Historik nemůže obnovit minulost, musí hledat i v úzkostech
   K dějinám nelze přistupovat s krvavýma očima a se zaťatými pěstmi

   Rozhovor Zdeňka Hrabici s PhDr. Jiřím Křesťanem, CSc., autorem knihy „Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění“

   Jiří Křesťan (1957) působí v Národním archivu, profesí je archivář, srdcem historik a politolog. Pečuje o osobní fondy a archivy politických stran. Jeho vědecký horizont zájmu je svým rozsahem mnohovrstevný. Svůj historický zájem upíná k dějinám vlasti po roce 1918, zejména k dějinám komunismu, socialismu a k národnostní problematice. Autor nové knihy o prof. Zdeňku Nejedlém, vydané nakladatelstvím Paseka (2013), přesvědčuje čtenáře, že i velká humanitní věda může být životním posláním.


   Vytvořil jste téměř šestisetstránkové dílo o profesoru Zdeňku Nejedlém. Kolikrát jste pochyboval, že se svého záměru nezhostíte se ctí a proč?
   Zdeněk Nejedlý zasáhl do mnoha oblastí vědeckého, kulturního a politického života. Soupis jeho prací z roku 1959 představuje čtyřsetstránkovou knihu, podchycující více než 4000 jeho děl. Ani povahově to nebyl jednoduchý člověk. A já jsem měl ambici nahlédnout i do jeho osobního života, prozkoumat jeho vztah s manželkou, s jinými ženami. Byla to pro mě velká výzva. Vezměte si jen, s kolika významnými lidmi byl Nejedlý v živém kontaktu – s politiky T. G. Masarykem, Edvardem Benešem, Klementem Gottwaldem, úzce spolupracoval s literárním kritikem F. X. Šaldou, jeho žáky byli básníci Jiří Wolker, Vítězslav Nezval či Jaroslav Seifert, osobně se stýkal se skladateli Zdeňkem Fibichem, J. B. Foerstrem, Leošem Janáčkem, Otakarem Ostrčilem, ale i s mladým Jaroslavem Ježkem (Osvobozené divadlo měl rád).

   Jaké byly profesní vztahy Zdeňka Nejedlého se sobě rovnými?
   Nejedlého si cenili jeho vynikající učitelé – estetik Otakar Hostinský či historik Jaroslav Goll. S jiným svým učitelem, Josefem Pekařem, se nejednou ostře polemicky střetl, ale vážili si jeden druhého. Konzervativci Pekařovi se nelíbily Nejedlého sympatie ke komunistům, ale v roce 1932 mu psal: „Je dobře, máme-li mezi sebou jednotlivce, kteří mohou časem státi se důležitými mosty do nepřátelského tábora.“ Respekt k oponentovi, to nám myslím dnes zoufale chybí.

   Dnešek, ale zcela určitě zítřek, ocení vaše autorské počínání historika a archiváře. Navzdory současnému balastu v literatuře faktu jste se vydal zcela jinou cestou. Jakou jste zvolil metodu?
   Především: šel jsem k pramenům. Vysedával jsem v archivech, knihovnách, muzeích, zpovídal pamětníky, hledal na internetu. Vypravil jsem se i do moskevských archivů. Dále: řekl jsem si, že nebudu soudcem, že se pokusím porozumět hlavní postavě své knihy a lidem kolem něho. Historik nemůže úplně obnovit minulost, nemůže vnímat všechno, co cítili ti, kteří tu byli před námi, ale měl by o to usilovat. A konečně: nehledal jsem senzace za každou cenu, zastavil jsem se tam, kde bych mohl ublížit žijícím lidem. Na druhou stranu jsem chtěl jistá témata trochu zlehčit dobovými anekdotami, fámami, pomluvami a najít jejich historické jádro. Myslím, že je chyba, že k mnoha otázkám stále přistupujeme s krvavýma očima a se zaťatými pěstmi.

   Stručně charakterizujte osobnost politika a vědce Zdeňka Nejedlého. Jaké místo mu v novodobých českých dějinách náleží?
   Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl jedním z nejvýraznějších talentů mezi českými historiky. Jeho mladické práce o dějinách husitství a dějinách hudby patřily k dobové evropské špičce. Stojí za to se vracet k jeho velkým monografiím o Smetanovi, Masarykovi a Leninovi ze třicátých let. Od politických stran si dlouho držel odstup. S komunisty se těsně sblížil vlastně až pod dojmem obrovské sociální nespravedlnosti v době velké hospodářské krize. V téže době začali být komunisté také vnímavější k národním zájmům a tradicím, které byly ohroženy německým nacismem. Nejedlý neváhal odejít do exilu a bojovat za osvobození vlasti. Po válce potom v ministerských funkcích ovlivnil dění v naší zemi. Za války a v době únorové krize v roce 1948 se uvažovalo o jeho kandidatuře na funkci prezidenta republiky.

   Proč nechybělo mnoho, aby byl již zcela zahnán do trvalého zapomnění?
   Myslím, že ztratil autoritu, protože neuměl včas odejít. Projevy dříve tak brilantního řečníka začaly být směšné. Rozhlasoví posluchači, kterým často kručelo v břiše, si říkali: „Více jedlého, méně Nejedlého!“ Lidé si jej také spojovali s politickými procesy 50. let. Tehdy útočil i na přátele z moskevského exilu, na Rudolfa Slánského nebo Marii Švermovou. Sám se přitom bál, že bude zatčen. Některé dobové kolapsy mu přitom jsou připisovány neprávem. Úporně například bránil na svou dobu moderní školský zákon z roku 1948 a snažil se zamezit reformě, jež přišla v roce 1953. Nelíbilo se mu zrušení gymnázií a zkrácení školní docházky po sovětském vzoru. Brzy se ukázalo, že měl pravdu.

   Svým způsobem jste Zdeňku Nejedlému postavil „pomník“, jaký se nikomu postavit dosud nepodařilo!
   To se teprve ukáže, jak inspirující mé dílo bude pro zájemce o historii. Navíc: nestavěl jsem na zelené louce. Existuje přece pozoruhodná monografie o Zdeňku Nejedlém z pera Františka Červinky z roku 1969, vynikající studie a edice přinášeli v 70. a 80. letech Josef Hanzal, Petr Čornej, Blanka Svadbová a další pracovníci tehdejšího Kabinetu Zdeňka Nejedlého. A v roce 1988 vyšla dodnes inspirativní kniha Miloslava Ransdorfa.

   Jak jste v době svého obrovského nasazení prožíval vánice po 17. listopadu 1989, krutě ostrakizující profesorovu osobnost, jak jste se díval na kampaně, aby byla zbořena jeho socha v Litomyšli, a konečně jak na vás zapůsobilo vyrytí nápisu před pomníkem: „Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.“
   Každá společenská změna s sebou nese tendenci k negaci minulosti. I Zdeněk Nejedlý musel čelit nihilistům, kteří po roce 1948 chtěli zavrhnout národní kulturu, a hájil odkaz klasiků 19. století i dědictví meziválečné avantgardy. Bránil staré „buržoazní“ učence a učitele. A tak nerozlišující kritika období 1945–1989 mě vlastně povzbudila v mém úsilí pokusit se na příkladu Zdeňka Nejedlého bez předsudků analyzovat poměr intelektuálů ke komunistickému hnutí, k myšlence, která dávala masám lidí naději v lepší budoucnost, ale která při své realizaci narážela na mnohá úskalí. Uvedl jste příklad boje o Nejedlého v Litomyšli. Přijímám jej s jistým porozuměním, byť jsem odpůrcem boření pomníků. Dovedu pochopit pocity příbuzných studentů, kteří byli v roce 1950 odsouzeni v nespravedlivém procesu s rektorem Stříteským a kteří tehdy marně doufali v pomoc Nejedlého. Autor nápisu k pomníku v Litomyšli, archivář Milan Skřivánek, k němu přidal výrok Blaise Pascala: „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit… Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.“
   To je mi blízké, i já jsem hledal v úzkostech…

   Knize o Zdeňku Nejedlém jste věnoval čtvrt století svého života. O čem sníte do budoucna?
   Především se těším, že se budu více věnovat rodině a že přečtu hromadu knížek, jež jsem v posledních letech dával stranou. A potom uvidím, nějaké pěkné téma si mě určitě najde.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]