V posledním desetiletí má datum 11. září takřka rigorozní vymezení. Řekne-li se 11. září, je nad slunce jasnější, jaké události nám mají vytanout na mysli. Zadejte si tohle datum na portálu Seznam a vyhrne se na vás na pět milionů odkazů, na Googlu dokonce milionů devětadvacet. Nepročetl jsem samozřejmě ani promile z nich, ale ty, které jsem nahodile otevřel, byly výsledkem urputné a začasté takřka jednosměrné propagandistické mašinérie vedoucí ke glorifikaci tohoto data jako symbolu terorismu proti nejmocnější zemi světa. Je však na světě stát, kde mají 11. září také za synonymum teroru, násilí a zmařených lidských životů. Ale rovněž i za synonymum konce nadějí, svobody a života řádně demokraticky zvoleného prezidenta suverénního státu.
Je toho víc, co mi v sluncem zalitém odpoledni počátku roku 2013, pár měsíců před čtyřicátým výročím vojenského převratu v Chile, letí hlavou. V hlavním městě Santiagu vrcholí léto a ve sluneční lázni pyšní se oděna v nové omítce budova kdysi slavné mincovny, později už napořád věhlasný prezidentský palác s mincovním názvem La Moneda. Symbol státnosti bytostně blízký srdci každému Chilanovi svítí novotou. Je však ze všech stran ohraničen zátarasy a dřevěnou ohradou, třebaže s pompézní vlajkoslávou. A taky krok co krok pod dozorem vojáků, jejichž uniformy nevyvolají v Čechovi, byť zažil hrůzy poslední světové války pouze zprostředkovaně, asociace právě příjemné. Vojáci jako by se od 11. září 1973 od paláce ani nehnuli. Nejdřív ho rozbombardovali, to když se demokraticky zvolený prezident Salvador Allende odmítl vzdát samozvaným pučistům se zlatými generálskými prýmky na výložkách a strategickými plány dozorovanými CIA v tornách. Potom palác rozkazem nejvyššího velitele Augusto Pinocheta opět vyspravili, vyhladli jizvy po kulkách a tvářili se, že se vlastně nic nestalo. Jizvy na fasádě zacelila sádra, co s těmi v duších…? Lékař Čas? A stačilo mu čtyřicet let?
Jsem v Chile příliš krátce, abych vynášel soudy. Přesto mám pocit pozorovatele, že jizvy v srdcích Chilanů jsou hluboké a i maličkosti jitří rány. Zvláště pokud jde o střední a starší generaci, přímé účastníky dějů před čtyřiceti lety. Tehdejší dvacetiletí jsou dnes dědové předávající vnukům zkušenost a historickou paměť. Navenek mi připadlo, že jsou opatrní; kdo by se taky do špatných časů vracel rád. Ostatně, donucovací prostředky a represivní aparát (takřka dvě desetiletí plně ovládaný Pinochetem) brutálně potlačující veškeré náznaky nespokojenosti, neřku-li opozičního nádechu, popravy, mučení, záhadná mizení rodinných příslušníků, přátel, inteligence i obyčejných dělnických předáků, to vše patrně zanechalo stopy ve vědomí Chilanů. A k tomu desetitisíce lidí v emigraci. Jen vzpomeňme, takřka v každém trochu větším městě jsme i u nás slýchali jihoamerické rytmy tradičních chilských písní a přispívali drobnými na emigrantský chlebíček převážně mladých muzikantů. A nejen u nás, po celé Evropě, po celém světě. I mně tehdy bylo něco přes dvacet a dodnes si vzpomínám na smutné oči exotických vrstevníků z druhého konce planety.
Sotva by mě tenkrát napadlo, že pod bělostnou mramorovou sochou ctnostné Marie, tyčící se nad Santiagem, budu o čtyřicet let později hledět na sedmimilionovou metropoli s pohnutými i pozoruhodnými dějinami dávnými i novodobými. Pohled na cihlově krvavě rudý ovál Estadia Nacional Julio Martínez Prádanos, národního stadionu, mě vrací k historii nedávné. Také stadion se převlékl do nového. Už to potřeboval. Je tu od roku 1938 a jistě chtěl zmodernizovat, zkrásnět… Rád bych ho navštívil, jsem fotbalový nadšenec a nevstoupit na místo, spojené s největším úspěchem české, respektive československé kopané, bych považoval za stejné provinění, jako kdyby některý z pravověrných anglických fans bez bušení srdce minul stadion ve Wembley.
K mému úžasu jsem se dozvěděl, že to nelze. Ptal jsem se na možnost národní stadion navštívit několikrát, vysvětlení se mi nedostalo, prostě to nejde. Musím se otázat pana Josefa Masopusta, zda při vzpomínkových akcích u příležitosti 50. výročí slavného chilského finále Československo – Brazílie v roce 1962, při loňském pozvání do Jižní Ameriky, stadion se svými parťáky spoluhráči navštívili. Vstoupil bych do toho pro Čechy a Slováky fotbalového velechrámu s dojetím; nikdy potom jsme to v nejpopulárnější hře planety nedotáhli dál.
Ale chtěl jsem tam taky přijít s kytičkou. Jako na pietní místo. Do mučírny, do vězení a na popraviště nevinných, vinných tím, že měli jinou vizi života. Dodnes je tajemstvím, kolik jich tam mučili, umučili, popravili či jen internovali (odhad 3–30 tisíc je tristní). Jisté ale je, že básníkovi a chilskému Karlu Krylovi, Victoru Jarovi, rozdrtili prsty tak důkladně, že už si na kytaru nedrnkl. Když jsem se chtěl utvrdit, že se opravdu jedná o ten stadion, nastalo mlčení. Co taky říci? Že se tu chodí na fotbal do byvšího koncentráku? Byť přestavěného na moderní sportovní arénu? Anebo na monstrkoncerty? Jak příznačné, že tu před rokem Roger Waters uvedl svoji Zeď… Jenže vyberte si: opravený stadion, nebo nedůstojný prasečák – místa, kde trpěli lidé.
Mlčení. Jinak nejhlasitější z hlasitých, nejbedlivější z ostražitých a nejnekompromisnější ze všech nekompromisních světových poldů k 11. září 1973 mlčí. Superbachař demokracie, jehož tajné služby (později to prasklo) dlouho před vojenským pučem v Chile vyprodukovaly, posíleny speciálně odsouhlasenou a uvolněnou a na tehdejší dobu nevídanou osmimilionovou dolarovou injekcí, neuvěřitelnou masáž Allendovy vlády pravicovým tiskem (nedávná masmediální masáž před našimi prezidentskými volbami jistě byla při té vzpomínce jen mojí nemístnou asociací), včetně nesčetných protivládních destabilizujících a různých sabotážních akcí. Inu, koho chleba jíš…, takového kandidáta servíruj.
Tím, kdo nemlčel, byl nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971) chilský básník Pablo Neruda, jehož dům ve čtvrti Bellavista je odtud jen kousíček, obklopen křivolakými uličkami plnými pestrobarevných vilek a murálů. Když jsme se tam kochali krásou a atmosférou, otázal se mě jakýsi mladík, odkud jsem. Čeština mu připomněla, že před časem krátce pobýval v Košicích. Že nejsme se Slováky pospolu, ho nijak nedojímalo, zato věděl své o slivovici. Tak jsme si cvakli, vozím ten lék v batůžku všude po světě. Mladík nám ještě prozradil, že se asi ten den moc neumyjeme, protože se kdesi ve velehorách nad Santiagem porouchal systém, zásobující mnohamilionové město vodou. „Jste ve třetím světě,“ loučil se potutelně. „Tady má čas jiný rozměr.“ Měl pravdu, voda nešla v Santiagu ani po našem odjezdu z hlavního města, ani po týdnu, ani po deseti dnech a před cisternami se, podle televizních záběrů, klikatily nekonečné fronty.
O třetím světě oproti tomu nesvědčí takřka asepticky čisté (Chile je opravdu asi nejčistší země Jižní Ameriky) nové metro nápadně podobné lisabonskému, však ho také stavěli Portugalci. Třetí svět nepřipomínají ani každý originální, a přesto unifikované bankovní a firemní mrakodrapy, bujaré architektonické kolekce různých staveb, nápaditých i příšerných, překrásné letité vlakové nádraží a magické historické centrum. Zvláštní kapitolou jsou silnice. Jak Chilané pyšně zdůrazňují, vyřešily vlády po Pinochetovi tento důležitý pilíř infrastruktury za několik let. A že jich je porce v této rozlehlé zemi! To není jako patnáctiletá anabáze výstavby sotva stokilometrového úseku z Olomouce do Ostravy. A, světe (pardon Česko) div se, vozovky jsou kvalitní od pouští na severu až k drsné Patagonii, ba co víc, netřeba je ani několik let po kolaudaci opravovat, neroztékají se vedrem, nedevastuje je zima. To jen v Čechách panuje tak podivné a nepřející klima.
Chatrče a slamy na okraji města vracejí do reality třetího světa. Zdůrazňují pořádně rozevřené nůžky v životní úrovni lidí. V tom zůstává Allendův odkaz nejpřitažlivějším. Lidé nezapomněli na reformy, kterými si získal nejen ty nejbědnější, ale i část střední třídy a pokrokové intelektuály. Strašlivou bídu Chilanů poznal osobně jako student lékařské fakulty, když se pohyboval mezi nejchudšími. Ale zdaleka nešlo jen o sociální reformy. V těch si ostatně částečně nedovolil nepokračovat ani Pinochet a hlavně vlády po něm. A považte, kde na to všichni brali a berou prostředky? Ani za ultrapravicového vedení země, za nejtvrdší vojenské diktatury, vděčné nadnárodním monopolům se strýčkem Samem v čele za mnohé, se nestalo, že by Chilané zcela rozprodali národní bohatství – doly, těžbu mědi, ledku aj. Stát vlastní klíčové zlaté akcie, a tím i nadpoloviční podíly na zisku, který je nezřídka přerozdělován právě do sociálních programů. Pozoruhodné! Třeba se to některým našim nejliberálnějším politikům v paláci La Moneda poslouchalo tak špatně, že si raději pohrávali s protokolárními pery.
Na pozoruhodnosti jsem v Chile narážel takřka na každém kroku. Vlastně hned při vstupu na chilskou půdu. Aby si například Chilané ochránili svoje skvostné vinice, platí pro návštěvníky země bez výjimky přísný zákaz dovozu jakýchkoliv potravin v jakémkoliv množství. Několik mých přátel se o přísnosti nařízení osobně přesvědčilo, když se ocitli u výslechu kvůli pomeranči bezděčně zapomenutému v ruksaku. Po hodinové štrapáci se sepisováním protokolu se jim dostalo poučení a výstrahy, že jsou zaneseni do systému a kdyby se jim totéž stalo napodruhé, čeká je mastná pokuta a další nepříjemnosti. Každý skutečný hospodář si holt ohlídá svůj záhumenek a živobytí. Nebezpečí napadení vinic plísněmi, jako se to stalo v sousední Argentině, budí chilské úředníky ze sna. Co probudí ty naše? Celonárodní otrava nekvalitním jídlem a pitím?
Už Allendova vláda před čtyřiceti lety, a že měla dozajista jiné starosti, vytýčila programy kultivující krajinu a potažmo utvářející k životu i prostor, kde se podmínky k životu jeví takřka nulové. Kolik posměchu sklidil kupříkladu plán vysadit v pouštních planinách kolem Calamy, považovaných za nejsušší místa světa, strom připomínající vzrostlý velmi rozložitý a košatý keř, jemuž tady říkají tanarugo. Implantovat do pouště Atacamy, kde nyní prohánějí závodníci své stroje na populárním Dakaru, strom z jiné části kontinentu, považovali mnozí za fantasmagorii. Ty stromy tam rostou dosud. Nejenže se uchytily, ale pokrývají stále větší a větší plochu a stávají se oázami stínu a příhodného klimatu pro život flóry i fauny. „Místní lidé tento Allendův počin dodnes velebí,“ utvrzovala mě Alejandra Curihuinca, mladá žena ze San Pedro de Atacama. Když jsem se jí o pár kilometrů dál, v kouzelné vesničce Toconao, po prohlídce kostelíčku se zvonicí jako vystřižené z filmu Sedm statečných, ptal, jak se vlastně chovala v letech pro Chile tak nesmírně složitých katolická církev, která má v zemi, jako ostatně v celé Jižní Americe, nezanedbatelný vliv, řekla mi takřka udiveně: „Cítila s lidmi a stála s lidmi proti Pinochetovi, třebaže diktátor velmi usiloval o její přízeň.“ Inu, jiný kraj, jiný mrav a jiná církev, byť stejného názvu.
„Pevně věřím v Chile a jeho budoucnost. Přijdou další muži, kteří ho vyvedou z tohoto temného období… Nyní musíte pokračovat v práci a pevně věřit, že spíš dříve než později se před vámi znovu otevře široká ulice, po níž budou všichni svobodní lidé této země kráčet vstříc lepší společnosti… Toto jsou má poslední slova, jsem si jist, že má oběť nebude zbytečná.“ Poslední slova prezidenta Salvadora Allendeho v rozhlase dozněla a na palác La Moneda začaly dopadat bomby. Navečer našli prezidentovo tělo se samopalem v ruce.
Když jsem se rozhlížel nekonečnými pouštními pláněmi Atacamy s ostrůvky blahodárné zeleně stromů tamarugo, přišlo mi, že myšlenky, pro které statečný prezident zemřel, zůstávají v myslích Chilanů stejně zelené jako životadárné stromy v poušti.
Chile, únor 2013
Autor: FRANTIŠEK MANDÁT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |