1. Proč skončil socialismus?
   Skončil první pokus o nastolení sociálně spravedlivé společnosti, kde bude život možný bez drásavé sociální nerovnosti, bez vykořisťování člověka člověkem, bez hrůz nezaměstnanosti, sociálního vyloučení a válek. Je třeba především vidět, že socialismus byl budován za podmínek kapitalistického obklíčení. Blok socialistických zemí na čele se Sovětským svazem byl za vrcholící studené války označen US prezidentem Reaganem za Říši Zla, za dílo ďáblovo, proti kterému vyhlásil křižácké tažení za podpory ohromného vojensko-průmyslového komplexu. Taktikou bylo nejen uzbrojit ekonomicky podstatně slabší SSSR, ale vnitřně ho také rozkládat včetně jeho spojenců. Washington postupně obklíčil Sovětský svaz a jeho spojence stovkami vojenských základen, namířil na ně tisíce raket s jadernými hlavicemi. Strategické bombardéry B-52 s nukleární výzbrojí neustále létaly podél teritoriálních hranic SSSR, kde v oceánech a mořích operovaly US strategické ponorky. Hospodářské embargo (COCOM, koordinační výbor pro kontrolu vývozu strategického zboží, pod kterýžto pojem spadalo kdeco), spolu s omračujícím množstvím ideologické diverze a štvaní vysílaček, to vše byly jedny z mnoha nástrojů Západu, sloužící k oslabení socialistických států. Dosažení vojenské rovnováhy od počátku 70. let mezi státy NATO a Varšavské smlouvy stálo především SSSR mnoho obětí, včetně nižší životní úrovně jeho obyvatel. Sověti potřebovali ukončit horečné zbrojení, aby mohli konečně uvolnit prostředky pro mírové účely. Helsinská Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v roce 1975 ale toto jejich očekávání nesplnila. Měla to být mírotvorná nabídka Západu ke konstruktivní spolupráci. Závěrečným aktem konference, jeho třetím košem, týkajícím se rozvoje kulturní spolupráce a svobodného pohybu lidí, se ale díky nátlaku Západu vše smrsklo na oblast lidských práv. Bruno Kreisky později napsal ve svých pamětech, že to byl klacek na Sovětský svaz a další socialistické země. Na první dva koše Závěrečného aktu z Helsinské konference, týkající se bezpečnosti a spolupráce, se západní představitelé vykašlali. Na Východě vznikla Solidarita, tzv. dělnická opozice v Polsku, u nás Charta´77 a další organizace, které zatloukaly hřebíčky do rakve reálného socialismu. Ale jeho hlavním hrobařem byl generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov se svou glasností a perestrojkou (čti katastrojkou). Přitom ještě v roce 1987 na dotaz, jaký je rozdíl mezi Pražským jarem (tedy Dubčekovým socialismem s lidskou tváří) a jeho reformami, odpověděl, že 19 let. Podle západní propagandy to byla definitivní porážka socialismu, kterou označují za jakýsi konec dějin (Fukujama), a že další vývoj půjde již jen kapitalistickou cestou.

   2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
   Každý ekonom ví, že zisky se musí každý rok zvyšovat, jinak firma nepracuje efektivně a nepřežije. Cestou k tomu je snižování provozních nákladů, tedy hlavně zeštíhlování firmy či organizace - propouštění údajně nadbytečných zaměstnanců a snižováním mezd těm zbylým, neb kšeftů ubývá. Reálné mzdy klesají i ve státní správě, kde se rovněž propouští. Lidí bez práce je stále více, a ti jen přežívají. Spotřeba zboží se snižuje. Firmy z důvodu snížené poptávky se opět zachovají ekonomicky, omezují či přesouvají výrobu, propouští, šetří na zbylých zaměstnancích a tak pořád dokola. Je to začarovaný kruh. Je to jen o dalším prohlubování tohoto sebedestrukčního procesu kapitalistického systému. Banky, podnikatelé a manažeři přitom paradoxně dál bohatnou a chudí zase chudnou. A pak že neviditelná ruka trhu nefunguje. Jak napsal performer Milan Kozelka: Sieg heil byznys, kapitalismus akbar!

   3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
   Měl by být sociálně spravedlivý s koncepcí udržitelného rozvoje. Pravicová mediokracie s totalitními až fašistoidními praktikami ale dělá vše, aby se stávající poměry nezměnily. Náš hlas v rotačkovém hluku a ve svitu televizních obrazovek není dost slyšet. Internet je pro nás nadějí, ale operují tu i oni se svou propagandou. Síť všech sítí je informační džunglí, kde je těžké se zorientovat, a je snadné se tu ztratit. Ale přece jen nám díky této informační dálnici nemůžou lhát tolik, jak by chtěli. Tuzemská tištěná média, mnohé soukromé televize a rádia mají navíc ještě zahraniční vlastníky. Banky už také nejsou naše. Michal Černík to vystihl přesně: „Kdo ovládá finance a média, ovládá politiku, ekonomiku a občany.“

   4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
   Musíme se bránit proti přepisování či překrucování našich dějin. Bránit naše národní zájmy. A naši českou kulturu. Jsme malý stát, ale máme tu být na co hrdí. Na pokřik a obvinění z nacionalismu nedbejme, budou křičet nejvíc představitelé států, kde jejich vlastní nacionalismus je vydáván za vlastenectví a patriotismus. To ale jen vůči druhým uplatňují falešnou taktiku dvojího metru. My jsme vlastenci, nikoliv nacionalisté či šovinisté. Už Mistr Jan Hus to vystihl přesně: Milejší je mi dobrý Němec, než špatný Čech.

   5. Dělá náš stát kulturní politiku?
   Stát či potažmo Ministerstvo kultury ČR dělá všechno jiné, než kulturní politiku. Navíc samo dostává od ministerstva financí stále méně peněz. Mělo by se ale nejspíš přejmenovat, třeba na ministerstvo církví, neboť do jeho kompetence právě tyto subjekty spadají a dostávají ročně miliony korun na svou činnost. Nebo na ministerstvo památkové péče. Sem odtékají další stamiliony korun. Od věci by nebyl ani název ministerstvo příspěvkových organizací, jako je Národní divadlo a další kamenné instituce. Sem tečou další stamiliony. Na živou kulturu, na podporu současného umění jde pak stále méně peněz. A třeba pro spisovatele, či pro literární časopisy, už zbývají jen drobky. My můžeme být ale klidní, nám na levici od ministerstva kultury nespadne ani ten drobeček.

   JAN POLÁČEK, nezaměstnaný, šéfredaktor čtvrtletníku Lípa (1958)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]