Začátek letošního roku přinesl dlouho očekávanou premiéru – přímou prezidentskou volbu. Šlo o úplnou ústavní novinku, protože naši prezidenti byli od roku 1918 voleni parlamentem. Zájem médií o tuto událost byl obrovský a také průběh voleb média v nemalé míře ovlivnila. Zájem voličů o tuto volbu ale nakonec nebyl až tak vysoký. Volební účast nakonec klesla pod úroveň posledních parlamentních voleb (v 1. kole 61 % a v 2. kole 59 %). A vítězný Miloš Zeman tak postoupil na Hrad s hlasy 32 % evidovaných voličů v zádech. Řadě voličů nakonec příchuť této volby v americkém stylu nesedla.
   Dvoukolový systém přímé volby hlavy státu je v podstatě většinovou volbou. V té platí základní politická aritmetika, tedy že volba pouze podle niterného zalíbení může vést k rozptylu hlasů. První kolo může být nejen testem síly, ale příležitostí prezentovat myšlenky. Na druhou stranu to znamená, že ten, kdo by chtěl volit jen srdcem, nemusí mít nakonec koho volit. Z kompromisní volby podle principu menšího zla asi nelze být nadšen, ale přinejmenším v druhém kole to je reálná cesta jak nerezignovat na své volební právo. Ostatně, jak řekl Blaire Pascal: „I srdce má rozum.“
   Na dnešní politické scéně aktuálně dominuje levicová opozice a mohla mít na zvolení nové hlavy státu viditelný vliv. Po éře čistě pravicového prezidentování by bylo pochopitelné, kdybychom se dočkali autenticky levicového politika. Společný postup levice, který by netříštil hlasy, se ale ukázal jako problém. Otázka zněla, zda je levice dost silná, aby bylo možné v druhém kole vybrat lepšího z dvou levicových kandidátů, anebo hrozilo, že se navzájem vyautují. I proto po složitých debatách nakonec komunisté nenominovali vlastního kandidáta. A otázkou pak bylo, koho z navržených devíti kandidátů podpořit, když komunisté nakonec v prosinci vyjádřili obecně podporu kandidátům od středu nalevo.
   Levicovost lze samozřejmě nazírat různě. ČSSD prezentovala svého mladého místopředsedu Jiřího Dienstbiera jako kandidáta levého středu a levice, hodnotově nejbližšího oběma opozičním stranám. On sám se označil za jediného kandidáta levice. Komunisty o podporu zleva přišel požádat nejen on, ale i bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman. Zeman se hlásil také k levici a pozornost přitahoval jak svým hutným politickým životopisem, tak i proslulostí ve slovních potyčkách a jakožto chrlič bonmotů. A podle think tanku CESTA byla levicovou kandidátkou ještě i Táňa Fischerová (její názory řadili podle svých hodnocení dokonce nalevo od Miloše Zemana).
   Rozhodl volič sám a nakonec z prvního kola postoupil veterán Miloš Zeman se ziskem 24 %. Rozptyl hlasů na levici znamenal zisk Jiřího Dienstbier 16 % a zisk Táni Fischerové nakonec jen 3 % hlasů. V rozhodování voličů samozřejmě zdaleka nehrály roli jen názory kandidátů, ale i jejich známost a mediální obraz. Ve volební kampani bohužel dost chyběla důkladnější debata o vážných programových věcech a o výkonu reálných prezidentských kompetencí. Stranictví kandidáta nebylo výhodou, ale jak např. ukázaly rozdílné názory na Jiřího Dienstbiera přímo uvnitř ČSSD, tak spíš problémem.
   Silně polarizovaný výsledek první kola voleb usnadnil voličům jejich rozhodování přes silnou mediální clonu, v které bezobsažnou reklamu nahradila agresivní mobilizace nerozhodnutých voličů s pomocí osobních útoků, klepů a zlomyslností překračující míru vkusu. Oba nesmiřitelné tábory vytvářely iluzi utkání dobra se zlem a předváděly svatou válku, odehrávající se v populisticky mesiášských kulisách. Orientaci voličů to ale zásadně nezměnilo. To potvrzuje i jen mírné snížení volební účasti a přesuny voličů k finalistům. 4/5 voličů Dienstbiera se přesunulo přes výhrady k Zemanovi, ale přešla k němu i část voličů Fischera.
   Z duelu Miloš Zeman – Karel Schwarzenberg se stalo především referendum o nejneoblíbenější české vládě. To dalo Zemanovi značnou výhodu. I když se média snažila Schwarzenbergovi odpárat, že je místopředsedou a ministrem vlády Petra Nečase a předsedou kalouskovské TOP 09, nepomohlo to. Pokud jeho aristokratický původ snad vyvolával v někom nostalgii po vznešenosti starých časů, určitě ne v nespokojených voličích levice. Byl to vlastně takový zajímavý test, zda jsou Češi více národ plebejský než lokajský.
   Schwarzenberg nahrál svým kritikům tím, jak necitlivě otevřel problematiku česko-německých vztahů z konce války. S obavami že může dojít k negativnímu precedentu, se ozval dokonce i bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský. Paradoxem bylo, když Václav Klaus v boji s údajně levičáckými havlovci naznačil, že Schwarzenberg je podobný neomarxistům. Zkrátka hodilo se úplně vše. Voliče nakonec nahnaly k sice kontroverznímu, ale sociálně přijatelnějšímu Miloši Zemanovi především protivládní nálady. Šlo o odmítnutí politiky škrtů, zdražování, demontáže sociálního státu a církevních restitucí.
   Pravdou je, že pro řadu voličů bylo toto finále spíše protestní volba – hlasovali proti Karlu Schwarzenbergovi, ne už tak za samotného Miloše Zemana. Ten je v očích mnohých více pragmatikem než tradičně levicovým člověkem. Mají obavy, že jeho červený nátěr byl jen krycí volební zbarvení. Ostatně, když ještě byl Zeman poslancem za Občanské fórum, tak řekl, že kdyby žil v Německu, volil by liberální FDP. Zeman také nyní získal nejen na přímluvu Václava Klause i část voličů ODS. Ale většina české levice v těchto volbách Zemana tak trochu adoptovala, protože lepšího prostě na výběr ve finále neměla.
   Když se ještě vrátíme ke kampani, i zahraniční komentátoři si povšimli, že tato historicky první přímá volba prezidenta nebyla o budoucnosti, ale že ji spíše stravovaly traumatizující otázky naší historie. Mobilizačním nástrojem se stala tvrzení o ustupování Schwarzenberga sudeťáckým požadavkům (dotažené do provokace v deníku Blesk den před volbami) anebo o korupčním posluhování zemanovců ruskému medvědovi a chystané mečiarizaci politické scény v ČR. Přitom žádné obsazení pohraničí jako po Mnichovu roku 1938, ani nějaká paralela s ruskými tanky roku 1968! Dnes nežijeme ani vpředvečer druhé republiky, ani nehrozí opakování časů normalizace.
   Miloš Zeman byl zvolen a lze jen doufat, že jeho ambice být lepším prezidentem než jeho předchůdci a důstojnost funkce hlavy státu otupí některé jeho staré běsy. Určitě je to výrazná osobnost s velkou vůlí, ctižádostí a egem. Samozřejmě i se štiplavou arogancí a machiavelistickými instinkty. Pokud si někdo sliboval od přímé volby nějaký zásadní politický skok a vyvolení nového mesiáše, byl naivní. Bylo by ošidné si nového prezidenta idealizovat a vylepšovat ho mediálními retušemi. To, že ne všechny představy promítané do volby prezidenta voličům vyšly, však není tragédií ani koncem světa.
   Přímluva Václava Klause pro volbu Miloše Zemana oživila otázku jejich vzájemného vztahu. Zeman ale není jen plebejským převtělením pravicového ideologa Václava Klause, něco jako „Václav Klaus pro chudé“. Drží si vůči němu kritický odstup a jsou mezi nimi podstatné programové rozdíly. Má pochopení pro sociální stát a aktivnější podporu hospodářského růstu. A také je příznivcem prohlubování evropské integrace. Snad i vlajka EU na Hradě bude signálem, že nebudeme řešit, jak to Evropě osladíme, ale jak ji učiníme lepší.
   Lidé vnímají propojení Václava Klause a Miloše Zemana především pro období kritizované kartelové oposmlouvy mezi ODS a ČSSD. Zeman se nařčení brání s tím, že menšinové vlády jsou ve světě běžné. Hned po svém zvolení vyslal signál, že by takové menšinové vládnutí bral i po volbách v roce 2014. To ano, ale problém je v nedostatečném oddělení státu a politiky a v omezení demokratické politické soutěže. Před 15 lety vlastně vznikla vzájemná pragmatická dohoda Klause a Zemana o rozdělení vlivu. A lidé mají obavy, že znovu zesílí oposmluvní bratrstva přisátá na české ekonomice a veřejných penězích.
   Další, co vadí zejména levicovému voliči, je Zemanova jestřábí politika, tedy silové, až militaristické řešení bezpečnostních a zahraničně politických otázek. Určitá islamofobie vyjádřená přirovnáním Arafata k Hitlerovi je kulturně primitivní, jako jeho bodré výroky na adresu ekologů „vypálit, počurat, posolit“.
   Opatrnost vyvolává vzpomínka na melčákovské přeběhlictví, které zachránilo pravicovou vládu Mirka Topolánka. A jeho současné verbální útoky proti tzv. oligarchům a kmotrům jsou konfrontovány s praktickým neúspěchem jeho podobně halasně vyhlašované akce „Čisté ruce“ a s nepovedenou reorganizací tehdejší Služby pro odhalování korupce (SPOK) Policie ČR. Nemluvě o výprodeji velkých bank „za hubičku“ během jeho vlády v období 1998–2002.
   V Zemanově nové prezidentské roli bude citlivou věcí, jak bude aktivisticky a extenzivně zacházet s ústavou a politickým systémem země. Bylo by nešťastné, kdyby právě na tomto poli překonal Václava Klause, který si rád s těmi věcmi pohrával. V dobách oposmlouvy se Miloš Zeman např. pokusil změnit náš volební systém směrem k většinovému. Jeho návrh na zvýšení počtu volebních krajů zastavil až Ústavní soud. Proto obránce poměrného systému jistě vede ke střehu, když nyní zopakoval, že mezi jeho priority patří změna volebního systému. Zajímavé bude i jak se postaví k myšlence prezidentského impeachementu.
   Po vzedmutém volebním konfliktu nyní přichází vystřízlivění. Nyní jde o to, jak Zeman naplní představu prezidenta spíše spojujícího než rozdělujícího, protože s ním budeme dalších pět let žít. Při své inauguraci se označil za prezidenta dolních 10 milionů občanů ČR. Ti, co volili z přesvědčení, ti, co volili spíš nohama a ti, co nakonec nevolili vůbec, ti všichni nyní musí žít spolu. Pro politickou levici je nyní důležitější nerozhádat se a udržet si šance na podstatnější změnu v parlamentní volbě 2014.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]