Současný člověk nabývá čím dál větší jistoty, že ovládá snad už všechno možné, co na světě vůbec existuje. Přírodu však nestvořil a pouze jí bezohledně ubližuje ve jménu podnikání. Člověk se cítí pánem světa také co do spotřeby. Lidská bytost chodící po svých se dokonce proměnila u druhých ve škůdce, co se týká spotřeby, a je tudíž nežádoucí. Tenhle směšný člověk totiž neutrácí a vůbec nežije na tzv. plné pecky. Ještě tak na to ale mít…
   Při vstupu do vozu městské hromadné dopravy lze spatřit víc obličejů zírajících na všelijaké obrazovky než těch, co se případně začetli do příběhů komtesy Jáji a její služebné Jiřinky. Na sedadlech pro invalidy zase s nataženými nohami a s ruksaky vedle sebe povykuje omladina, co jí z uší visí jakési dráty, a z pysku trčí bodlina. Včera jsem dokonce musel přeběhnout do jiného vagonu metra, protože mě vytlačil smrad linoucí se z jednoho cestujícího, kterého umyli snad naposledy v porodnici. Proto také místa okolo něho byla prázdná, i když cestujících koukajících tam, kde nebylo nic vidět, bylo okolo nás požehnaně. Třeba ten zapáchající muž měl víc jízdenek…
   Návrat z návštěvy hrobu v jihočeských Vodňanech také stál za to a já zažil, jak se opravdu žije „na plný pecky”. V Písku na dvě autobusová sedadla přede mnou usedl mladík ověšený řetězy s blonďatým diblíkem po boku a začali vést úžasné řeči o hudebních skupinách. Nebyla vata do uší, nebylo kam utéct. Studenti cestovali směrem k domovu. Z mobilu zněl jeden hit za druhým a k ústům, která na okamžik nechválila řev zpěváků, se vytrvale přikládala velká lahev koly. Po třiceti kilometrech jízdy dálkového autobusu samozřejmě mladík musel řidiče uprosit, aby tam někde zastavil na vyčurání.
   Ve večerní tmě se to zdařilo někde v okolí Příbrami u benzinové pumpy. Po návratu z odlehčení vše pokračovalo. Suverenita a sebevědomí bylo zřejmě odkoukané z jednání našich poslanců při schvalování církevních restitucí a vyšší daně z přidané hodnoty.
   V Praze na autobusovém nádraží Na Knížecí se mladík ani nestačil obléci a vyskočil z autobusu a začal močit a dívenka mu dělala španělskou stěnu. Ještě jsem je spatřil, jak zapadli do nálevny vedle tramvajové zastávky. Inu, šťastné mládí, co ví, jak na to. Někde v pozadí sice kdosi postavil nějaké důchodové pilíře, ale ty dosud nikdo nespatřil.
   Pravda, ty přibývající vychrtlé lidské figurky v Praze na Václavském náměstí by nějaký pilíř k opření občas potřebovaly, ale ty shánějí cosi jiného. Prý odtud tenhle vřed města zmizí, až jeden cizí podnikatel na rohu Opletalovy ulice postaví nový multifunkční dům. Sám se tak nechal slyšet, podnikatel jeden, co myslí na naše dobro!
   Člověk je najednou na útěku. Sám před sebou a vlastně o tom ani neví, anebo si to nechce připustit. Jestliže mu dříve doma vystačila kredenc na celý život, teď pořád něco musí přestavovat. Taky proto, že vše slouží jen chvíli.
   Člověče, vždyť ty musíš utrácet, jinak jsi k ničemu!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)