Příspěvek z konference Konec socialismu?
Úvahy o konci socialismu se většinou soustřeďují na problematiku ekonomickou, otázky mezinárodních vztahů, problémy obecně ideologicko-politické. Již méně jsou kladeny otázky týkající se filozofické problematiky a ještě méně problematiky kulturně-umělecké. S hledáním odpovědí na otázky související se „zánikem“ socialismu musí nutně souviset i zamyšlení nad smyslem, posláním kulturní politiky, kterou v ideálním slova smyslu chápu jako mnohovrstevnatý, složitý vztah společnosti ke kultuře a umění. Tento vztah však musí stejnou měrou respektovat i individuální rovinu, a to jak tvůrce, autora, tak jedince, vnímatele, diváka, čtenáře, posluchače. Kulturní politiku vidím v prosazování jisté koncepce v orientaci na to, co je v umění hodnotné, podstatné, jedinečné, inspirativní, snad i provokující. Podstatná otázka však zní: Jak toto prosazování může fungovat?
Tady se obecně nabízí dvojí možný přístup. Cesta k těmto cílům je samozřejmě složitá, podléhá mnoha vlivům, bohužel jeden z podstatných, dominantních, zvláště v naší době, naprosto určující je vliv ekonomický. Vraťme se však k podstatě problému, který naivně stále považuji i v našem světě za určující, a tím jsou cesty k uplatňování kulturní politiky. Lapidárně tyto cesty můžeme nazvat cestami shora a cestami zdola. Cesta shora preferuje řešení z pozic společenských, ve svých krajních případech pak politických. Přístup zdola předpokládá jedinečný a jednoznačný vliv individuí jak tvůrců, tak vnímatelů, recipientů. Za ideál pak považuji oboustrannou vyváženost, v rámci kulturní politiky využívání obou cest.
Našim úkolem mělo být zamyšlení nad úlohou kultury a umění v rámci krize socialismu. Chápání a ve svých důsledcích prosazování kulturní politiky v období socialismu bylo jednoznačně prosazované shora. Tady také hledejme odpověď na pozdější názory, které zatracovaly jakoukoli kulturní politiku.
Samozřejmě období necelých třiceti let (1960 až 1989) bylo velmi rozdílné, a to z mnoha pohledů. Jeden z nejcitlivějších je pak bezesporu pohled na kulturu a umění. Přesto však jednoznačně převládalo pojetí a řešení otázek „shora“. A tady je snad sice jednoduchá, ale pravděpodobně i jasná odpověď, proč končil či skončil socialismus v našich krajích. Tento jednoznačný přístup byl ještě navíc podpořen nevzdělaností, nekompetencí těch rozhodujících „činitelů“, preferováním povrchně chápaných politických zřetelů, bez porozumění základních charakteristik, specifik, ale také možností jednotlivých druhů umění, jejich pravého poslání a významu.
V podstatě málokdo si uvědomoval, a ti kterým to bylo jasné, nebyli většinou vyslyšeni, jak zásadní kulturně-politické otázky jsou ve své podstatě velmi úzce spojeny s obecnými principy estetiky, dějin a teorie umění, kulturologie, kulturní politiky a i jiných, na první pohled akademických disciplín.
Pohled shora a také zdola má své vyjádření v obecných principech týkajících se vývoje umění, bez rozdílu uměleckých druhů a bez rozdílů historických souvislostí. Jsou to především dva protichůdné koncepty vyjádřené jako: l´art pour l´art (umění pro umění) a v protipólu: l´art pour societé (umění pro společnost). Jsou to tedy již na první pohled dva naprosto nesourodé postoje a je nabíledni, že každé rozumné řešení vyrůstá z jistého kompromisu. Tak je tomu podle mého názoru i v jistém respektování obou východisek. Nemusíme být zrovna velkými znalci umění, abychom právě v celých dlouhých dějinách umění rozpoznali různost těchto přístupů a s ním i postavení kultury a umění v té které společnosti.
Jednoznačné pojetí, polární řešení si ve své podstatě zadělává na povrchní chápání a prosazování umění, na předem deklarovanou omezenost, která je v přímém protikladu k smyslu a poslání umění. Přístup k umění, tedy jistá kulturní politika, která preferuje a dokonce mocensky ovlivňuje přístup shora, zároveň s cílem vidět umění jen v jeho společenském poslání umění „pro společnost“, zcela zákonitě vzbuzuje protitlak. Tento protiklad pak podle pravidla akce-reakce prosazuje jedinečnou, absolutní roli tvůrce, umělce, ale i vnímatele, bez vztahu ke společenské atmosféře, obecné, skupinové situaci atd.
Ke konci socialismu, či k zastavení jeho vývoje v našich podmínkách přispěla svým způsobem i neznalost a nepochopení těchto zásadních znalostí či poučení. Nebyl respektován obojí přístup, tedy jak ten společenský, tak ten, který by ponechával prostor jedinečnosti umění a také jejímu vnímání ve všech možných patrech. V osmdesátých letech dochází ke stále hlubšímu rozporu oficiální „kulturní politiky“ s konkrétní situací, s živými trendy v různých uměleckých druzích. Tady se přímo nabízí srovnání s koncem 60. let, kdy oficiální kulturní politika, na rozdíl od té z konce 80. let, se aspoň částečně snažila o propojení, reagování na proměny uměleckého-estetického klimatu své doby. Tady nemůžeme nevzpomenout řadu vystoupení nedávno zesnulého Čestmíra Císaře právě k této problematice. Tento trend byl ze známých příčin přerušen a stal se pro mnohé jistým ideálem konce 80. let.
Tedy závěrem k vlastnímu problému. Nelze v historických úvahách, v hledání podstaty a smyslu společensko-politických proměn obejít umění a kulturu. Mnohdy jsou právě tyto „prameny“ mnohem citlivější, věrohodnější než klasická historická pramenná základna, než klasický historický materiál.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |