Nezávislý publicista a čelný signatář petice „S komunisty se nemluví“ je spoluautorem knihy Dokumenty k vysídlení – edice dokumentů z doby odsunu českých Němců. To je zajisté v pořádku. Autor recenze Josef Bílek (Obrys-Kmen 9/2013) upozorňuje, že se jedná o výběr dokumentů, kterých je v archivech mnohem víc. Ani proti tomu nelze mít námitky.
   Zarazilo mne však, že jedním z autorů té „záslužné“ publikace je švýcarský historik Adrian von Arburg. S tímto pánem vyšel Literárních novinách rozhovor (1. a 8. března 2012) s úderným nadpisem „Konec libovůle historiků“. Rozhovor vedl bývalý konzul v Mnichově Jan Hloušek, mimochodem účastník sjezdů sudetoněmeckého landsmanschaftu. Mne ten rozhovor zvedl ze židle. Pro pana von Arburga dějiny česko-německých vztahů začínají až v květnu 1945; všemu tomu, co předcházelo, nevěnuje pan von Arburg ani jednu větu. Česko-německý konflikt je podle švýcarského historika důsledkem „logiky chtění vymezovat se proti druhým, potlačovat je a považovat je za cizí, což vede zákonitě k myšlence ´ty druhé´ tady už nemít – tedy k fyzické exterminaci (sic!), nebo alespoň k deportaci mimo náš životní prostor“. Aby nebyla mýlka: Mladý historik hovoří o odsunu Němců z ČSR. Stručně řečeno: tedy nikoliv nacistická ideologie, ale jakási logika chtění se vymezovat vedla k rozpadu česko-německých vztahů. Lze to prý doložit i poválečným vývojem. Pan Arburg tvrdí, že jakmile po válce v ČSR odpadl tradiční protivník (tj. Němci), sáhli komunisté v Československu po roce 1948, protože potřebovali mít nějakého nepřítele, k podobným represivním nástrojům jako v roce 1945, tentokrát už se zaměřením proti vlastním lidem.
   Dalším objevem pana von Arburga je, že protiněmecké násilí organizovala československá vláda, podezřelým je také – to nepřekvapuje – prezident Beneš. Již v první části rozhovoru von Arburg sice otevřeně netvrdí, ale jen naznačuje (chce to teprve zkoumat), že např. za brněnským protiněmeckým pogromem na konci května 1945 by mohl být prezident Beneš nebo jiní českoslovenští politici, a v druhé části rozhovoru již odkrývá karty a zcela nepokrytě se snaží dokázat, že divoký odsun organizovala československá vláda (nebo armáda), která tolerovala (nebo organizovala) zločiny proti nevinným Němcům. A ještě navíc československá vláda prý vědomě porušovala Postupimské dohody, když okamžitě nezastavila divoký odsun, ale učinila tak až s určitým časovým odstupem. Dále von Arburg klade rovnítko mezi českým a německým nacionalismem, když tvrdí: „Ať se nám to líbí nebo ne, virem etnického nacionalismu byli Češi zasaženi ve srovnatelné míře jako sudetští Němci.“ Pan von Arburg se snaží položit rovnítko mezi hříchy Čechů a hříchy Němců. Nepřímo říká: vždyť československá vláda po válce nebyla lepší než německá za války, vždyť i československý vládní zmocněnec prý vypracoval plán konečného řešení německé otázky!
   V rozhovoru se můžeme dále dočíst, že pan von Arburg nemá rád pamětníky. Myslím, že moc dobře ví proč. Všichni pamětníci dosud nevymřeli a tak pan von Arburg bude muset ještě nějaký čas počkat, než zarazí českým historikům jejich „libovůli“.
   A ještě poznámka na okraj. Spisovatel Jan Řezáč neměl s odsunem českých Němců nic společného. Plést si Jana Řezáče s Václavem Řezáčem je poněkud trapný omyl. (Za tento vskutku trapný překlep se autor recenze i redakce omlouvají.)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]