Už Švejk pravil, že každý má být odněkud. Tato maxima platí i o literatuře faktu. Jelena Rževská byla (a dosud je – v době vydání knihy se dožila 94 let!) nejen odněkud, ale i u toho, když dějiny kráčely k cíli jedné ze svých zlomových etap. Kniha ZÁPISKY VÁLEČNÉ TLUMOČNICE (Paseka, Praha – Litomyšl, 2012) je autentická jak jen možno a přitom autenticita není podávána zasyrova.
   Jelena Mojsejevna Rževská rozená Kaganová se snažila dostat na frontu od samého počátku války. Absolvovala kurz pro tlumočníky z jazyka čerstvého agresora a sloužila v armádě coby frontová tlumočnice. Jakožto příslušnice jednotek SMERŠ (Smerť špionam) zažila válku z první ruky; byla nepostradatelná nejen při výsleších zajatců, ale i při překládání operativních i historicky významných německých dokumentů. Ze středního Ruska přes Varšavu a Poznaň došla s armádou až do Berlína, do jeho samotného srdce – Hitlerova bunkru.
   Opírala se o množství poznámek, ale události nejen popisovala, ale podle svého komentovala i vykládala. Jako jedna z prvních držela v ruce údajné Hitlerovy zuby a zúčastnila se jejich identifikace.
   Kniha je až neuvěřitelně zajímavá, ale čtenářsky nejzajímavější jsou snad momenty ze „soumraku bohů“, z posledních dní Třetí říše, jak je zažila na vlastní oči i na vlastní kůži.
   Něco viděla, o něčem jen slyšela, ovšem z nejpovolanějších úst, takže podávaný děj vždy nese nenapodobitelný punc věrohodnosti. Navíc je obdařena darem vypravěče a je vždy na výši světodějných událostí, jichž se stala svědkem. Čtenář má pocit, že se dívá na dějiny zfilmované v reálném čase.
   A tak slyšíme Hitlera, jak po každém zásahu ruského granátu vyběhne z pracovny: „Co se stalo? Jaká to byla ráže?“
   Vidíme ho nad mapou posetou obyčejnými knoflíky, jež představují již jen imaginární německá vojska. A nedivíme se, že mapa byla vytržena z autoatlasu a pod Hitlerovýma zpocenýma rukama se už rozpadala.
   Slyšíme Magdu Goebbelsovou, kterak přesvědčuje vlastní děti, že se neskrývají jako krysy v díře, nýbrž se ocitly v romantické jeskyni se strýčkem führerem, kde se jim tedy nemůže nic zlého přihodit. Cítíme váhu zlatého odznaku, jejž pro ni Vůdce sejmul z vlastního kabátu. Magda ho vytrvale miluje, ač ji kdysi přinutil – kvůli monogamnímu germánskému lidu – neposlat k vodě svého „babelsberského býčka“, který v tamních filmových ateliérech vlezl na každou jalovičku. Jedna z nich, Lída Baarová, už brzy bude muset v Čechách ledacos vysvětlovat revolučním gardistům.
   O tom, co se děje nahoře, dozvídali se troglodyti v bunkru již jen ze zakázaného zahraničního vysílání.
   Goebbels – už napůl z Walhally – řve na soukmenovce z letáků: „Bravo, Berlíňané! Berlín zůstává německý!“
   Pak se koná svatba: ženich v pobryndané uniformě, nevěsta v slušivém kostýmku, smrtka v černém. In articulo mortis stvrzují podpisem, že patří k nejvyšší árijské rase a netrpí dědičnými chorobami.
   Bufet doširoka zeje, šampaňské vybuchuje jako ozvěna židobolševických granátů, víno teče skoro jako krev.
   Pak přijde Hitlerova smrt. Dodnes není zcela jasno ani o způsobu (jed?, pistole?, obojí?), ani o osobě (dvojník?). Na zmatku rozhodně nemá vinu hromosvod Stalin, jak se mnozí (i autorka) snaží předestřít pod dojmem XX. sjezdu (prý kdyby svět uvěřil, že Hitler žije, mezi státy by dále trvalo napětí – ono trvalo i bez Hitlera). To by musel být stalinista kdekdo: světový tisk, záhadologové všech ráží, ale třeba i Ludvík Souček (Případ Hitlerových zubů)…
   Škoda, že celkový dojem kazí doslov překladatele Libora Dvořáka, v němž nehorázně peskuje autorku, že nezaznamenala to či ono, co podle jeho ideologického názoru měla zaznamenat, například „masové drancování a znásilňování žen, jichž se vojáci Rudé armády na německém území dopouštěli“. Tady už nejde jen o režimní folklor. Inu, německá ruka opět dosáhne daleko. Z celé knihy však naprosto zřetelně vyplývá, že Němci mohli být rádi, že válku jako národ vůbec přežili.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]