Na otázku, zda skončil socialismus, většinou odpovídáme, že neskončil socialismus jako nadčasová touha po spravedlnosti, solidaritě, humanitě a nové ekonomické racionalitě, ale že to, co skončilo, byl jakýsi komplikovaný mix socialismu a stalinismu ve světě, který jako celek nepřestal být kapitalistický. Z přesvědčení, že idea zůstala nedotčena, se pak vyvozuje naděje na její novou revitalizaci. Dějiny však neumožňují reparáty a nic nelze jednoduše zopakovat s pouhým ujištěním, že příště už to bude bez systémových vad a chyb minulosti. Socialismus industriální éry nelze zopakovat ani bez chyb, protože industriální svět už neexistuje. Záleží tedy na tom, jak se v představách o nové socialistické perspektivě spojí nadčasový humanismus s charakteristickými rysy postindustriální, informační společnosti.
Socialismus jako nový světový pořádek není na dohledném horizontu budoucnosti. Hovoříme-li dnes o socialismu, činíme tak v situaci, ve které neexistuje žádný konsolidovaný společenský subjekt, ať již v podobě hnutí, třídy nebo politické strany, schopný vyvíjet v socialistickém smyslu historickou iniciativu. Společenský subjekt reprezentující ideu socialismu byl rozmetán šokem způsobeným událostmi na přelomu 80. a 90. let a jeho konsolidace je běh na dlouhou trať. Tomu odpovídá neutěšený stav levice. Smysl uvažování o socialismu je proto spíše v pěstování politické imaginace, udržování kontinuity socialistické myšlenky, překonávání jednostranného pohledu na historicky první pokus o její realizaci a v deklarování skutečnosti, že nenastal konec dějin.
Je třeba se vyvarovat představ o socialismu jako o cíli či o modelu v podobě světlých zítřků, které se dostaví po překonání kapitalismu. Jenže ničeho takového se hned tak někdo nedožije. Bylo by to jako čekání na Godota. Naproti tomu s humanistickými hodnotami, spravedlností, solidaritou, důstojností člověka a jeho skutečnými lidskými, sociálními, kulturními a občanskými právy, i když k jejich plnému rozvinutí je změna systému nezbytná, nemusíme a také nemůžeme čekat na socialismus. Odložený humanismus není humanismem a teprve na obraně člověka je možné stavět jeho perspektivu. Člověk žije teď a tady a podceňovat obranu lidství nebo zakrývat neschopnost efektivní sociální a morální obrany člověka vidinami socialismu by bylo totéž, jako postavit se nad bezdomovce, který právě umrzl na lavičce, a říci mu: Nic si z toho nedělej, až bude socialismus, tak zase rozmrzneš. Nerozmrzne. Proto bychom měli socialismus chápat primárně nikoli jako cíl, ale jako cestu, která začíná v každém okamžiku, kdy je dravá a dobrých mravů zbavená kapitalistická realita konfrontována s principy humanismu nyní a ne až „potom“. Kapitalismus je schopen likvidovat lidství v jeho podstatě, takže „potom“ už by mohlo být pozdě.
Také zakládat představu o socialismu na očekávání brzkého konce kapitalismu v důsledku krize, chaosu či protestů proti němu, by bylo stejně naivní, jako když se kdysi hovořilo o zahnívajícím kapitalismu a o tom, že ještě naše generace bude žít v komunismu. Kapitalismus je sice v systémové krizi, možná i v závěrečné fázi, ale ta může trvat desítky i stovku let. S jistou dávkou cynismu je možno konstatovat, že to, co má fungovat s ohledem na potřeby jeho reprodukce, funguje zcela spolehlivě: zejména privatizace zisků a znárodňování ztrát, nebo pěstování strachu jako nástroje moci, poslušnosti a zotročování vháněním lidí do dluhů a do spárů exekutorů. Bohatí nejenže nebyli krizí o nic zkráceni, ale mnozí si polepšili. Jakkoli to vše vyvolává odpor, na brzký konec kapitalismu to nevypadá. Ale i kdyby se s kapitalismem něco nepředvídaného stalo, pak vzhledem ke stavu levice ve světě by to ještě vůbec nemuselo znamenat šanci pro socialismus. Do hry se může dostat i fašismus. Stát se pochopitelně může cokoli. Nelze zapomenout, že obě historické fáze pokusu o socialismus, poříjnová a v našem případě poúnorová, byly spoluproduktem válek.
Pohyb na trajektorii socialismu může být efektivní především tehdy, když vládnoucímu systému či režimu bude vnucena konfrontace s humanismem jako nastaveným zrcadlem. Kdybychom připustili, že humanismus už byl, nebo že už není v módě, jak je občas prezentován pravicovými ideology, nebo že ho nelze vrátit do hry, ztratili bychom základní hledisko pro hodnocení situace a perspektivy člověka a lidství vůbec, nebylo by na čem socialismus postavit. Bez humanismu by i socialismus byl jen novým mechanismem moci. Ztratili bychom možnost dotknout se samotné podstaty kapitalistické nelidskosti a rozrušit ji široce založenou kulturní, existenciální reflexí, podobnou té, která nastavila zrcadlo moci v 60. letech minulého století. Tu dobu nelze sice okopírovat, ale je možné na ni navázat, protože vyprodukovala myšlenky nadčasové platnosti. Tehdy napsal francouzský filozof Roger Garaudy v eseji o Kafkovi o významu uměleckého obrazu nelidského světa: „Falešnému řádu světa, vzbuzujícímu však důvěru, vtiskne na průčelí jeho pravou šklebící se tvář, rozruší červotočivou stavbu, vydávanou za skvělou a nezměnitelnou, a způsobí v ní trhliny… Donutí nás uvědomit si své odcizení.“
Teprve tato reflexe může vést k erozi vládnoucího paradigmatu a připravit půdu pro paradigma nové. Význam změny paradigmatu vyjádřil Karel Kosík v Předpotopních úvahách tím, že jen nové paradigma může zachránit svět. Není to otázka moci, na kterou se komunistické hnutí v minulosti upínalo až příliš. Ušlechtilé ideje totiž při výkonu moci snadno přijdou k újmě, protože každá moc produkuje jistou dávku odcizení i vzhledem k okolnostem, za jakých je uplatňovaná. Mělo by jít především o kulturní hegemonii, kterou kdysi doporučoval Antonio Gramsci, v tomto případě o přirozenou autoritu kultury založené na hodnotách lidství jako účelu, ne jako prostředku na použití. Právě postupná změna z pojetí člověka jako součástky a objektu ekonomistické mašinérie na tvořivý subjekt hospodaření je nejvlastnějším obsahem pohybu na cestě socialismu a k socialismu.
Pochopitelně ani samotné deklarování hodnot humanismu není garancí lidštějšího života bližšího socialismu, pokud lidé, na které absence humanismu a tíha sociálního cynismu dopadá, nemají možnost spoluúčasti na tvorbě poměrů. To může změnit jen kritické přehodnocení stavu demokracie, jejímž základem bude neomezená a všeobecná diskuse občanů rovných s rovnými bez ohledu na jakékoli jiné nerovnosti, pokud možno imunní proti vstupům ze sféry moci, kvalifikovaná účastí vzdělaných vrstev, diskuse nekončící volbou, ale naopak vždy každou novou volbou znova začínající. Taková diskuse může znova vyplňovat vyprázdněný veřejný prostor občanskou angažovaností a vytvořit kvalifikované předpoklady pro výkony přímé a ekonomické demokracie a samosprávného rozhodování.
V tomto usilování by bylo logické očekávat iniciační aktivitu levicových stran. Odtud však nečekejme zázraky, stav levice je takový, jaký je a její subjekty mají mnohdy problém překlenout dějinami vytvořené bariéry a najít společnou řeč, společný program jako rámec
levicové plurality. Tudy asi cesta ke zrodu nového hnutí nepovede. O to větší význam v postmoderně fragmentované a individualizované společnosti mají osobní a osobnostní postoje vycházející z vědomí odpovědnosti jednotlivce, na kterou s odvoláním na Sartra apeluje Stéphane Hessel v publikaci Rozhořčete se! Angažujte se!, v které rozhořčení a následnou angažovanost staví proti lhostejnosti jako nejhoršímu přístupu. Význam takové výzvy by mohla umocnit perspektiva přerůstání sumy postojů osobní odpovědnosti v nové hnutí. Šance pro jeho zrod však může nastat pouze za předpokladu, že levice, která bude vždy pluralitní, pochopí sjednocování postojů jako hledání rámce plurality.
Příspěvek z konference Konec socialismu?
Autor: FRANTIŠEK STOKLASA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |