V představách mnoha lidí Lenin figuruje jako člověk, kterého vzrušovaly otázky politické a ekonomické, ale kultura ho moc nezajímala. Opak je pravdou. Tento gigant XX. století se neustále zajímal o literaturu nejen z hlediska potřeb své intelektuální a emociální seberealizace, ale jako o produkci a činnost, která musí být integrální součástí prosazování nejrůznějších pokrokových a postupně i socialistických cílů. V dopise Gorkému z 24. března 1908 napsal: »Zde musíte Vy pomoci, zde je psychologie, zde je Vaše pracovní pole.« Znali se osobně a Lenin velmi uvítal, když Gorkij už v roce 1906 napsal svůj slavný článek »Sladká Francie«, který vyvolal mezi západními intelektuály velkou pozornost a u velké buržoazie pohoršení. Gorkij tehdy proklínal Paříž za to, že francouzská vláda poskytla carovi úvěr na potlačení ruské buržoazně demokratické revoluce z let 1905–6. Připomíná jí velké syny Francie, jako byl Voltaire, Hugo, Flaubert a píše: »Jejich pravda byla v kráse a krása v pravdě. Francie byla kdysi zvonicí celého světa, oděná plamenem velké myšlenky.« Velmi ho mrzelo, že chování nemalé části francouzských tzv. elit zaměnilo frygickou čapku revolucionářky za frivolní účes kokoty, že se zhanobila touhou po zlatě, že její duši rozvrátil poměr s bankéři.
Leninovy myšlenky znal a propagoval, pokud šlo o básníky, především Stanislav Kostka Neumann. V edici jeho časopisu Červen vyšla v roce 1920 první Leninova kniha v češtině – Stát a revoluce. Současně se tam objevila publikace Karla Čapka s překlady francouzské poezie. Překlad Leninovy knihy byl v té době nesporně velkou událostí v českém nejen duchovním světě, i když v tomto článku je řeč o literatuře.
Lenin inspiroval celé světové revoluční dělnické a národněosvobozenecké hnutí, a v rámci toho ukazoval všem myslivým bytostem české kultury, včetně české poezie, nové nesmírné obzory uskutečnitelné lepší budoucnosti, ukazoval reálná východiska z kapitalistické pouště. S. K. Neumann: »Leninovo dílo rozžehuje vysoký čistý plamen dějinného optimismu bez pověr a iluzí, bez něhož nemůže být trvalé, ideově veliké, politicky bojové poezie.« Neumann otiskuje 7. listopadu 1918, tedy v den 1. výročí Velkého Října 1917, epigramatické čtyřverší, nazvané Povzdech, kde se praví: »Životem krutým, cizinou tvrdou nosil jsem v srdci víru svou hrdou. Vyhráli jsme to. Nadšení táhne. Po nové víře srdce však prahne.« Jak vidět, radostně uvítal vznik Československa, ale současně si uvědomoval, že po buržoazně-demokratická a národně-osvobozenecké musí přijít dříve nebo později revoluce sociální, tak jak k tomu došlo v Rusku a jak se o to v roce 1919, ovšem neúspěšně, pokusily radikálně levicové síly např. v Maďarsku. V období před rokem 1917 Neumann pěstoval sociální poezii, podobně jako např. Petr Bezruč, která se stavěla k dělnickému hnutí celkem nedůvěřivě anebo rozpačitě. Pozoruhodnou postavou byl tehdy mj. František Gellner, spisovatel a malíř karikaturista z anarchistické skupiny kolem Neumannova tzv. Nového kultu, autor parodických šansonových popěvků. Sociální poezie se zabývala líčením proletářské bídy, básníci cítili soucit s utlačenými chudými lidmi. Ve srovnání s touto poezií byl blíže k tomu, co v roce 1917 přinesly revoluční změny v Rusku, Jan Neruda, jak o tom svědčí jeho feuilleton v Národních listech v roce 1890. Jeho pohled na demonstrující dělnické zástupy ve chvíli prvního »Prvního máje« zahrnuje prvky poznání o historické misi dělnické třídy a je pln víry v budoucnost. To zaznamenal později též Julius Fučík, k tomu se předtím postupně dopracoval i Neumann, na jehož vyzrávání se podepsal právě Lenin. Přestal hledat pravdu v metafyzické spekulaci a hledal ji v realitě života. Syn slunce, okouzlený smyslovou krásou přírody, prostých věcí, krásou prostoty pracujícího člověka, postupně instinktivně poznává, že zájmy pravdy a krásy splývají se zájmy lidových mas.
A tak po překonání tisícerých zmatků a předsudků dospěl k oné vnitřní jistotě, kterou mu mohli závidět jeho generační druhové i básníci mladších pokolení. Šlo o poznání, že pravda je zbraní tehdejší dělnické třídy a tato třída je zbraní pravdy. Svědectví o svém očistném vnitřním dramatu podává Neumann v básni O bitevním poli v nás. V roce 1920 takto pozdravil rozdrásanou a interventy zkrvavenou sovětskou zemi: »Sovětská Rusi, buď zdráva!«
Neumann začal už v roce 1918 vydávat až do roku 1921 časopis Červen. Je to jedna z nejkrásnějších etap v dějinách české poezie, období jejího zásadního přerodu. Neumann napsal v č. 10 v květnu 1920: »V číslech Června jsou zaznamenány etapy mého poznání a cesty od 28. října 1918 ke komunismu bez přívlastku. Nebyla to snadná doba, šlo to pomalu. Ale nám, kteří jsme tuto cestu prodělali, slouží ke cti!«
V říjnu 1919 se s Neumannem poprvé setkal Jiří Wolker, největší naděje mladé generace básníků 20. let. Napsal o tom své matce: »Byl jsem představen Neumannovi. Vídám se s ním každý pátek při našich literárních schůzích. Je to velkolepý člověk!«
O tom, jak zapůsobil redaktor Června na první krásné básnické vystoupení Jaroslava Seiferta, svědčí i článek, otištěný ve zvláštním čísle Června, v němž Seifert referuje o výboru Neumannových veršů a takto formuluje stanovisko ranného Devětsilu k Neumannovi: »Všechny své prvotní impulsy nesporně čerpala tato generace z jeho díla. Chce-li teoreticky vysvětlit své úsilí a určit svou vývojovou úlohu, musí se především vyrovnat s Neumannem, jakožto osobností nejen uměleckou, ale i kulturotvornou.«
Výše zmíněná Neumannova zmínka o komunismu bez přívlastku se týká české anarchokomunistické skupiny, ke které patřil Ivan Sekanina, Vlastimil Borek aj. Tito lidé byli nespokojeni s vedením sociální demokracie a to je zahánělo na pozice anarchismu. Lenin o tomto trendu napsal: »Je to svého druhu trest za oportunistické hříchy dělnického hnutí.« Když se začala rodit strana marxisticko-leninská, téměř všichni vynikající přestavitelé této skupiny v čele s Neumannem přecházejí disciplinovaně do nové rodící se KSČ. Z Června jako sociálního týdeníku se postupně stává Orgán komunistických skupin a nakonec týdeník KSČ pro proletářskou kulturu Proletkult. Do KSČ vstoupil i Jiří Wolker, jehož poezie se stala velmi populární i mezi dělníky. Autor těchto řádků se stal v roce 1945 členem KSČ právě také díky četbě Wolkerových literárních produktů. Wolkerovy verše rozhořčovaly Ferdinanda Peroutku, jehož krasocit byl uražen např. tím, že ve Wolkerově Baladě o nenarozeném dítěti se on a ona zamilovali na nábřeží u lucerny. Peroutka: »Jsou to pěkné motivy pro Karla Hašlera.« Takto pokrytecky moralizoval člověk, který se vychloubal tím, že proseděl v baru více hodin než dvě skupiny proletářských básníků dohromady.
Wolker zemřel, podobně jako Lenin, v lednu 1924. Neumann o něm v nekrologu napsal: »Byl to revoluční básník, který nepohoršoval. Byl to šťastný básník, který dovedl dopřát svému ovoci, aby vždycky dozrálo v pravé míře.« Nad hrobem Wolkera jsou tyto jeho verše: »Tak umřel Jiří Wolker, soudruh vojů, jež z velké lásky píšou nenávist na prapor nejsvatějších lidských bojů, pod čisté sněhy navždy zmizel čist.« Když Wolker v únoru 1921 oznamoval otci, že vystupuje z katolické církve, napsal: »Nevystupuji z církve, protože bych víry neměl, ale proto, že ji mám.« Byla to jeho víra, že po Říjnu 1917 existuje pozemské východisko z běd nelidského kapitalismu. František Götz ve své knize z roku 1949 Jiří Wolker bojující ukazuje, jak Wolker vystupoval v září 1922 v Brně na valné hromadě Literární skupiny. Tehdy potíral etnicko-humanitní kazatelství a skutečný humanismus viděl, stejně jako Neumann, v budoucí sociální revoluci, kterou musí připravovat i pokroková poezie.
V té době měl k Wolkerovi blízko i Jaroslav Seifert. Stejně jako on byl velmi populární, zvláště mezi mladými lidmi. Projevuje se to u něj sice naivním, ale silně sociálním patosem: »Jsem jako prorok, který ukazuje cestu a chudým věští slavný zítřek jejich, jsem mudrc, který radí v beznadějích, ve své ruce drží rudý květ, jenž nezvadne.« Napsal to ve své sbírce Město v slzách, kde je i báseň Dobrá zvěst, věnovaná Ivanu Olbrachtovi, který se tehdy vracel z návštěvy v mladé republice Sovětů: »Hle, z dalekých cest se právě vyzvědači vrací… že na východě leží krásná země rodící spravedlnost.« K první sbírce Seifertových veršů napsal svoji slavnou předmluvu Vladislav Vančura: »Komunistická země se rodí v chaosu, jako bylo na počátku světa. Nová, nová, nová je hvězda komunismu, jeho pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti.« Seifert byl bojovníkem, pokud stál po boku Wolkerově.
Neumann měl Seiferta opravdu rád. V časopise Proletkult v roce 1923 pod pseudonymem Josef Votoček zveřejnil článek »K otázce umění třídního a proletářského«. O Seifertovi tam píše: »V nejlepších jeho básních plyne řeč z nejčistšího proletářského srdce, očištěného tvůrčími hodinami a plyne tu prostě a bublavě jako luční potok. Naivnost nezkaženého srdce a nezkažené mysli svítí tu vyhraněna do veršů, za nimiž nezdá se býti nic umělého.«
Také Konstantin Biebl, důvěrný Wolkerův kamarád, má mnoho příbuzného s Wolkerem. I charakterem, svou podivuhodnou skromností je mu velmi blízko. Neměl ovšem tu uvědomělou rozhodnost a vnitřní ideovou jistotu, kterou Wolker tak krásně manifestoval, když se rozešel s brněnskou Literární skupinou a s Devětsilem. Pro citovou převýchovu v letech, o kterých je zde řeč, znamenal Biebl vedle Neumanna a Wolkera nejvíce. Pozoruhodná je jeho reakce v roce 1920 na událost před parlamentem, kde četnická kule srazila k zemi dělníka Josefa Kuldu. »Na ramenou noste mrtvého tak jak je, bez rakve, jako se nosívají sochy svatých. Každý musí vidět jeho tvář, bledou, polozahalenou v čerstvém praporu krve.« Kulda byl dráteník z Trenčína.
Před Wolkerovou poezií stál očarován i takový individualista, jako byl F. X. Šalda. Viděl, že lze z poezie učinit nástroj i zbraň. Šalda si začíná uvědomovat nedostatečnost staré estetiky a klade si otázku, zda by nebylo možné založit novou marxistickou estetiku: »Nová generace spěje k objektivismu. To jest novum, tato vůle ke spolužití. Proč by nebylo dnes možné založiti novou estetiku kolektivistickou? Nevím ovšem a mám pochyby, půjde-li to, spojit marxismus s krásou. Zdá se mně na to příliš naukou jen hospodářskou, ale šlo by to jistě s jinou širší naukou socialistickou. A možná se mýlím, možná že i s marxismem by to šlo.«
Dítětem těchto let je i mladý Vítězslav Nezval, který přichází do Prahy poměrně nejpozději a má již za sebou svůj Most, prvotinu prozrazující velký talent. Nezvalova mocná tvůrčí síla byla od počátku nesporná. Zdravá zakořeněnost velmi kultivovaného moravského venkovského chlapce, důvěrně spřízněného a smyslově okouzleného krajinou a přírodou, pohádková a objevitelská básnivost ukazují nevídané stránky věcí, živelný lyrismus a historický optimismus. V tom byla od počátku hlubina jeho bezpečnosti, v níž česká literatura byla obohacena velkým původním dílem novodobé poezie. Nezval však neprošel onou silnou ideovou výchovou a sebekritickou vlnou, která našla svůj výraz v Neumannových verších O bitevních polích v nás. Setrval na svém anarchistickém ilusionismu, jak o tom svědčí jeho Podivuhodný kouzelník. Velký talent mladého básníka přímo volal po odpovídající myslitelské síle a tvůrčí kázni, která vyzařovala z Neumanna a Wolkera. Nezvala lákala více Paříž než Moskva, podobně jako Josefa Horu, jenž napsal v roce 1922 báseň Západ a východ, kde se praví: »Mezi západem a východem, Moskvou a Paříží leží svobodná, nesvobodná země. Ó rci mi, kam moudrý hlas touhy Tvé zahlíží. Východ či západ? Co zvítězí ve mně?“ Na rozdíl od něho Jindřich Hořejší ve svém diváckém a nezúčastněném postoji zachoval nespornou věrnost a přesvědčení, že dělnická třída a SSSR spasí lidstvo. Jaroslav Seifert ve své básni o Paříži naopak ukazuje na nový trend, neboť podle něj »v Paříži je aspoň o krok k nebi blíže«.
Proti tomuto Seifertovu i Nezvalovu okouzlení se postavil František Gellner ve své básni o Paříži: »Kdo peníze má, vše koupit si může, vína se napije, nají se masa. Jsou na prodej písně, jsou na prodej růže, jsou na prodej polibky, láska či krása.«
Neumann se snaží těmto prozápadním náladám čelit: »Nikoliv z proletářského, ale z estétského cítění udržuje se legenda o Paříži, odkud je prý aspoň o krok k nebi blíže, i mezi umělci, kteří se hlásí ke komunismu. Ale komunismus má jen jednu na to odpověď. Volá-li se z kaváren Paříž, může se z naší strany ozvat jen Moskva. Brutálně a bezpodmínečně. Paříž? Nikoliv! Moskva!«
Zde se naplno projevila i Leninova tragédie, kterou Neumann v podstatě nepochopil. Lenin viděl revoluci v Rusku pouze jako odrazový můstek pro rozšíření socialistické revoluce na Západ a to právě i do Paříže, Londýna či Berlína. K tomu nakonec nedošlo a Západ přitahoval i mnohé obdivovatele Ruska.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)