1. Proč skončil socialismus?
Nevidím v tom z historického hlediska (ale i z hlediska životního) žádnou zvláštnost. Věci začínají a končí, tak tomu bylo i nyní v tom, čeho jsme byli aktivními účastníky a svědky. Ovšem to neznamená, že ideje komunismu (v jeho nedokonalé a zárodečné podobě) skončily.
Ostatně historie nám dává i v tomto směru dostatek poučení, viz r. 1848, pokusy utopických socialistů, přenos revolučního hnutí ze západní Evropy do Ruska aj. Byla i Pařížská komuna, atd. Vývoj si bude hledat své cesty a cestičky a nebude se ohlížet ani na radost těch, kteří jásají, že se jedná o zcela přežilý koncept. My ovšem máme tu zvláštní příležitost, že v tom čase žijeme a můžeme se proto zamýšlet nad příčinami. A ty jsou, jak je zcela jisté, objektivní a subjektivní. Může být mezi námi jistě rozdílnost v pochopení toho, co je objektivní a co subjektivní, můžeme ukazovat prstem na ty, co pád nedozrálé formy komunismu zavinili atd. Možná, že v budoucích učebnicích události i osobnosti, kterým přikládáme tak velký význam, buď vůbec nebudou uváděny, nebo je i zcela objektivní autoři obejdou s použitím několika slov a řádek. To ovšem neznamená, že by skutečnost nebyla tragická.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Jsem plně přesvědčen, že ano, a dokládám to mnoha jevy, jako jsou války, krize, ničení životního prostřední, sociální, rasová i náboženská nerovnost. A promlouvá ke mně i mnoho dokladů z úst těch, co chtějí být nositeli „nového“. Naposled u nás se to zcela projevilo při volbě prezidenta republiky. Měl jsem dojem, že velká část naší veřejnosti ztratila historické povědomí (to u K. Schwarzenberga), ale ani současný prezident Miloš Zeman z takového srovnání nevyšel bez šrámů: ačkoli jsem mu dal svůj hlas, měl jsem i k němu velké výhrady. Uvidíme, jak si povede po vcelku slibném začátku. A to je ČR opravdu jen onou pověstnou kapkou v moři soudobého světa. Nalezl jsem zcela náhodou zmínky o tom, že ve 30. letech již naše první, kapitalistická republika, pro kterou byla, jak výstižně psal F. X. Šalda, Podkarpatská Rus kolonií, chtěla na tomto území vybudovat řadu elektráren a vodních staveb, zatímco K. Schwarzenbergovi se nelíbí voda orlické zdrže, která samozřejmě sahá až k „jeho“ zámku.
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Budou jej tvořit samozřejmě lidé, a lidé, jak známo, nejsou sborem andělů. O tom věděli své klasikové marxismu-leninismu. Velmi lítostivě jsem prožíval, zvláště na sklonku minulého režimu, formálnost a vnějškovost studia „našich klasiků“. A to nejen Marxe a Lenina, ale i četbu klasické literatury, která mnohé objevila. Obracíme-li se kriticky do minulosti i k současnosti, může nám to jít snáze, než obrátíme-li se do budoucna. Pohled do budoucna samozřejmě musí vést k daleko větším omylům a chybám. Jako příklad bych uvedl jinak výstižnou charakteristiku Února 1948 z pera Klementa Gottwalda, který se vyjádřil tak, že „již není možný návrat k starému světu.“ A přece přišel svým způsobem Antiúnor v listopadu r. 1989.
Soudím, že nemůže dojít, jak se mnozí domnívali, k nějaké konvergenci kapitalismu a socialismu, ale že bude utvářen nový světový řád. Ani ten však nebude bez omylů a chyb.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Musíme vždy mít na paměti, že svět se globalizuje. Vzdálenosti již nemívají jen relativní význam. Uvažme, že třeba výsledky sportovních utkání, zjišťované v Americe nebo v Japonsku, se dostanou i do střední Evropy téměř okamžitě. A k tomu přistupuje i geografický faktor, že my, jako malá středoevropská země, budeme vždy mezi velkými. Toho si byl vědom už František Palacký (List do Frankfurtu). Mnohé z myšlenek Palackého platí dodnes. Uhájit suverenitu v takové hře na „přetahovanou“ nemůže být nikdy lehké.
Mám zato, že hlavně příští filozofové a historikové se budou muset zabývat otázkou postavení našeho státu. Za velkou chybu jsem od samého začátku považovat rozpad společného státu Čechů a Slováků, z něhož zbyl jen jistý „pahýl“, který se nadto nesmírně vzdaloval od představ tolik opěvaného T. G. Masaryka. Zatím, alespoň navenek, se k odpovědnosti za rozpak nikdo nehlásí (Mečiar, Klaus), ale historická vina padne především na ně a na jejich spolupracovníky.
Vůbec jsem přesvědčen, že budoucí věky jinak posoudí mnohé osobnosti i události, včetně třeba vstupu vojsk na území ČSSR r. 1968. Přes všechny změny musí dojít také k rehabilitaci dělnictva: je přímo směšné, čím se sytí naše média, když dávají prostor „těm chudákům, kteří museli jít pracovat rukama…“
Udržet si suverenitu však předpokládá především udržet si jazyk, dnes tak strašně znešvařovaný, vlastenectví, vědomí vlastní hrdosti, neopičit se po cizině… A tady je nesmírný úkol pro výchovné působení v rodinách, ve škole a nakonec v celé společnosti, nikoli snad přecházet do vod nacionalismu.
Je vidět, že jednoduché odpovědi na anketu nejsou, ba naopak, ale také, že mnoho možných odpovědí zákonitě přechází i za rámec formulovaných otázek.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Kdybychom byli sektáři, asi bychom odpověděli, že nedělá, a když „už“, tak špatnou. Vždy jsem prosazoval, abychom se učili u našich předchůdců, a nechci-li jít hodně dozadu v čase, tak alespoň u komunistických kritiků a publicistů, jako byli E. Urx, J. Fučík, Kurt Konrad a další. V jejich odkazu je obrovské množství podnětů i pro naši přítomnost. Tak jeden z nich, zde ještě nejmenovaný, B. Václavek, píše o tom, s kým jí a nejít. Vrátil-li bych se třeba k Maximu Gorkému (i to je nutné), právě Gorkij si kladl otázku (a obracel se k široké frontě spisovatelů SSSR): „S kým jdete, mistři kultury.“ A tady je myslím zřetelná i odpověď na anketní otázku. Náš stát dělá kulturní politiku, ale velmi proměnlivě šťastnou a nešťastnou. Podporují se a prosazují se přečasto kýče, pahodnoty, jevy neobyčejně přechodné… A v tom vidím i úlohu umělecké, v to počítaje samozřejmě i literární, kritiky, aby se naučila rozlišovat (vím, že to jde velmi těžko) hodnoty od „pahodnot“. A právě s těmi nositeli hodnotných jevů musíme jít. U Bedřicha Václavka je na to přímo návod (týká se r. 1937): „Útočně bychom si měli vést proti katolíkům, pokud fašizují, a pokoušet se najíti mezi nimi ty, které by snad bylo možno získati pro spolupráci, jak je tomu v některých jiných zemích. Agresivně bychom měli dále postupovati proti ruralistům. Úhrnem pak nutno říci, že musíme jíti odvážně přes tradiční hranice levice a přibírati všechny, kdož blízkostí svého stanoviska a kvalitou své práce k spolupráci se hodí.“ Nic lepšího bych neodkázal ani vymyslet, ani formulovat…
JOSEF BÍLEK, pedagog, literární kritik (1939)
Autor: JOSEF BÍLEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |