Před sto lety, 25. června 1913 se v Baise-Pointe na antilském ostrově Martinique v početné rodině narodil černošský básník a dramatik Aimé Césaire. Jeho rodný ostrov byl od 17. století kolonizován Francouzi a dodnes je oficiálně francouzským zámořským územím. Není proto divu, že talentovaný mladík získal vzdělání na lyceu v Paříži, kde se podrobně seznámil s francouzskou kulturou.
Už za pařížských studií Césaira okouzlila avantgardní francouzská poezie a zároveň projevoval hluboký zájem o dějiny afrických civilizací. Spolu se svým o sedm let starším přítelem, senegalským básníkem a posléze významným veřejným činitelem Leopoldem Sédarem Senghorem, který byl v l. 1960–1981 prezidentem Senegalské republiky, se stal čelným představitelem hnutí négritude (černošství). Šlo v něm o program francouzsky píšících básníků a spisovatelů pocházejících především z černé Afriky, kteří svou převážně básnickou tvorbou zdůrazňovali specifiku a přednosti černošství. V protikladu k bělošskému chladnému racionalismu kladli důraz na intenzivní citovost, idealizovali svůj kontinent, poukazovali na jeho mytologické tradice, odsoudili kolonialismus a nadřazenost bělochů. Hnutí, které kulminovalo v třicátých letech 20. století, zdůrazňovalo přirozenost a svobodomyslnost příslušníků černošské rasy a burcovalo k boji za nezávislost a svobodu.
Césaire se těsně před druhou světovou válkou vrátil na rodný ostrov, aby tu vyučoval na lyceu ve Fort-de-France a nadále se věnoval spisovatelské a veřejné činnosti. V básnické skladbě Sešit o návratu do rodné země (1939) zalykavým litanickým zpěvem i magickým vzýváním v trsech hýřivé obraznosti vyjadřuje koncepci hnutí négritude. Zásadní kritiku kolonialismu spojenou s „bílým světem“ nespojuje však s rasovou nenávistí. Černošství nechápe jako nadřazenost, ale výzvu ke svobodě („mé černošství není věží ani katedrálou“). Řada pozdějších básní, zejména z padesátých let, reflektuje konkrétní události afrického sebeuvědomování a je apelativní výzvou národně osvobozeneckého boje (Čas svobody, Afriko, Pozdrav třetině světa).
Také v dramatické tvorbě, která byla součástí Césairových literárních aktivit, se věnoval černošskému boji za svobodu (Tragédie krále Kryštofa, A psi ztichli). Ústřední postavou hry Pobyt v Kongu je posléze zavražděný Patrice Lumumba. V adaptaci Shakespearovy Bouře v postavě Kalibana představil kolonizovaného domorodce v boji s bělošským vládcem ostrova Prosperem.
Césairova lyrika, zřetelně ovlivněná surrealismem, má světový význam. Volný proud asociací, opakující se rejstřík obrazů ze sexuální oblasti, halucinační představy exotičnosti tropické přírody jsou podstatou básníkovy hýřivé představivosti. Konkrétní atributy nadreálné obraznosti (hadi, murény, pavoučí obřady, asagaje, bumerangy apod.) jsou provázeny magicky znějícími novotvary, v nichž se francouzština mísí s prvky kreolštiny.
Césairův umělecký a duchovní přínos světovému kulturnímu vývoji vysoce ocenili mj. André Breton a J. P. Sartre. S prvním ho spojovala osobní účast v surrealistickém hnutí, s oběma pak souhlasné společenské názory a výrazná účast na veřejném životě. Césaire byl určitou dobu poslancem za Komunistickou stranu Francie, starostou hlavního města Martiniku a zakladatelem Pokrokové strany Martiniku. Koncepci černošství prosazoval v akcích Společnosti africké kultury a psaním předmluv k dílům černošských básníků.
U nás je znám od 60. let minulého století díky už zaniklému časopisu Světová literatura a výboru básníkovy poezie Trpký čas (1968) tlumočeného Bohumilou Grögrovou a Ladislavem Novákem.
Ani po Césairově smrti (17. dubna 2008) ve Fort-de-France neztrácí jeho tvůrčí odkaz na významu a v dnešním globalizovaném světě je příkladem multikulturalismu, který přispívá k tolik potřebné humanizaci rozchvácené společnosti
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |