Nabízím zde čtenářům své dojmy z Moskvy. Jsem Rus a moskevský rodák. Rovněž moji předkové prožili život v Moskvě. Píši o Moskvě to, co o ní vím, i to, co si o ní myslím. Své vyprávění začínám rokem 2007, kdy jsem došel k závěru, že se prudce přiblížil „bod nenávratů“.

   2007
    „To je už pěkně dlouho, co jsi nebyl v Moskvě,“ objal mě na letišti Šeremetěvo můj dávný kamarád ze školy Leonid. „Nasedni do auta a podívej se, jak se Moskva změnila.“
   Byl srpen roku 2007 a já se začal dívat.

   Hned za letištěm začala dopravní zácpa, která se táhla až do stanice metra Dynamo (což je už skoro centrum). Tudíž jsme jeli, přesněji stáli, dlouho – hodinu a půl. Ještě dobře, že auto mělo klimatizaci, protože venku bylo plus 32 °C. Na první pohled bylo vidět, že ubylo žigulíků a volh a přibylo cizích značek.
   Leonid, u něhož jsem se stavil, bydlel v centru, hned u stanice metra Pavelecká, nacházející se na vnitřní straně Sadového okruhu. Tady – v předválečné cihlové budově – se narodil, v této čtvrti jsme se jako studenti velmi často procházeli. Panelák, ve kterém dneska Leonid žije, je oplocen železnou ohradou se zámkem, ve vchodu jsou pevné ocelové dveře, za nimi ocelové dveře do chodby se čtyřmi byty a následně ocelové dveře do bytu. A přitom se jedná o ten nejobyčejnější dům.
   „Vyrazíme ven a projdeme se?“ navrhl Leonid, „a zároveň si nakoupíme, co se při takovém shledání sluší.“
   První, co mě praštilo do očí, bylo to, jak se všechno přiblížilo lidem na dosah. Kolem jsou obchůdky, stánky, nesčetné lékárny (očividně výhodný byznys). Mnozí pijí na ulici pivo z láhví, ačkoli Ljoňa říká, že je to teď zakázané. Sem tam leží lidé, mezi nimi i ženy, avšak chodcům je jasné, že nejsou mrtví, nýbrž prostě zmožení vedrem a alkoholem. Vedle na trávníku spí toulaví psi.
   U metra se shlukují skupinky pobudů, někteří z nich s rozmlácenými obličeji, ve špinavých hadrech, bosí. Setkáváme se i s mladíky, z jejichž vzezření je zřejmé, že jsou namol a žádné naděje do budoucna si nedělají.
   A podle tváří jsou to našinci, rodáci, Rusové.
   „Ljoňo, to na mě nečiní zrovna pozitivní dojem.“
   „Však ti ostatní jsou v práci. – Radši se koukni, jaké tu máme potraviny!“
   A skutečně, co se týče potravinářských výrobků, dosáhly domácí masné a mléčné produkty dobré kvality a vytlačily dovozové zboží. Někdy se uzeniny prodávají v pojízdné prodejně a Moskvané už dobře vědí, že mají žádat salám „Klinskij“.
   Vína jsou však bůhvíproč velice drahá. A čtvrtlitr slušné vodky stojí 60 rublů. Za 20 až 30 rublů je k dostání pivo (pravda, na ulici a přímo z láhve).
   „Vezmi si tuhle,“ poučoval mě Leonid. „Láhev dobré vodky tě vyjde od 100 rublů výše, zatímco takový lístek do divadla Lenkomu, kam se chystáš, stojí 2000 rublů… Takže máš čas si to ještě rozmyslet,“ usmál se.

   „Ljoňo, jak to, že tady na Kalužském náměstí, v samém centru města, stojí obrovský Leninův pomník? Vždyť spousta takových byla v dobách perestrojky odstraněna. Nepředstavují snad pomníky rovněž mezníky historie? Nebo jde stejně jako dříve o symboly, které nás někam volají? Například budování komunismu jsme si rozmyslili, a přesto kamsi jedeme po Leninově prospektu.“
   „Copak, nechutná ti vodka? – Víc pij a míň přemýšlej. Na, dej si salám. Zítra budeš jezdit metrem a poznávat život.“

   … V metru teď bylo méně žebráků. A úplně zmizeli pouliční zpěváci a muzikanti, jichž tu před deseti lety bylo moře. Zato po vagonech nyní pravidelně chodili dva asi osmadvacetiletí kluci a předváděli paže amputované nad lokty. A v podchodech postávaly dívky s vlastnoručně napsanými plakátky: „Umírá mi matka! Přispějte na léky!“ nebo „Umírá mi syn. Pomozte!“ Nedaleko odtud stáli mladí lidé, kteří nabízeli, že vám obstarají diplom z jakékoli vysoké školy či řidičský průkaz. Řidičák stojí 15 tisíc rublů a do tří dnů vám ho dopraví přímo domů – stačí pouze dodat své foto a správně napsat své příjmení.
   V metru mě ohromilo, že tam jezdí pořád tytéž staré vozy, kterými jsem jezdíval jako hošík před pětačtyřiceti lety. Na stanicích je tma a na peronech nejsou navigační mapky. Musíte nastoupit do vagonu, kde mapky jsou, takže až ve voze se můžete ujistit, že jedete špatným směrem.
   Záplavy cestujících v podzemce mnou úplně otřásly. Jakmile se někam zakoukáte, proud vás odnese úplně jinam, než jste měli namířeno.
   V posledních desetiletích nevybudovali ve městě ani veřejné toalety. U některých stanic metra stojí provizorní modré budky (jako na stavbách pro dělníky; pochopitelně bez umyvadel). Většinou jsou po třech. V prostřední budce s otevřenými dvířky sedí na klozetu ženská, jež tu hospodaří, a vybírá po deseti rublech od těch, kteří si touží ulevit. „Slevy neposkytujeme!“ hlásá tabulka. – Jo, tihle „Rossijané“, ještě i tady by snad chtěli slevy!
   Informační šipky k toaletám zde také nemají, ale byly by vlastně zbytečné. Puch, známý z dětství, vás rychle dovede k cíli. Alespoň v létě. Leč co v zimě, když je 25 pod nulou?

   Výstavba víceúrovňových silničních tahů hrozně zaostala. Leda notorický pecivál by nevěděl o dopravních zácpách, které neustále ve městě vznikají… Je tu strašně moc „bombilů“ čili nelegálních taxikářů. Stačí zvednout ruku, a hned vám zastaví dvě tři auta. Vesměs staré, totálně ojeté žigulíky. Za volantem sedí zástupci národů východu a jihu Ruska, již mluví rusky špatně a Moskvu absolutně neznají. Přezdívá se jim „džihád-taxi“.
   Do autobusu a trolejbusu se teď nastupuje jenom předními dveřmi, kde je vedle řidiče umístěn turniket.
   Černý pasažér neprojde! Jak je vidno, už zastaralo heslo, které mě dojímalo v dětství: „Svědomí pasažéra je nejlepším revizorem!“
   Žijí snad nyní v Moskvě jiní lidé?

   Samotná Moskva je chaoticky zastavěna obřími komerčními organizacemi, jejichž úkolem je napěchovat na přidělené místo co nejvíce budov, aniž by byla kolem vytvořena infrastruktura potřebná k životu. Jde o tak zvanou bodovou zástavbu. Architektonický vzhled města proto působí prapodivným dojmem
   Všechny nově postavené domy a komerční objekty se okamžitě obhánějí kovovými ohradami, zpravidla se strážnými. Kolik jich tu v Moskvě jenom je!
   V Zamoskvorečí existují celé ulice tvořené souvislými železnými ploty. Žádné malé kavárničky. Žádné krámky. Moskva je město, kde musíte pořád jít a jít. Nic pro obyčejného městského obyvatele.

   Ještě jsem se prošel po metropoli.
   Velmi mě zarmoutil stav někdejší Leninovy knihovny – nynější Ruské státní. Nachází se přímo v centru, vedle Kremlu. Uvnitř jsem sice nebyl, avšak šokoval mě vzhled velkého prostranství před vchodem: rozbité žulové schody, na kterých by si člověk nohy zlámal, pokřivené dlažební kostky, naprostá absence laviček. Podle všeho vláda nejspíš do knihovny nechodí.
   Projet se parníkem po řece od parku kultury ke Kotelničeskému nábřeží a zpátky (což je kousek) stojí 720 rublů. A pro celou rodinu? Pěkně drsné!

   „Ljoňo, tak jsem si prostudoval město a jeho obyvatelstvo.“
   „A co…?“
   „Povím ti otevřeně: občas jsem si říkal, jak to tu vůbec žijete? Pak jsem si dal oběd v jedné lidové hospodě, co ji provozuje síť Jolki-palki. – Chutné ruské jídlo a nijak zvlášť drahé. Zkrátka dobré. Ale celkově jsou restaurace a kavárny, kam jsem si zašel, drahé.
   Nejlevnější místní pivo, které jsem objevil v bufetu, stojí 100 rublů, jako někde v Bavorsku. Proto asi chodí každý po ulici s pivní láhví v ruce. Dokonce i televizní reklama, jak jsem se včera přesvědčil, doslova požaduje, aby obyvatelstvo pilo pivo. Koukám, že onen známý přípitek k roku 2007 se stal ruskou národní ideou, kterou si tolik přál vytvořit Jelcin.“
   „Co myslíš tím »drahé«? Snad jak pro koho. S čím to porovnáváš?“
   „Přece s Prahou, Ljoňo. Tam jsou všechny restaurace i pivo lacinější.“

   Je načase rozloučit se s Moskvou roku 2007.

   Stál jsem u metra a díval jsem se lidem do tváří. Situace byla špatná. Nešlo ani o to, že typicky ruských vizáží tu bylo čím dál méně, vždyť jsme internacionalisté. Smutné myšlenky však ve mně budil vzhled toho pachtícího se davu. Vyskytovalo se tam jaksi málo klidných, přívětivých, usměvavých a důstojných obličejů.
   A tak jsem zatoužil honem opustit město, v němž jsem se narodil a v němž jsem prožil skoro půl století.
   „Ljoňo, odvez mě na Šeremetěvo.“

   2012
   A vida, jsem znovu v Moskvě ve stejném bytě v listopadu roku 2012.
   Tentokrát už nebylo třeba, aby mě Leonid jel vítat na Šeremetěvo. Skvělý „Aeroexpres“ mě rychle dopravil k Běloruskému nádraží. A dál jsem jel metrem až na stanici Pavelecká. Stejně jako před pěti lety byla prostranství u Běloruského a Paveleckého nádraží rozkopaná (tyto „vykopávky“ jsou tam k vidění ještě dneska, tj. v roce 2013!).

   Zavedení linek „Aeroxpresu“ značně podlomilo pozice černých taxikářů alias „bombilů“. Jestliže dříve cesta z letiště do nejbližší stanice metra u Vodního stadionu přišla klidně na 100 dolarů, nyní vás dovezou do centra Moskvy i za 40.
   Všiml jsem si, že u domu zmizel kiosek, kde dříve prodávali teplé párky, zatímco kolem skotačily krysy. Vedle otevřeli novou a čistou kavárnu. Výborně! Ceny jsem však neporovnával. Možná právě proto se za dochovanými stánky shlukovaly skupinky černě oblečených lidí s pivem v rukách.
   „Víš co, necháme to dneska být. Radši si zítra odpočatý zajdu do Treťjakovské galerie.“

   Treťjakovská galerie, ačkoli jsem tam byl mnohokrát, mě omráčila svou obrovitostí a sbírkami obrazů. A všechno je tam skvěle zařízeno.
   Velmi zajímavé a příjemné Bachrušinovo divadelní muzeum!
   Jací to jen byli vynikající a úctyhodní lidé: Treťjakov, Bachrušin…
   Věřím, že se podobné osobnosti brzy objeví i v současném Rusku. Už je načase.

   Do Satirického divadla jsem si zašel na zajímavé představení Jurije Poljakova. Tváře diváků byly takové radostné, úplně jiné než ty na ulici.

   „Tak co? Nasytil ses kultury?“
   „Ano, Ljoňo. Moskva je ohromné kulturní centrum, děj se co děj.“
   „A co by se tu asi dělo? Možná se ti něco nelíbí, ale město se musí měnit! Nemůže tu stát padesát roků beze změny!“
   „S tím souhlasím, Ljoňo, přesně. Nemůže a nesmí! Ale jak se Moskva změnila? Jak? Žije se tu snad teď příjemněji? O to tu běží. Jak začala fungovat doprava? Je na ulicích bezpečněji? A ještě mnoho jiných věcí, jež určují životní komfort.“
   „Především Moskva je město starobylé. V tak nesystematické zástavbě je velice těžké vybudovat kvalitní dopravní systém. A navíc obyvatelstva stále přibývá. Dokonce nejsem schopen zjistit, kolik obyvatel tu vlastně je. Údaje se různí od 11,5 do 23 milionů lidí. V každém případě je to moc. Koukni, v televizi ukazovali, jak v Tokiu na peronu metra speciální pracovníci v bílých rukavicích natlačují cestující do vagonů.“
   „Ljoňo, co je to za hloupý zvyk, vyhledávat vždycky v jiných zemích to nejhorší a pak se s tím porovnávat! To není správný způsob uvažování. Například Praha je ještě starobylejší město než Moskva. A celá její historická část byla zastavěna dost nesystematicky, avšak je pečlivě zachována. Počet obyvatel se zvýšil, nicméně život se zde v posledních desetiletích stal patrně ještě pohodlnějším. A místní správa prozíravě a často s předstihem buduje nové cesty, silniční tahy, stanice metra. Veřejná doprava v Praze funguje přesně podle jízdního řádu, vyvěšeného na každé zastávce. Podle provozu tramvají a autobusů si tam můžeš porovnávat hodinky! Je ovšem pravda, že také řidiči respektují pravidla: nikdy nezabírají pruhy určené pro veřejnou dopravu.“
   „Dobrá, když už tedy sedíme u mě v kuchyni, budeme spolu mluvit hezky postaru a zcela otevřeně, tak jako dříve v 70. letech. Pamatuješ? Nalej ještě. To hlavní, co se totiž v Moskvě událo, je změna národnostního složení obyvatelstva.
   Je přirozené, že příslušníci každého národa s sebou vnesou do města obvyklé (a možná i ty nejlepší) rysy vlastní kultury a mentality. Někdy se ale právě ty »nejlepší« rysy jedněch střetávají s těmi »nejlepšími« rysy druhých – a dochází k nedorozumění. Jak praví ruské přísloví: Se svým řádem do cizího kláštera nelez.“
   „Poslechni, Ljoňo, teď mě napadlo – kolik vlastně v Moskvě žije Rusů?“
   „Správná otázka pak zní, koho ještě pokládat za Rusa. Někde udávají 58 %, avšak většina zdrojů uvádí 31 %.
   Například v našem domě bydlí arménská rodina, dvě generace mužů, samí profesoři. Vysoce kulturní, inteligentní lidé, rusky mluví skvěle, kéž by byl každý takový… Nijak se od nás neliší, akorát že snad mají hrozně rádi koriandr.
   A kolik tedy žije v Moskvě opravdových rodáků? Uvádí se 5 až 10 %. Jenomže lze vůbec všem těm číslům věřit?
   A čí zvyky a chování, neboli který »řád« máme dneska pokládat za ten správný, za ten moskevský? To je těžká otázka. A kdo to má rozsoudit? Jde o samé složité problémy… Faktem je, že dříve »Moskvané« nestříleli po Moskvanech ze svatebních průvodů…“
   „Víš, Ljoňo, co vůbec nechápu? Že se název Rusové neustále nahrazuje označením »Rossijané« (tj. občané nynější Ruské federace – „Rossijskaja Federacija“; pozn. překl.). Mají Rusové své hlavní město? – Město, kde bude jasně vyhlášeno: toto je město Rusů, tady žijí Rusové podle tradicí ruské kultury, takový »řád« zde panuje.
   Třeba Arméni mají Arménii s hlavním městem Jerevan, tam žijí Arméni. Gruzínci mají Gruzii s hlavním městem Tbilisi, tam žijí Gruzínci. Čečenci mají Čečensko s hlavním městem Groznyj, Tataři mají Tatarstán s hlavním městem Kazaň. A co mají Rusové? Kde mají své hlavní město?
   Všechny národy Ruska mají svá hlavní města. A chtějí tam žít podle svých tradicí. To je jejich právo. Multikulturalismus nelze do lidí natlouct klackem. Ani by se to nepodařilo. Jelikož znám tvoje zájmy, připravil jsem ti informace z oficiálních statistik: v Dagestánu je Rusů 4,7 %; v Ingušsku je Rusů méně než 2 %; v Čečensku je Rusů méně než 4 %. – Tam platí jiné »řády«, ale tak to také musí být.“
   „Za tohle tě demagogové hned obviní z nacionalismu.“
   „A co míníš slovem »nacionalismus«? Já tedy ruskou kulturu a tradice! To prohlašuji otevřeně! Je to snad špatné? Nikoli, pokud se jedná o lásku k vlastnímu národu. K jeho kultuře a tradicím, touze žít ve srozumitelné a předvídatelné společnosti. Nemám rád nálepky typu »genocida ruského národa«, přesto však…
   Vzpomeň si, co řekl Pjotr Stolypin: Národ, jenž nemá národní sebeuvědomění, je jen hnojem, na kterém vyrůstají jiné národy.
   Je nutno mít odvahu a přiznat si, že v Moskvě nazrává katastrofa – zmizení Moskvy jako ruského města. Vypadá to, že k »bodu nenávratů« už nám chybí pouze jeden krok! Pochopitelně, v Moskvě dneska žije většina těch, co sem přijeli – lidí, kteří se zde nenarodili a nevyrostli tady. A současná Moskva je pro ně určitě přitažlivější ve srovnání s městem či osadou, odkud přišli, aby se zachránili před nezaměstnaností nebo válkou. Přežít a vydělat! Jiný cíl nemají. Kvůli tomu nelze přicestovalce odsuzovat. Jejich duše však není v Moskvě. Žijí v enklávách, kde mohou snadněji přežít. Představitelé enkláv neobyčejně aktivně pronikají do místní správy a úspěšně tam obhajují své pozice.
   A Moskva se bude líbit i těm, kteří nyní teprve chodí do školy a jinou Moskvu prostě ani neviděli. Neviděli, jak se večer rodiny s dětmi procházejí po Gorkého ulici, neviděli metro bez té divoké mačkanice, neviděli na stanicích metra zmrzlinářky s úžasně lahodnou zmrzlinou v oplatkových kornoutech, neviděli tváře radostné a věřící v budoucnost, zdvořilost na ulicích, neviděli mnoho věcí. Je mi jich líto.“
   „Jistě, Ljoňo, já ti rozumím. Moskva je opravdu Veliké město! Vždyť i její architektura odráží epochy celé země: stalinské věžáky, kanály, plavební komory, říční přístav, Moskevská státní univerzita, čtyřpatrové domy z Chruščovovy éry a Sjezdový palác v Kremlu, čtvrť Nové Čeremušky, moderní zástavba západního typu…
   A jestliže si poctivě přiznáme, že se blíží situace, kdy toto řádné ruské město zmizí, učiníme tím první krok správným směrem. Tento krok však vyžaduje ohromnou odvahu.“
   „Jen aby tě tohle všechno, o čem jsme spolu diskutovali u láhve, nenapadlo někam napsat. Nikdo tě nepodpoří. Nanejvýš snad rodilí Moskvané, ale sám víš, kolik jich je…“

   Praha – Moskva – Praha 2012
   Autor je prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v ČR


   Národ nemající národní sebeuvědomění je jen hnojem, na kterém vyrůstají jiné národy.
   Pjotr Stolypin

   Nacionalismus je podle mého natolik přirozený, že nevyhasne nikdy, v žádných zřízeních, ať si to „internacionalisté“ jakkoli přejí. Pro národy, jež se podobají Rusům, je primitivnost učení o škodlivosti patriotismu tak očividná, že se o tom ani není třeba zmiňovat.
   Dmitrij Mendělejev

   Nacionalismus je, když se svině namísto drbání o ohradu drbe o jinou svini.
   Fazil Iskander

   Nacionalismus je projevem úcty, lásky a oddanosti, oddanosti až do opravdového sebeobětování, vyjadřuje úctu a pokoru před minulostí a do budoucnosti přeje tomu národu, tomu lidu, ke kterému daný člověk patří, spokojený život, slávu a úspěch.
   Pavel Kovalevskij

   Zdá se mi, že nacionalismus znamená národní upřímnost – na rozdíl od přetvářky stran a všelijakého partajního komediantství a napodobování. Rodilému ruskému národu není vůbec jedno, zda zůstane nahoře, nebo se ocitne dole.
   Michail Meňšikov

   Přeložila IVANA BLAHUTOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]