K přivítání nové knížky básní zvolila Taťána Králová, žijící nyní v Praze, své rodné Brno a křest vodou ze Svitavy. Májové setkání doprovodila 3. května v restauraci Baron Trenck vernisáž obrazů dvou výtvarnic – Jaroslavy Bendové (ilustrátorky sbírky) a Evy Šotnarové. Autorku a knihu Oči za Očima představila spisovatelka Ivana Blahutová.
Nová básnická sbírka OČI ZA OČIMA (Nakladatelství Periskop Příbram, edice Báseň na sobotu) je čtvrtou vydanou sbírkou poetky Taťány Králové. Přesněji jde však již o její šestou vydanou knížku, započítáme-li také dva výbory ze čtyřverší.
Psaní je pro Taťánu Královou neodmyslitelnou součástí života – dlouhá léta totiž pracuje jako novinářka, redaktorka, editorka. A rovněž překládá ruskou poezii do češtiny. (Mimochodem, „ruskou duší“ je v mnohém obdařena i její vlastní lyrika). Žurnalistická profese je pro autorku, maminku tří dětí, pochopitelně nezbytným zdrojem obživy – ale poskytuje jí rovněž smysluplnou seberealizaci: připomenu v této souvislosti, že Taťána připravuje velmi potřebná speciální periodika pro nevidomé a slabozraké. Tvorba poezie pak představuje doslova „vydechnutí“ po permanentním shonu pracovním a rodičovském. Aneb jak sama před krátkou dobou řekla v rozhovoru s Jiřím Vlastníkem pro Pozitivní noviny (cit.):
„…Jsou období nádechu a období výdechu. U mě je to tak, že se nadechuji dlouho, jen vnímám podněty a nechávám je volně plynout myslí, až pak přiměji myšlenky v jednom poměrně krátkém časovém úseku zakotvit do básní. Nesmí to ale trvat moc dlouho. Většinu času potřebuji normálně chodit do práce a starat se o děti. Jak by k tomu přišly, aby měly mamku věčně duchem nepřítomnou?“
Proč autorka zvolila pro svou nejnovější básnickou sbírku právě titul Oči za očima, vysvětluje v uvedeném rozhovoru následovně:
To slovní spojení „oči za očima, uši za ušima“, které je v nejdelším textu Samoživitelky žijí básně, jsem si vypůjčila od Friedricha Nietzscheho. Zanedlouho nato, loni na podzim, jsem na festivalu umění zrakově postižených potkala výtvarnici Jarku Bendovou. V prosinci jsem ji požádala, jestli bych do knížky mohla dát její obrazy – jsou na nich snové krajiny, které, i se svým slábnoucím zrakem, tvoří horkým voskem technikou zvanou enkaustika. Současně jsem vybírala sbírce název, a tak pro „oči“ najednou mluvil nejen ten verš, ale i Jarčina účast.“
Poezie Taťány Králové je poezií ženskou v tom nejlepším slova smyslu – je poezií, která zachycuje ženskou životní zkušenost, ženský pohled na svět, ženský osud. Osud ženy-milenky, ženy-matky, ženy-samoživitelky, ženy – tvůrčí osobnosti. Z žánrového hlediska jde převážně o poezii meditativní, milostnou a bilancující. Vedle lyriky se objevují i výrazné tendence lyrickoepické. Například v již zmíněném textu Samoživitelky žijí básně najdeme jako potvrzení tíhnutí k epice i tento verš: „… máme jen tváře, příběhy a živou hudbu hlasu…“
Láska, Okamžik a Skromnost – to jsou tři základní a navzájem se prolínající leitmotivy a zároveň typická témata této sbírky, a v podstatě i celé dosavadní básnické tvorby Taťány Králové.
Láska naplněná a naplňující, Láska jako životní opora a jistota – taková je upřímně vroucí láska k dětem i k rodičům, jak o ní autorka vypovídá např. v básních Rodičům, Vícehlas, Dítě maluje domek, Přehlídka, Pod fólií; a samozřejmě i v citovaném klíčovém textu s výmluvným názvem Samoživitelky žijí básně.
Proti této pevné Lásce mateřské a dceřiné stojí pak nejistá Láska milostná, představována coby vztah, jenž se musí Skromně spokojit pouze se vzácnými Okamžiky fyzického a psychického spojení a spojenectví. – Jak již bylo řečeno, právě tyto tři „sudičky“ – Láska, Okamžik a Skromnost – společně formují poselství poezie Taťány Králové. Jako ukázku si vyslechněte báseň:
ZA SVÍČKOU
… a za Borisem Pasternakem
Copak je možné za chvílí
jako za svíčkou,
hořící klidným plamenem,
dohaslou plápoláním,
mávnout jen rukou ve vzduchu,
uši si voskem zahradit,
zaklapnout víčka?
Teplo té svíce, která je
sama už tatam,
chvěje se ještě kolem nás,
cestou z nahřátých dlaní
má přednost na křižovatkách cév
pod kůží celou napjatou
od hlavy k patám.
Hladíš mě, už se oblékáš,
pokaždé spěchem,
jako by mohla svíčka zas
stát rovně celá z vosku,
jako by okno zamžené
stačilo setřít, a pak psát
jen jedním dechem.
Okamžik – další základní leitmotiv i téma poezie Taťány Králové – vystupuje v jejích básních vždy v určitém (byť třeba nevysloveném) kontextu s časem mnohem širším, zabírajícím tu celý lidský život, tu celou společenskou éru, tu samu věčnost. Okamžik je koncentrovaným vyjádřením hodnoty mezilidských vztahů, je měřítkem všech našich tužeb, snah, cílů a činů… Okamžik je tudíž i významným básnickým symbolem.
HVĚZDNÝ COMEBACK
Ráno zamáčklo hvězdy do jezera
jak dokouřené cigarety –
stejně to viděl dávno přede mnou
někdo, žijící před sto lety.
A někdo po mně je zas vyloví,
měkce svítící v lasturách,
růžové z koupele vysadí nahoru,
ať doma o ně není strach
Taťána Králová nepíše o Okamžicích zlomových, velkolepých, výjimečně blažených a šťastných, či naopak výjimečně smutných a tragických. Vyhýbá se jakékoli okázalosti a dramatičnosti, patos a velká gesta jsou jí bytostně cizí. Její bohatá a náročná básnická obraznost čili tropika (metaforika) čerpá zdánlivě paradoxně právě z těch nejprostších věcí a dějů, jak naznačují i mnohé názvy jejích básní, např. Sešity, Rodičům, Každé ráno, Malíčky, Chleba, Jako obvykle, Háčkování, Kočka prochází písní… A tím se dostávám k třetímu leitmotivu i tématu její poezie, což je Skromnost.
Namísto zbytečného pitvání si v této souvislosti vyslechněte další báseň ze sbírky Oči za očima:
VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE
Jenom si neklást těžké podmínky.
Jen když se lehké nitky protknou v osnově,
zpevnit je uzlem.
Copak jsem to chtěla?
Hýčkat tě celým kapesníkem duše
a jenom šrámy čistit cípkem těla.
Poezie Taťány Králové je poezií obyčejného, každodenního života, je poezií všedního dne. Tento všední den, přesněji všední Okamžik, je však zobrazen s nevšední chápavostí Rozumu a citlivostí Srdce. Ano, ačkoli se obecně a velmi zjednodušeně považuje poezie za plod srdce a próza za plod rozumu, v básních Taťány Králové má srdce vždycky rozum a rozum má zase vždycky srdce.
CO SE HODÍ Z PRVNÍCH DOVEDNOSTÍ
Ořezat tužky nožem,
nad rýhou v palci nebrečet,
vykřesat jiskry kočce v kožíšku,
rozpoznat každý z kamenů v potoce,
i když už oči strhnul proud,
umět se rozloučit s myšlenkou,
aby tu nechala sen.
Autor: IVANA BLAHUTOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |