Koncem minulého roku přišla na svět nová kniha Adama Georgieva (nar. 1980 v Praze, MgA), česko-bulharského spisovatele a dramatického umělce, nazvaná VEČEŘE U SPISOVATELKY (Praha, Petrklíč 2012, il. Egon Schiele, 147 str.). Adam Georgiev jest vycházející, resp. na obloze současné české literatury už planoucí „hvězda“, ale přece jen oceňovaná více v zahraničí než u nás. Hvězdy zřejmě nejsou vidět za bílého dne a v noci většina strážců naší literatury spí. To je úděl vcelku normální, a navíc pokud někdo nepatří k „těmcospolumluví“ a k „těmonichžonimluví“ (nikdo pořádně neví, ke komu patří), tedy se ani neví, jak jej hodnotit; „někam patřit“ je u nás vždy důležitější než něco umět (a vlivní přímluvci a ještě vlivnější kritéria toho, co je a není umělecké, tedy „in“, představují personální kapitál k nezaplacení).
Měl jsem možnost číst tento text už v „rukopisné“ podobě a jen stručně jej okomentovat; dovolím si tedy závěr Georgievovy odpovědi, soukromé, jež nebyla určena k publikování, úvodem k této recenzi ocitovat. Je velmi důležitým klíčem k recenzovanému textu:
„Proto Vám děkuji za slova "který jako by přicházel z jiného světa". Víte, o to mi šlo. Aby text zachytil tu výjimečnou metafyzičnost onoho vztahu. To byl ten autorský úkol. A pokud duch textu přichází z jiného světa, pak jen proto, že byl veden duchem vztahu z jiného světa. Ne nadarmo text končí slovy vědmy. A jsem rád, že jsem po čtení textu s odstupem seznal, že právě to je nejsilnější jeho věcí: pouto a jeho metafyzická echa, neovlivnitelná jednotlivostmi pozemských životů a lidských vlastností. Tedy jsem od Vás mimoděk uslyšel to, co jsem potřeboval.“
Tématem knihy je subtilní vztah dvou vyhraněných literárních subjektů, v nichž můžeme spatřovat jakási „nadjá“ autora a české spisovatelky Evy Kantůrkové (subjektů ovšem přímo nepojmenovaných, jen naznačovaných četnými narážkami). Autor sice píše, že všechny „osoby, jména, místa a děje v této knize jsou smyšlené“ a že jakákoli „podobnost s realitou je čistě náhodná“, čtenář však bude mít tendenci chápat text doslova jako popis reality, což nepokládám na „špatné“ čtení; k podobné lektuře text nepřímo vybízí, jakkoli ji explicitně odmítá. Ostatně i důvěrný fakt, včleněný do literárního kontextu, je přece faktem literárním, ambivalentním, polyvalentním, je především znakem, až na druhém místě pouhým faktem.
Čtenář by mohl namítnout, že peripetie vztahu dvou autorských osobností by bylo možné prezentovat jinou kompozicí než formou „obrazů“, navíc označovaných mechanicky pouhým číslem. Ono roztrhání, rozložení domněle pravidelného pořadí obrazů se zpočátku jeví jako schválnost, která mate čtenáře, avšak mechanické zřetězování by knize neprospělo, ba naopak. V textu se prostupují prvky dramatické (inscenační), epické (příběh, který je vyprávěn) s lyrickými (podtextovými reflexemi). Jde o další podobu prolnutí poezie a prózy, vedené vnitřními pohnutkami a odpovídající vztahu dvou rozdílných, a přece si blízkých literárních subjektů: blízkých, a přece se vzdalujících.
Georgieva zajímá „jen výjimečnost jejich vztahu, jeho metafyzická poetika a přesah“, jako by šlo o dvě literární postavy, které si žijí vlastním životem a spisovatel se s nimi sbližuje prostřednictvím své tvorby, identifikuje se s nimi, a současně proniká (v případě „Evy“) k tomu krásnému v člověku, co zůstává zasuto pod vrstvou pragmatiky nebo sebeprezentace. V obou případech je to cesta k „jinobytí“ a nad pouhou realitu: nejde zdaleka jen o obdiv a úctu k možná trochu idealizovaným vlastnostem spisovatelčiným (zvláště k image protikomunistické disidentky, jakkoli na druhé straně velmi kritické i k současnému režimu, vůči němuž zůstává loajální jen proto, že jej pomáhala zakládat). A jako skutečný diskurs máme tendenci číst i tato slova: „- Viděla jsem ho včera po dlouhé době v televizi. Měl v očích strach ze smrti… Nikdy nedospěl. Je to malej kluk. Z Hradu udělal lunapark. Jezdil tam na koloběžce… To se ví, že ho sedmnáctého listopadu odváželo z Hrádečku černý auto. Bylo to připravený… Ve vězení se posral, odvolal jim podpis Charty… Odcházení je sračka.“ Ať už tato slova „Eva“ pronesla či nikoli, čtenář si uvědomuje jejich „možnost“, konfrontuje je s vlastní zkušeností, resp. zkušenostním komplexem, a třeba dává této postavě zapravdu. Ale to by nestačilo.
Klíčové jsou pohyby, jemná pnutí a rezonance či disonance, vlastní tkáň textu, cosi jako lyricky roztrhaná vyznání nezaložená na smyslové žádosti, byť třebas jen pohledem nebo dotykem potvrzovaná. Postupně tu krystalizuje vztah založený nikoli na mileneckém nebo i přátelském poměru, na jednotě dané politickým přesvědčením nebo spřízněností výhodami. Nikoli, jsme svědky vztahu založeného na niterné důvěře, na empatii, na úplné otevřenosti, v němž si Georgievovo „nadjá“ (o sobě píše ve třetí osobě) uvědomuje sebe sama v proudu času a společenských rozporů („Pravá literatura vzniká na dně upřímnosti“) stejně intenzivně, jako si „Eva“ uvědomuje cosi hlubšího v zrcadlení a pableskování spisovatelova mládí a jeho dychtivé touhy po poznání, úspěchu, ale také v zrcadle jeho neklamného sebevědomí. Harmonie se střídá s tušenou disharmonií, text nechce být výrazem a obrazem idylického vztahu. „Byl to první střet jeho absolutnosti s jejím vnitřním zápasem,“ čteme poprvé v „obraze padesátém prvním“ a tyto tóny budou později rezonovat v jejich vzájemném dialogu, zvláště když mladý spisovatel pronese kacířskou větu: „Dal bych přednost cenzuře před diktátem trhu.“ Rozpor mezi tím, co obě postavy, zvláště pak „Eva“, cítí a co jsou ochotny vyslovit na veřejnosti, je čím dále tím výraznější a přispívá k jejich „rozchodu“. Ten je spojen s vyšším uvědoměním Adamova „nadjá“ (jde o uměleckou, „inscenační“, nikoli psychoanalytickou kategorii!), jež se může jevit jako sobecké, necitelné, nevděčné, ale jež je současně nutné, věrné subjektu umění.
Protože jde o text literární, nikoli reportážní, realizuje se v čtenářském horizontu fikce. Můžeme jej stejně oprávněně číst, poučeni literárními i společenskými poměry a osudy, jako non-fikci, k čemuž nás vedou četné využívané narážky, vnější reálie a non-fiktivní slovesné prostředky (znění SMS, záznamy rozhovorů atp.). Ale i při tomto čtení musíme současně připomenout využití sémiotického přesahu, toho básnického vehikulu z banality do mnohoznačnosti, a přirozeně i básnické metaforické vidění (srov. „Smích se válel bezostyšně v poduškách věčnosti“ nebo „Její esemeskové doteky byly jednovětné a překvapivé“).
Závěr této žánrově nejednoznačné a „prekérní“ knihy vyznívá jako polemika s osobou, kterou obdivoval (a vlastně ani obdivovat nepřestal): „Proto jsem se také vůči vám vymezil, ano, i vůči Tobě, Víno, vůči Tvému neporozumění, které mě bolelo. Nesouhlasím s novým řádem, který jste nastolili, který se hroutí, a vy se tváříte, že se vás to už netýká, že je to na nás. Spisovatelé na tom nikdy nebyli tak špatně jako dnes. A čím jiným než sebou jsem se měl zabývat, když jste mě k ničemu nepustili? Až dnes, s odstupem od Tebe, vím, že je to právě ona premisa geniality: já nesmím být ve středu doby.“
Jsou tu znát dvě jasně formulovaná hlediska – nutnost hodnotit dění současnosti a potřeba být nad ní, nikoli v jejím středu. Jedno druhé předpokládá.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)