Na semináři Výboru národní kultury a Unie českých spisovatelů 20. dubna se tématu socialismu ve 20. století a v současném 21. století věnovali trochu jiní účastníci než obvyklá společenskovědní skupina členů KSČM. Ani jeden nezapochyboval, že téma je oprávněné, že pro další vývoj je třeba vzít v úvahu úspěchy i chyby – mnohé byly pojmenovány a zhodnoceny, že „socialismus je potřeba“ a je aktuální, i když ta aktuálnost pro nás nemusí být zatím tak žhavá. Pohledy jsou neotřelé, a to je dobře.
Přihlásil jsem se do diskuse s několika poznámkami, na které nedošlo, sdělím je teď.
Připojuji se k nutnosti bourat iluze, včetně těch vlastních. Týká se to jak minulosti, tak současnosti a budoucnosti. Čínští komunisté říkají: Vycházet z faktů, ne z představ. Věra Beranová to v souvislosti s kritikou neobjektivních pohledů na kulturu v minulém období pojmenovala: Chybí pokora k faktům. Ale netýká se to jen této jedné oblasti. A nesmí chybět nám! Chvála jednotlivých složek kapitalismu, jak ji předvedli někteří vystupující, například pružnost (Michal Černík), schopnost koupit si čas, vytvoření nových aktérů – nadnárodních společností, přenos problémů na semiperiférii, využití dluhu jako nástroje oddalování problémů, vzájemná solidarita kapitálu (Ilona Švihlíková), zdánlivá hospodářská efektivnost (Pavel Janíčko) klade otázku, co z toho lze a je nutné kladně využít i v socialismu.
Oskar Krejčí kladl mimo jiné důraz na „národní rovinu“ – vycházet z vlastních tradic, možností a zkušeností, jako bychom za reálného socialismu přehnali internacionalismus. Internacionalismus jsme určitě nepřeháněli a v tomto směru můžeme být na „naše“ (našich předchůdců) skutky spíš hrdi. Co jsme přehnali, bylo nekritické přebrání nevhodného konceptu ze zahraničí bez kritického přístupu. Snad mohlo být do značné míry vnucováno, ale to nás neomlouvá – k chybnému postupu, když si to uvědomujeme, bychom se neměli nechat přinutit, zvlášť poučeni, kdykoli v budoucnosti. V době stále globálnějšího propojení světa, nejrůznějších sjednocovacích a koordinačních procesů právě také z iniciativy našich zahraničních partnerů – např. v Jižní Americe, v Šanghajské organizaci spolupráce, ve skupině BRICS, když mluvíme o státech, v pravidelných jednáních mezinárodních konferencí komunistických a dělnických stran, v těžkém hledání Strany evropské levice, při propojování radikální levice s občanskými iniciativami a jejich širokém nástupu po celém světě vidím jako nezbytné posílit jak národní sebevědomí, aktivitu a přístupy, tak nadnárodní prvky hnutí, daleko širšího než jen komunistické strany. Máme mezi všemi ostatními po celém světě skoro povinnost být také jedním centrem úsilí o radikální změnu a mnoho postupných změn, o socialismus.
Všichni vystupující kladli důraz na čas – snaha o reformy tzv. reálného socialismu přišla pozdě a špatně. Co s touto zkušeností dělat teď? Předhonit vhodný čas by samozřejmě bylo taky s vážnými následky. Avšak vyhodnocujeme situaci a poskytované příležitosti dost přesně a umíme přijmout správné závěry a hlavně – dokážeme je uskutečňovat obvykle v krátkém čase, kdy je pro to příznivé okno? V těchto otázkách vidím praktický návod, co dělat teď i zítra. Využívat kolektivní rozum a odvahu k potřebným činům. Takovým, které získají podporu, protože budou naplňovat potřeby a zájmy námi zastupované většiny, a ta se spoluúčastní.
Ilona Švihlíková vyjádřila skepsi, že systémová změna se neuskuteční u nás, že naopak je třeba si realisticky uvědomit, že budeme jednou z posledních zemí, kde k ní dojde, a psychologicky se na to připravit. Snad ano, ale doufejme a působme, aby ne tak úplně. Máme příklady s námi srovnatelných zemí, které lze označit za avantgardní, například Kuba (v daleko těžších podmínkách a s horším výchozím stavem), Guayana, snad i větší Venezuela (s mimořádnými podmínkami, které vycházejí z přírodního bohatství tak ceněné ropy) nebo Laos, jež jistě jsou na cestě k té zásadní společenské změně. Ale také v Evropě jsou příklady odlišného chování z jiných oblastí, které je možné si vzít jako vzor: Švýcarsko přímo nezapojené do žádného vojenského ani hospodářského paktu, Finsko při hledání cesty z obtížné situace, v které se počátkem 90. let ocitlo stejně jako my, nebo Rakousko, které odmítlo podpořit přelety letadel v době bombardování Jugoslávie a jiná vojenská dobrodružství, Norsko střežící si svou hospodářskou politiku vně Evropské unie (a zároveň využívající řady předností spolupráce s ní) atd. K úplnému pohledu ovšem patří i nepříznivé příklady: Vláda Strany komunistů republiky Moldavsko po dvou podle statistik velmi úspěšných obdobích už neobhájila svůj vládní (a prezidentský) status a země se navrátila k vládě pravice a jejímu plundrování všeho. Aktuálně ovšem mají komunisté opět největší preference a získali by skoro jistě nadpoloviční většinu v moldavském parlamentu. Jde o urputný politický boj. Vláda vedená Pokrokovou stranou kyperských pracujících vedená komunistickým prezidentem neudržela své pozice a je jakoby vinná za současné obrovské problémy země, ač příčiny jsou rozhodně komplexnější. Podobně celou levicí před pár roky jako příklad uváděný lid Islandu, který se nespokojil s vládou rovněž spojenou s krizí a ochotnou vyjít vstříc požadavkům především finančního nadnárodního kapitálu, si v demonstracích a referendech vymohl nezaplacení dluhů, které nepokládal za své, a hlavně novou demokratičtější ústavu země. Ale v nedávných volbách překvapivě opět vybral strany spojené právě s tou dříve odmítnutou politikou.
Rozhodně bych si přál, aby naše země a Komunistická strana Čech a Moravy byly mezi těmi odvážnými, dovednými, kteří prorážejí cestu vpřed. Je to těžší, ale asi i krásnější, než čekat za bukem, jak se to ve světě vyvine. Tón nemusejí vždy udávat velmoci. Přání mohou být krásná, skutečnost je ale třeba co nejpřipravenější prožít – o to v dané chvíli jde, dokázat to. Nevydělovat se, ale být vepředu, prosazovat solidaritu, kooperaci, spolupráci s ostatními zeměmi, hnutími, stranami.
Nejsem ve shodě s Františkem Stoklasou, že socialismus není na pořadu dne světové (lidské) společnosti. Je naléhavě potřeba. Také k němu na více místech přes překážky směřují, nejde jen o utopickou představu, to jsme si zkusili sami. Jak dlouho si necháme zemi i sebe ničit? Zdá se mu, že není k dispozici jasně profilovaný subjekt nebo hnutí, který by to zajistil. Lid je ten subjekt, my jsme ten subjekt, jak je možné vyjádřit heslo občanské iniciativy Alternativa zdola, převzaté od asi neznámého moudrého indiánského náčelníka. Politická strana nebo hnutí to může být vždy jen dočasně ve spojení s co největší částí společnosti.
S Pavlem Janíčkem souhlasím, že současná naše společnost představuje návrat, retardaci, reakci, snad až k Otto von Bismarckovi, nebo dokonce před něj. Ale zároveň je obrovský pohyb kupředu, žijeme o víc než jeden a půl století dál. Pokrok poznání i praktické zkušenosti, technologie a způsob života toho subjektu (nás), na jehož roli jsou pokrokové systémy závislejší, představují nové, větší možnosti i při rovněž velmi silném komplexním odpůrci, který do společnosti znovu a znovu vnáší třídní boj. Úvaha o sociálním inženýrství současné doby ukazuje na výhodu; nemusíme být hříčkou přírodních a dokonce ani společenských sil, nemůžeme být proti nim, ale využívat je ve prospěch nás lidí i přírody. I proto je socialismus nadějí lidstva.
Socialismus se zvířecí tváří docenta Milana Kohouta z Plzně, který by podobně jako zvířata nebyl nepřátelský přírodě, ale byl její součástí, který by neprosazoval nekonečný růst – to byl osvěžující pohled na situaci. Již mnohokrát bylo vysvětleno, že v socialismu nemůže jít o nekonečný, stálý růst hmotné výroby, stále víc aut, bytů, potravy, luxusnějšího a krátkodobějšího oblečení, pasivní zábavy atd. Ale o co může jít, to je stále lepší uspokojování vyvíjejících se kolektivních i individuálních lidských potřeb, stále pokračující humanizace člověka, zvyšování životních jistot i šancí, míru a bezpečnosti, zvyšování volného času ne ve smyslu zahálky, ale individuálních aktivit – kulturních, poznávacích, vědeckých, výchovných, individuálně i společensky přínosných, například zlepšování prostředí od bytů a zahrádek po krajinu, a samozřejmě i odpočinku nebo zahálky, navození pohody. Víc spolupracovat, méně soutěžit, efektivnost hledat v úspoře práce, zdrojů, v lepší jakosti a nových možnostech a ne v růstu zisků. Vůbec nepracovat je možné, někdy to například kvůli fyzickému nebo psychickému stavu ani jinak nejde; pak je na místě solidarita, ale jsem názoru, že příživnictví není našim ideálem.
Cesta k socialismu je optimistická, aktivní cesta. Jsou ovšem možné i jiné cesty, méně příznivé. I někteří účastníci semináře na to správně poukazovali. Na nás, lidech záleží, kterou cestou se vydáme. Chci podpořit ty optimistické, aktivní.
Příspěvek z konference Konec socialismu?
Autor: VÁCLAV EXNER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |