Se SERGEJEM LEVICKÝM, prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice, hovořil JAN JELÍNEK

   Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR, který vedete, uspořádal v Praze již pět ročníků Mezinárodního festivalu literatury. Z kterých zemí se spisovatelé a básníci zúčastnili? Mohl byste zhodnotit význam a přínos festivalů?
   Pražský Mezinárodní literární festival pořádá Svaz ruskojazyčných spisovatelů, který je v České republice zaregistrován jako společenská organizace a pracuje tady již devátý rok. Uplynulých pěti ročníků festivalu se zúčastnili ruskojazyční spisovatelé ze Spojených států amerických, Anglie, Francie, Itálie, Izraele, Moldavska, Turecka, Německa, Rakouska, Ukrajiny, Běloruska, Estonska, Norska, Finska, Polska a pochopitelně také z Ruska. Hlavní předností těchto pražských festivalu je, že pomáhají spisovatelům nejenom najít jejich posluchače, nalézt stejně smýšlející lidi, možnosti publikování v ruskojazyčných novinách a časopisech, včetně v ústředních vydáních v Rusku. A to ne náhodně. V našich festivalech účinkují vydavatelé, šéfredaktoři ruských novin a časopisů. Podotýkám, že více než patnáct našich autorů publikovalo v Literárních novinách v Moskvě, jejichž náklad převyšuje 135 000 výtisků.

   Jistě se přitom objevily nové talenty. Povězte něco o jejich lidském profilu a umělecké tvorbě a také o časopisu Parnas.
   Kromě zmíněných každoročních pražských festivalů náš svaz vydává 150 stránkových časopis Pražský Parnas. Za dobu jeho trvání v něm zveřejnilo svá díla více než 190 autorů. A to nejen z České republiky, ale i z dalších zemí. Nechci vydělovat a stavět na odiv některé talenty. Moje krédo jako šéfredaktora Pražského Parnasu zní: »Nepasuji se na hlavního literárního soudce. Tuto funkci na sebe přebírají čas a čtenáři.«

   To je pěkná diplomatická odpověď! Co řeknete k letošnímu 6. ročníku Mezinárodního festivalu literatury? Jaké bylo jeho zaměření, kde se konal? Kdo a odkud na festival přijel?
   Letošní festival se v Praze uskutečnil 20. a 21. dubna. Byl zasvěcen 130. výročí narození Jaroslava Haška. Ale tematika literárních děl, kterými se jejich autoři představili na festivalu, se nemusela povinně týkat Haška a Švejka. Tak například já se domnívám, že kniha Osudy dobrého vojáka Švejka obsahuje tisíce životních situací a ukazuje se být encyklopedií života. Na letošním festivalu byli přítomni také čeští literáti a zástupci české veřejnosti. Tímto festivalem chceme bourat mýtus o ruské mafii v Čechách. První den festivalu proběhl v jedné z restaurací na ostrově Kampa. Druhý den navštívili jeho aktéři zámek Konopiště, vzpomenutý v prvních řádcích Haškova Švejka, a pak se přemístili do Hrusic, kde žil a tvořil malíř Josef Lada, ilustrátor knih Jaroslava Haška. Tady, v Ladou oblíbené hospodě, festival pokračoval. Nečekal jsem takový nával literátů, přejících si přijet na festival. Již koncem března nezbylo žádné volné místo! A tak se ho zúčastnili spisovatelé a básníci z mnoha zemí Evropy.

   Představte čtenářům Obrysu-Kmene tvorbu za poslední tři roky. Kterého svého díla si nejvíce považujete?
   Pokračuji v psaní krátkých humoristických povídek, kterých je více než stovka otištěna v ruskojazyčných vydáních v USA, Německu, České republice, Rusku i jinde. Napsal jsem též knihy. V nich chci kromě smíchu probudit u čtenáře i zamyšlení nad současnými událostmi. Poslední dobou se zabývám humoristickou publicistikou. Existuje vůbec takový žánr? Jsem velice vděčný Obrysu-Kmeni, který otiskl v překladu Ivany Blahutové některá moje díla. A čtenářům posílám pozdrav s přáním pěkných čtenářských zážitků!

   Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR těžko shání finanční podporu na svou činnost. Zlepšila se tato nepříznivá situace?
   Od samého počátku, kdy byl založen náš časopis Pražský Parnas, jeho vydavatel – Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR – nedostal žádnou finanční pomoc z Ruska. Časopis vychází zásluhou – zní to asi neskromně, ale je to fakt – mého entusiasmu, a rovněž zásluhou prostředků vynakládaných samotnými literáty. Krátce poskytl časopisu nevelkou pomoc pražský magistrát. Byla to povzbudivá morální podpora a přiznání, že je potřebné, aby takový časopis vycházel. Pomoc však byla přerušena z příčin, které jsou pro mne dosud nepochopitelné. Veškerá činnost našeho svazu spočívala na vlastních silách, vždyť brzy oslavíme desáté výročí svého trvání! Svaz uskutečnil více než půl stovky setkání spisovatelů se čtenáři, okolo dvacítky koncertů, z nichž většina měla humoristické ladění. Postarali jsme se o natočení šestnáctiminutového a na vysoké profesionální úrovni udělaného dokumentárního filmu o dětských vězních v nacistickém ghettu Terezín, kteří se tam za druhé světové války učili poznávat ruskou literaturu, a vydávali přitom časopis nazvaný VEDEM.

   Společnosti Julia Fučíka v ČR se po úspěšné mezinárodní petiční akci podařilo navrátit po listopadu 1989 odstraněnou sochu Julia Fučíka, která dříve stávala poblíž hlavní brány na pražském Výstavišti, opět na veřejné a důstojné místo v jeho rodné Praze. Nyní stojí na Olšanských hřbitovech v blízkosti Čestného pohřebiště rudoarmějců. Tam se 22. února, den před 110. výročím narození autora světoznámé Reportáže, psané na oprátce, konalo slavnostní setkání občanů u nově instalované sochy. Co pro vás osobně znamená život a dílo Julia Fučíka, kterého, žel, v jeho rodné zemi obrazoborci popravili podruhé – morálně!?
   Mne velice zaujala myšlenka, vyslovená básníkem a spisovatelem Karlem Sýsem při příležitosti tohoto setkání občanů na Olšanech: »Čím jsou lidé zbabělejší, tím ukrutněji se mstí bezmocným sochám.« Není mi jasné, zda pomníky jsou mezníky historie, nebo orientační body pomíjivého obdivu?

   Chtěl byste čtenářům ještě něco vzkázat?
   Těm, kdo chtějí více poznat činnost Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice a přečíst si libovolné číslo časopisu Pražský Parnas, doporučuji otevřít si na internetu naši webovou stránku www.literator.cz.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]