Ve středu odpoledne jsem šel za Zdeňkem do vinohradské nemocnice a jako vždy věřil, že ještě není všem dnům konec.
Ve čtvrtek už od rána mi neodbytně zněly v uších árie z Dalibora, které jsem pouštíval z desky, kdykoli Zdeněk s Giovannou přicházeli na návštěvu. Jednou mě pěkně vypekl. Předem jsem zjišťoval, na co by měl chuť (Giovanna se vždycky ráda přizpůsobila), a on že nadevše miluje krupicovou kaši s mletým mákem, že ji dělávala jeho maminka v Labutech. Vypůjčili jsme si mlýnek na mák a spolu s Beno Blachutem vítala hosty černobílá krupicová kaše, kaše pepita: „Když Zdeněk můj ve svatém nadšení…“ Zdeněk byl opravdu nadšený, neboť se mu vydařil žert – prý krupicovou kaši s mákem přímo nesnáší! Za trest musel sníst aspoň trošičku z talířku pro panenky. Já dojedl zbytek a mimoděk objevil skvělý recept!
Ve čtvrtek 4. dubna brzy ráno Zdeněk umřel, měsíc po Giovanně.
Zdeněk, který revoltoval proti shnilému světu z malého bytu nad Jiřákem, revoltoval slovy filozofa, poučeného na milovaném Benjaminovi a Pasolinim. Slovy, jimž ne každý rozuměl, ale která revoluce potřebuje.
Zdeněk, před nímž italština nemohla nic skrýt.
Zdeněk, který znal všechna tajemství Ravenny. Na tamním tržišti jsme objevili naivní verzi setkání Oldřicha s Boženou. Blízké setkání čtvrtého druhu. Kdy a jak se asi kníže a pradlena vydali z Peruce do renesance?
„Slyšel´s to příteli tam v nebes kůru?“
Moc nám chybí, ale jestli existují nějaká „nebesa“, byl tam vyvolán jménem.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |