Jistě sotva kdo čekal, mne nevyjímaje, že dva roky po smrti Oldřicha Rafaje (1934–2010) vyjde mu knižně díky úsilí a péči jeho ženy dílo, které dokončil doslova na smrtelném loži v Domově pro seniory v pražské Krči, monografie ŽIVOT A DÍLO METODĚJE JAHNA (vydala Soňa Rafajová, Praha 2012, 128 stran). Byl jsem tam za ním. Mluvili jsme o všem možném, o dobrácích, kteří mu kdysi lichotívali a pak se k němu neznali nebo mu i spílali, o současném literárním životě a jeho privatizaci, o nových hvězdách zabydlivších se ve veřejnoprávních médiích. Ani slovem se nezmínil, že se vrátil ke své první větší práci o autorovi svého rodného kraje, jíž završil své studium na filozofické fakultě brněnské univerzity a že ji – upoutaný na lůžko, bolestmi sužovaný a navíc tu a tam obtěžovaný ambiciózními lovci senzací, číhajícími jako hyeny a pasoucími se s potěšením na lidském utrpení – trpělivě přepracovává.
   Ta práce, v níž zaznamenal i práce o Jahnovi z let 2000–2002 (stať R. Sobotky z internetového Hlasu Moravy 2010, publikovaná až po Rafajově smrti, zřejmě doplnila do soupisu literatury editorka), v níž správně uvádí, kde 1972 vyšla Krystýnkova studie o sociální problematice Valašska v díle MJ (v Lexikonu ČL 2/I je údaj chybný) a v níž zužitkoval své opakované návraty k literatuře svého kraje, může sloužit jako vzor, jak psát o tvůrcích regionální literatury přesahující nejlepšími svými díly hranice kraje, z něhož vyrůstá, k jehož poznání přispívá a jehož tradice kriticky a tvořivě rozvíjí bez naděje na odměnu, vděk a celonárodní uznání.
   Příkladné je už Rafajovo vysledování rozporuplné jednoty díla a života Metoděje Jahna, na něhož a na jehož díla od mládí dopadal „stín samoty“, příkladné je pozorné čtení knihy za knihou, příběhů i postav, příkladné je také Rafajovo objasňování Jahnova díla ve srovnávání s předchůdci a současníky; a příkladná je i Rafajova kritičnost, jaká mnoha monografistům chybí, protože jsou do „svého“ autora příliš zahleděni a snaží se po advokátsku obhájit i to, co se obhájit nedá, a vykládat jako pozitiva i vyložené nezdary a omyly. Rafaj svému Jahnovi rozumí, ale to mu nebrání označit např. některé veršované reflexe jako „prosycené rétorikou, odvozené a neprožité“, jako „plné balastu“, a o jiných verších napsat, že „působí dojmem pouhé básnické spekulativnosti“. Kritický je také k próze; tu staví vcelku mnohem výš než autorovu poezii, ale i v ní rozlišuje díla silná a slabší. Uzavírá, že Jahn byl „realista ve svých nejlepších prozaických a básnických dílech, folkloristický romantik, tradicionalista a idylik v mnoha pracích omezených na působnost v oblasti kraje.“ Přitom vysvětluje, proč kritický ohlas Jahnova díla byl nejen z ohledu k zasloužilé osobnosti často málo náročný a přísný. To se týká do jité míry i nevelké, tříarchové a jen řádce sázené knížky, kterou o Jahnovi brzy po jeho smrti napsal Vojtěch Martínek (1887–1960), s nímž stejně jako s dětmi Jahnovými mladý Oldřich Rafaj ještě o Jahnově životě a díle hovořil.
   Cennou část monografie představuje kapitola, v které Rafaj probírá Jahnovu rozsáhlou literární pozůstalost (osm sešitů veršů, devět souborů prózy, sbírku pohádek a nedokončené Paměti); z ní – dodejme – oprávněně čerpal i jako editor Jahnových knih (ze čtyř byly tři výbory povídek, které uspořádal); jimi se pokusil v letech 1964–79 předložit tehdejšímu čtenáři nejživější část Jahnova díla.
   Rafajova monografie je napsána čtivě, kapitoly jsou opatřeny atraktivními názvy a podtituly (O jediném smyslu tvorby, Zanechat po sobě stopu, Zápasy s tmou, Vše, co bylo), takže nenápadně ponouká dnešní čtenáře sáhnout po díle autora neprávem zapomínaného (po Ratajově reedici Selského prahu a tří výborů vyšla znovu – až loni – jediná kniha z Jahnova odkazu. Od Soni Rafajové by se mohla i mnohá velká nakladatelství přiučit, jak řádně a pečlivě vypravit knihu do světa. Monografii vybavila Rafajová medailonkem autora, převzala do ní bibliografii Oldřicha Rafaje a zrevidovala výběrový soupis literatury o Jahnovi; z rodinného archivu, z fondu Valašského muzea v přírodě a z archivu Richarda Sobotky zařadila do knihy dvě fotografie jejího autora, devět fotografií Metoděje Jahna (jedna s jeho podpisem je součástí obálky Michala Špatze, grafika knihy), jeho náhrobku i jeho studánky, a dva snímky z Komárovic, kde Jahn osmnáct let žil, učil i psal a kde mu půl roku po smrti Oldřicha Rafaje byla odhalena pamětní deska. Knihu vzorně vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov pod dohledem skutečně odpovědného redaktora Bedřicha Kocmana. Věčná škoda, že Oldřich Rafaj se tohoto vydání nedožil.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)