Jako kdyby krásná hudba a literatura s odstupem času nepřestajně zrály a s dobou pak silněji představovaly své přednosti. Zcela to platí o skladbě milované Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče (*1906 Petrohrad - †1975 Moskva) a o zbrusu novém literárním knižním díle Sarah Quigleové DIRIGENT - Dmitrij Šostakovič, obležený Leningrad a nekonečná síla hudby (Jota 2012, překlad z angličtiny do češtiny Jan Sládek).
   Nevěřil jsem, že lze psát knižní dílo o někom a docela bez něho.
   Navíc pro mne tyhle dojmy a zážitky byly násobené osobním a nezapomenutelným setkáním s obdivovaným muzikantem D. D. Šostakovičem v prosinci 1959 v zákulisí Čajkovského koncertního sálu na moskevském Majakovského náměstí a blízko tajemného Bulgakovova bytu.
   Tyto návraty by mne však silou zážitku odváděly od záměru, napsat řádky o novince na českém knižním trhu, kterou připravilo brněnské nakladatelství.
   Ale nelze úplně všechno obejít, a všechno od sebe odehnat; měl jsem ve svém životě dostatek častých příležitostí zpětně vnímat uprostřed leningradských intelektuálů - rozhlasových reportérů, fotografů a novinářů, pamětníků okamžiky 900denní hitlerovské blokády, vžívat se jenom na okamžik a povrchně do Dantova pekla jednoho velkého ruského, tehdy sovětského města.
   V něm se ocitl jeho rodák, nepředstavitelně talentovaný muzikant, klavírista hudební skladatel D. D. Šostakovič. Žil v prostředí blokády, která předcházela nejstrašnějšímu obklíčení Velké vlastenecké války. Jeho opera Lady Macbeth Mcenského újezdu (1932) byla označena stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou; až do roku 1961 nemohla být provedena ani následující 4. symfonie. Nebylo to poprvé ani naposledy.
   Po vpádu hitlerovských vojsk napsal Šostakovič své největší hudební dílo - Symfonii číslo 7, opus 60, „Leningradskou symfonii“.
   Literární dílo Sarah Quigleyové je zasvěceno této nejdramatičtější době skladatelova života a tomuto uměleckému vrcholení. Jenom neskonalá autorčina invence může čtenáři přiblížit okamžiky v někdejší Petrově metropoli Ruska, kde nejdříve zavřeli obchody, pak kohoutky s vodou, vypnuli elektrický proud, a nakonec neměli sil padlé obyvatele - děti, ženy, muže - kde pohřbívat! Na rozdíl od Hitlera, který v Berlíně kácel lípy, v Leningradě nechali stromy růst a padali sami lidé. Nebyl ani notový papír, nebyla ani tužka a inkoust. A byly to chvíle, kdy museli za pomoci Ždanova a Kosygina evakuovat děti a ženy přes Ladožské jezero!
   Vystěhování nabídli i hudebnímu géniovi. Po počátečním odmítnutí mu ihned přikázali kopat krumpáčem leningradské zákopy, stavět bednění na ochranu sochařských klenotů před bombami. Přitom musel podle autorčina svědectví nejednou vyslechnout projevy opovržení a neúcty ke své umělecké práci. Žasnu nad spisovatelčinou invencí, je to krásná literatura faktu!
   Kniha vysoko stojící nad pokleslou domácí literaturou všeho druhu.
   Jeden z nejsilnějších okamžiků knihy, kterou mám před očima, nacházím na str. 183-184:
   „Šostakovič upustil rýč a pokročil vpřed. „ Jste to vy, Fleishmane? Slyšíte mne Fleishmane?“…
   „Toho člověka znám!“ zakřičel směrem k důstojníkovi stojícímu opodál. „Byl to jeden z mých studentů.“
   Fleishmanova hubená postava v příliš velkém kabátě, v němž se takřka ztrácela, pomalu mizela v dálce. „Jeden z nejlepších. Vkládal jsem do něj velké naděje,“ dodal na vysvětlenou. „Právě jsem pracoval na opeře.“ -
   „Psaním oper ale válku nevyhrajeme, že ne? “
   „Stejně jako když budeme na frontu posílat nezkušené a neozbrojené mladé muže bez výcviku.“
   Šostakovič byl vzteky bez sebe.
   „Tihle chudáci se už nikdy nevrátí. Už je neuvidíme. Proti Němcům nemají nejmenší šanci.“
   Důstojník ztuhl. „Vy hlavně hleďte kopat a o ostatní se nestarejte.“…
   Šostakovič se sklesle pustil do práce. Ruce měl plné puchýřů, jež si zatím naštěstí nerozedřel, ale věděl, že stačí málo a bude je mít od krve“.
   Silných momentů bezpočet, rodí se Sedmá symfonie – Leningradská.
   Šostakovič uměl pít koňak, vášnivě kouřil papirosy, uměl vášnivě milovat. Uměl komponovat v neuvěřitelných situacích, aby o své vrcholné skladbě Symfonii č. 7 - Leningradské mohl nakonec říci: „Napsal jsem to tak, jak slyším válku.“
   Začali ji zkoušet bez skladatele v neuvěřitelných situacích, když členové orchestru umírali hlady. Muzikanti drželi nástroje v kostnatých rukách. Některým se na popraskaných rtech objevovaly pramínky krve. První flétnista se zakymácel a svezl bezvládně na podlahu. Někteří muzikanti již skoro nic nevážili.
   Zkoušeli s tvůrcem v počátcích tvorby a bez tvůrce po dokončení. Jeho samého zachránili přemístěním nejprve do Kujbyšova (přechodného sídla sovětské vlády) a posléze do Moskvy.
   Román Dirigent je o Šostakovičovi a o jeho vrcholném díle, ale hlavně je o jiných a blízkých kolem něho. Patrné je židovské prostředí. Franz Kafka se v něm nezapře. Román je podle mne silnější než Paměti Dmitrije Šostakoviče, než rukopis Volkovem vyvezený do USA.
   Na stránkách nesmírně poutavé knihy spisovatelky, básnířky a literární kritičky Sarah Quigleyové Dirigent ožívá blokáda Leningradu (8. září 1941 - 18. ledna 1944) v příběhu rozhlasového dirigenta Karla Eliasberga, do jehož rukou se dostává přes německé obklíčení dokončená Symfonie. Ten ji s prořídlým a vyhladovělým orchestrem v kruté zimě blokády nacvičí. Upozorňuji, že se dílo nedá se číst bez poslechu tónů Symfonie č. 7, op. 60 „Leningradské“. Její slavnostní premiéra proběhla 29. března 1942 v Moskvě.
   Od roku 1943 žil skladatel v hlavním městě. Jednou byl nahoře, jindy dole. Jednou byl oslavován a vynášen na piedestal, jindy byla jeho hudba odsuzována jako „vulgárně naturalistická“.
   Mou generaci však Šostakovič poznamenal nejenom v koncertních síních - vedle symfonie č. 7 - „Leningradské“ určitě Symfonií č. 13, op. 113, „Babí jar“, stejně jako operou Boris Godunov, op. 58, ale i filmovou produkcí - Křižník Potěmkin, Mladá garda, Hamlet…

   Knihu mohu doporučit každému myslícímu a vnímavému čtenáři, posluchače krásné hudby nevyjímaje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]