu, já dnes trpím chorobami pohybového ústrojí a jiných onemocnění, ale dobrat se lékařského doporučení lázeňské léčby je nemožné. Já sám se po zhlédnutí amerického filmu Erin Brokovich ptám: „Chceme tady mít kapitalismus amerického střihu?“
Tento film, uvedený na TV obrazovku v neděli ráno, mnou hluboce otřásl. Jeho síla spočívá v tom, že byl natočen podle skutečné události. Miliardářská společnost, kontrolující oblast bohatou na jedovatou skupinu chrómu, tuto skutečnost zatajila a smrtelně ohrozila a změnila životy stovek rodin dané oblasti. Do boje s všemocnou společností se dala advokátní kancelář a její zaměstnankyně bez advokátní licence. Svůj individuální boj nakonec dovedla do nadějného konce.
Takže happyend. Nikoliv, takových společností existují v Americe tisíce a po celém světě statisíce. Jeden úspěšný boj byl doveden do konce, tisíce dalších byly zastaveny nebo k nim vůbec nedošlo. Film obvinil celý systém a vyzývá k tomu, abychom přemýšleli: Jsme schopni jej změnit a zabránit tomu, aby rozhodoval o životech jednotlivých rodin a lidí a životě na této planetě obecně? Zmůže to jednotlivec nebo jednotlivá advokátní kancelář? Když nás ale půjdou miliony …
Nabízí řadu dalších otázek. Jednou z nich je úloha justice v životě společnosti. Podle stovek příkladů neslouží kapitalistická justice k tomu, aby odhalovala pravdu a spravedlnost. V justičních sporech se bojuje o to, která strana má lepšího – a tedy i movitějšího – advokáta. Pro mne je tragédií, že se na tento kořistnický systém po převratu adaptovala značná část naší justice; příklady bych mohl jmenovat, ale jmenovaní by se na mne vrhli jako supi. O jejich službě penězům a nikoliv spravedlnosti svědčí například celý systém exekučních procesů.
Další otázka, jíž se film dotýká, je úloha jednotlivce při rozhodování o osudech širokého spektra lidí. Vracím se k případu prezidentské amnestie – sám sebou osvícený monarcha (za doprovodu hloupého zbrojnoše) jedním škrtem pera připravil tisíce okradených lidí o možnost dobrat se zpět k svému majetku. Vyvolalo to senátorské obvinění z velezrady. Podle právních rozborů (jak jinak – nemohlo jít o rozbory morální) obžaloba těžko projde, ale škraloup na absolutistickém rozhodnutí sebestředného prezidenta zůstane natrvalo. Okradené občany (a celou českou společnost, která přišla o hospodářskou základnu) nezachrání ani Ústavní soud. Ten se ohání svou limitovanou pravomocí. Ke komu se tedy mají občané této země obrátit, aby se domohli svých ústavou zaručených práv? Kdy se Ústavní soud zabýval naplněním znění Ústavy o bezplatné zdravotní péči? Jsem v této věci velice osobní: v Ústavním soudu podle mne nezasedají ti nejlepší znalci (a již ne právníci vtiskující liteře Ústavy její morální odpovědnost za život občanů), ale právníci nadaní příslušností k disentu. Platí to ostatně o celé společnosti.
Nabízí se ještě celá řada otázek, ty však bohužel zůstávají – a zůstanou – bez odpovědi. Především ta, kam se poděl za celá desetiletí nahromaděný společenský majetek, který vytvářel dostatečné prostředky pro bezplatné zdravotnictví, školství, pro zkracované lhůty pro odchod do důchodu? Byl to majetek v řádu bilionů. Nedávno na tuto otázku odpovídal jeden z „otců kuponové privatizace“ Ježek. Jeho koktání bylo nejen velice výmluvné, ale naprosto nesnesitelné. Napásli se zahraniční žraloci, a ti jej rozhodně z tlamy nepustí. Jen odvody zisků do zahraničí by mnohanásobně dokázaly pokrýt společenské výdaje, aniž by byl národ vystaven „reformám“ Kalouskova střihu.
Nadhazuji závěrečnou myšlenku: Nakolik si lidé uvědomují, že jejich dnešní životní materiální úroveň byla uměle vyvolána rozprodejem rodinného zlata, stříbra a všeho ostatního, na čem byla budována budoucnost našich dětí a dětí našich dětí, aby jej prodej národního majetku momentálně „nasytil“, vyvolal iluzi o lidumilném kapitalismu a do sedel posadil novou kastu „lepších“ lidí? Uvědomují si, že srovnávání cen barevných televizorů a jiného spotřebního zboží z r. 1989 s dnešní dobou je naprosto falešné? Na jakém stupni životní úrovně, nezbavené perspektivy, by dnes společnost stála bez převratu? Cožpak by socialismus, byť reálný a nedokonalý, celých 24 let stagnoval? Tvrdit to mohou jen hlupáci a především ti, kdož dnes žijí na náš úkor.
Tak vidíte, přiznávám se, i zhlédnutí jednoho jediného filmu o kapitalistické společnosti může člověka vyprovokovat k zamyšlení. Ne, kapitalismus není dobrý a již vůbec ne lidumilný. A to mu neúčtuji miliony lidí, kteří přišli o to nejcennější – o život – ve válečných konfliktech, bez nichž se kapitalismus neobejde.
Autor: VÁCLAV JUMR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |