„Die Grenze nährt – hranice živí“. Tímto pravdivým výrokem provorepublikových pašeráků na česko-německé hranici začíná kniha Emila Hrušky PŘEVEDU VÁS… NA ONEN SVĚT! (Pražská vydavatelská společnost a nakladatelství Epocha, Praha 2012, obnovená edice Magnetka). Podtitul Případy z poválečného pohraničí vysvětlí netrpělivému čtenáři, že se nejedná o žádnou lacinou duchařinu.
České pohraničí se stalo na nějaký čas rájem zlatokopů, kteří zvětřili majetek, ale také vlasovců, dezertérů a politických dobrodruhů, již na konci tehdejšího východního světa hledali úkryt před spravedlností. Tím není řečeno, že by tento kraj nepřišli osídlit lidé poctiví, kteří ho chtěli zvelebit; naopak, byla jich jistě většina. Ale jak už to bývá, dobro není tak čtenářsky přitažlivé jako zlo.
Zkušený autor, znalec prostředí i poměrů (viz jeho předcházející knihy, např. Pohoří divočáků, Sudetoněmecké kapitoly, My, hoši ze Sudet ad.) mohl jen sáhnout do bezedné pokladnice námětů a otevřít počítač. Ovšem to by mu nestačilo. Námětů měl na výběr jistě nepřeberně, ale nebyl by to Emil Hruška, kdyby se spokojil vyprávěním, jež samo o sobě by vzbudilo zájem. Je především anebo současně historikem a dokumentaristou, který se na rozdíl od mnoha spisovatelů literatury faktu opírá o „vlastnoruční“ výzkum a bádání v terénu i v archivech.
Příběh první – Případ šelmy s dunivým hlasem – uspokojí i nejotrlejšího čtenáře hororů. Hubert Emil Pilčík byl pravděpodobně nejmasovějším vrahem české kriminální historie a jeho odříznutá hlava právem skončila ve skleněné nádobě s lihem nebo s čím coby exponát Ústavu soudního lékařství plzeňské univerzity.
Byl nenápadný, oblíbený, sbíral léčivé rostliny, botanizoval… Pro čtenáře detektivek nic neobvyklého, vrahem bývá standardně zahradník. Jenže Hruška nepíše detektivku ke krbu, nýbrž knihu nabitou fakty, z nichž mrazí, neboť se vskutku staly. Pilčík totiž převáděl zájemce o život za železnou oponou. Převáděl, ale občas nepřevedl. Chudé nechal na pokoji, ale jakmile vycítil majetek… Ani dívčí krása ho nenechávala chladným. Dvanáctiletou D. Š. opakovaně znásilňoval ve vlastnoručně zhotoveném dřevěném přístroji, který tlumil její křik. Obludný mučicí nástroj se rovněž zachoval do našich dnů.
Dějištěm byl prostor ohraničený Planou, Mariánskými Lázněmi a bavorskou obcí Grosskonreuth, tedy jakýsi bermudský trojúhelník. Případ byl přeplněn absurditami, z nichž nikoli nejposlednější byla skutečnost, že kriminalista, který pachatele odhalil, se nakonec kvůli bytové nouzi usídlil ve vrahově domě.
O naší době vypovídá morbidní aktivita jisté cestovní kanceláře, jež v srpnu 2008 uspořádala tematický autobusový zájezd „Po stopách Huberta Pilčíka“, zakončený v „pubu s pípou a počitadlem na každém stole pro soutěž, který stůl vypije nejvíc!“
Podobnost Pilčíkova příběhu s epizodou Bestie ze seriálu Třicet případů majora Zemana není náhodná. O Pilčíkovi psal svého času rovněž Rudolf Kalčík (Strýček Smrt), ale i zde šlo spíše o beletrii.
Hruška končí příběh zajímavou informací o akci StB Kameny, jež spočívala v předstíraném převádění kandidátů existence ve „svobodném světě“.
Druhá kapitola – Špioni, herečky a převaděči – uspokojí milovníky starých filmů. Je zde zachyceno smutné životní období herečky Marcelly (Marcely) Sedláčkové i její matky, předválečné filmové hvězdy Anny („božské Anduly“) Sedláčkové.
Anna Sedláčková byla vskutku statečná žena – jako snad jediná se odmítla dostavit na manifestaci českých herců, konanou pod egidou Emanuela Moravce 24. června 1942 v Národním divadle. Ano, to je ona akce, na níž Karel Höger a celé auditorium svižně hajluje. Höger jen měl tu smůlu, že seděl na kraji a byl příliš populární. Všichni horlivě slíbili věrnost Německé říši, aby pár let nato slibovali věrnost všem říším, co jich bylo, je a bude. Ne tak Sedláčková. Kupodivu se jí však nic nestalo, dostala jen půlroční distanc. Hajlující účastníci slibu jí to po válce dali sežrat.
Po roce 1948 se matka a především dcera zapletly do převaděčské a mírně špionážní aféry (například pomohly přepravit na Západ jeden kilogram jáchymovské uranové rudy!), ale o tom se dočtete v knize. Pro zajímavost uvádím, že Antonín Zápotocký Marcellu nejen propustí, ale přijme na Hradě, daruje jí rádio a slíbí, že může zase hrát a nikdo jí v tom nesmí bránit. A tak si zahraje například v Andělu na horách či v Dámě na kolejích. A matka, kdysi „největší umělkyně Evropy“, v září 1967 obdrží titul zasloužilá umělkyně.
Nejlepší si Hruška nechal na konec. V Proměnách obratného vlasovce rozplétá neuvěřitelný případ hochštaplera, který několik let vodil za nos českou, slovenskou, sovětskou a bůhvíjakou ještě rozvědku. Ještě v dubnu 1945 vlasovec, ocitá se v květnu v Praze a Karlových Varech coby hrdina, partyzán, rozvědčík, vlastenec, důstojník Svobodovy armády. Vše mu vychází, ale s jídlem vzroste jeho chuť, až se udáví příliš velkým soustem.
Kauza poskytuje netradiční pohled – míněn pohled dnešních převlečených „historiků“ – na práci SNB, StB, NKVD, KGB, CIA, CIC a jak se všechny ty instituce jmenovaly, ale i na vlasovce a jejich tragickou, leč neomluvitelnou roli v dějinách.
Tato kapitola obsahuje rovněž krátkou, ale bystrou a objevnou úvahu nad nezvykle významným postavením, které v ruské, sovětské a pak znovu ruské historii i politice zaujímají Karlovy Vary.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |