Je všeobecně známo, že demokracie znamená vládu lidu. Kdysi dávno, když demokracie nebyla rozvinutá jako dnes, se tato vláda v některých zemích projevovala jen tak, že jednou za tři, čtyři či pět let se občané dostavili k urnám a volili. Samozřejmě, že příslušně zmasírováni, protože člověk, který neabsolvoval masáž, mohl snadno učinit nerozvážný nebo chybný krok, poškodit sebe i jiné. Masáž altruisticky a zdarma poskytovaly sdělovací prostředky, které vlastnili lidé mocní, vlivní a bohatí. Takže vlastně rozhodovali oni, ale tak to bylo správné, vždyť byli nejmoudřejší. Nebo byl snad chytřejší Honza z ulice či Franta z luhů a hájů?
   Z času na čas, i když naštěstí jen zřídkakdy, se našli lidé, kteří chtěli narušovat tento ustálený a osvědčený pořádek, rozvrátit krásnou skutečnost. Jestli šlo o věčné nespokojence, kverulanty, žalobníky anebo jednoduše hlupáky, není podstatné. Počítají se činy, ne úmysly. Někdy trochu rozvířili hladinu, ale žádnou šanci neměli. Nevlastnili přece žádná masážní zařízení.
   Realita politického života byla taková, že v parlamentu demokratických zemí docházelo někdy k přeskupování sil a k pohybům. Bylo to přirozené, protože mocných bylo více a každý z nich kromě veřejného blaha, které měli před očima vždy na prvním místě, chtěl prosadit trochu i své zájmy. A tak se stalo, že v parlamentu jedné země se odtrhla od jedné strany skupina poslanců a založila stranu novou. Tato nová strana měla celkem šest členů. Závistivci jí přezdívali pidistrana (PIS). Tří členové PIS se stali ministry, tři náměstky ministrů. Dohodli se pochopitelně, že v polovině volebního období si funkce vymění, každý z nich má přece právo vyzkoušet si, jaké je to být ministrem, mít sluhy a přijímat hold plebsu.
   Shodou okolností ve stejném čase a státě žil tehdy muž, který se volal Jakub Čin. Byl to člověk, kterému objektivně není možné upřít i určité kladné vlastnosti, například, že se pravidelně sprchoval, ale ten kdo ho chtěl charakterizovat výstižně, určitě použil větu: Neuznává heslo „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“.
   Vůl Čin si řekl, že když šest lidí založilo stranu, podnítí vznik strany rovněž on. V paneláku, ve kterém bydlel, bylo pět vchodů a celkem 200 bytů, v nichž žilo 515 dospělých obyvatel. Základna pro stranu tedy více než dostatečná. Podvratnému živlu Činovi tento důvod pro založení strany nestačil. Mohl si do programu dát jen dobré občanské soužití, ale to on ne. Panelák stál na cizím pozemku a bylo proto pochopitelné, že jeho majitel se dožadoval svého práva. Chtěl objekt zbourat a na jeho místě postavit krásné moderní administrativní centrum s prosklenými zdmi, podzemními garážemi a luxusními obchody.
   Každý jen trochu myslící člověk musel s takovým ušlechtilým záměrem, který se po své realizaci stane výrazným svědectvím doby, souhlasit. Kam půjdou bydlet obyvatelé paneláku? Jednak to byla jejich věc a jednak na sídlišti bylo paneláků ještě víc než dost, stačí se jen podívat kolem sebe.
   Pod falešnou záminkou, že chce chránit zájmy svých sousedů, založil zákeřný Čin Panelákovou stranu (PAS). Možno si řeknete, no a co, bylo to jeho právo, mohl si zakládat, co chtěl. Ale to jste na hlubokém omylu. Představte si, že máte krásnou záhradu s ušlechtilými stromy a jinými dřevinami a najednou vám v ní začne růst divoká olše. Co podniknete? Samozřejmě, že diverzanta odstraníte. Pokud to neuděláte, za chvíli tam máte olši druhou, třetí atd., až vám vaši krásnou záhradu zahubí. Tak tomu mohlo být i v případě PAS. Paneláků na cizí půdě bylo totiž více a kromě toho i lidí, kteří si stále nedostatečně uvědomovali, že každý se má postarat sám o sebe, že zákony zde nejsou k tomu, aby ochránili je, ale ty, kteří je vytvořili.
   Hrozba byla tedy akutní, a tak lidé na scéně (rozuměj v parlamentě) i za scénou (rozuměj ti, co skutečně rozhodovali) se dali do pohybu. Počet členů PAS se rychle zvyšoval, byla to vlastně už největší strana v zemi a Čin se pomaly viděl jako vítěz, jako člověk, který se stane nejmocnějším mužem ve státě. Zapomněl ale, holoubek, na to, že v demokracii se rozhoduje na základě demokratických voleb. PAS měla své stanovy a podle nich se konal její sjezd a volby tehdy už několikatisícové strany. V nich Čin a jeho lidé úplně, totálně a jednoznačně prohráli. Při volbě předsedy dostal Čin jen 2,4 procenta hlasů a vzápětí byl ze strany navždy a na věčné časy vyloučen. Jasně se ukázalo, že se zpronevěřil poslání PAS, kterým od začátku bylo chránit oprávněné práva vlastníků pozemků pod paneláky.
   Kdo se dostal do předsednictva obnovené a konečně skutečně autentické PAS? Hloupá otázka. Přece pět příslušníků PIS (jeden mezitím zemřel), která po starostlivých úvahách učinila velkorysé gesto a sloučila se s PAS. Členové nového vedení se dohodli, že ve funkci předsedy se budou každý rok střídat. Každý z nich má přece právo vyzkoušet si sezení v příslušném křesle. Resumé: už tehdy dávno se ukázalo, že demokracie je nezvratná. I když někdy potřebuje pomoc.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]