Ačkoli jsem myslel, že knihu ČESKÁ HUDEBNÍ AVANTGARDA (Litera Proxima, Průhonice 2012) mi postačí jen prolistovat, abych zvěděl, zda se dnes píše o hudební avantgardě podobně jako o meziválečné avantgardě literární, ale ač až příliš soustředěn na slovesnost a z hudby poučenější jen v té její části, která hraničí s literaturou a především poezií, Jiří Marek, ten Průvodce světem orchestru jedné pozoruhodné epochy (tak zní podtitul jeho knihy), mě doslova vtáhl do světa dost mi odlehlého a mně nezbývá než litovat, že jsem neměl takového zasvětitele do symfonií za svých univerzitních studií, kdy jsem pilně chodil na koncerty olomoucké Moravské filharmonie. Marek má dar poutavě vyložit, co vše a jak dokázal velký skladatel zaklet ze současného světa i sebe sama do jednotlivých vět své skladby.
   Nadto udivuje, jak své rozbory a interpretace Macek začleňuje do širších uměleckých a společenských dobových souvislostí a jak umí kvalifikovaně reagovat na „ideologicky zaujaté“ výklady, podle nichž například E. F. Burian po osvobození 1945 „opustil dřívější hodnoty své tvorby a zaujal místo sluhy poplatného režimu“. Právem Macek oponuje: „Při hudební analýze a zejména při estetickém pohledu na bezprostřednost uměleckého výrazu, spontaneitu, která z díla (Burianovy Předehry k socialismu) evidentně přímo tryská, nelze dojít k jinému závěru, než že tak česká hudební avantgarda, pokud přežila kruté vyhlazovací represe fašismu a vrátila se po osvobození do vlasti, prostě viděla splnění svých snů o sociálně spravedlivé a lidsky svobodné společnosti a tomu v daných společenských podmínkách hledala a našla umělecké vyjádření. (…) Na tom nic nemění politické skutečnosti, které rozlet jejich talentu omezovaly a proti nimž nejednou mnozí z nich věcnou kritikou vystupovali (Teige, Nezval).“ Stejně přesvědčivý je také třeba Mackův výklad Hábovy Valašské suity jako „niterné záležitosti autorovy“, dokladu „přizpůsobování aktuálním požadavkům doby“, ale i „svěží invence“. Právě ve vysledování osudu tvorby avantgardních skladatelů po druhé světové válce (i těch, kteří za války zahynuli) je Mackův Průvodce, který zdůrazňuje „individuálně motivované přístupy“, nejobjevnější.
   V úvodu své knihy Macek připomíná, jak se před první světovou válkou poštěstilo české hudební moderně díky Novákově Bouři (byla poprvé uvedena v Brně) prezentovat „něčím, co v podvědomí tehdejší doba žádala a pro co vytvářela inspirační a tvůrčí podmínky“, a tím hudební moderna v Jiřím Mahelovi vyvolala obdiv, ba skoro závist, „neboť v literatuře něco takového zvratového nenašel, a proto bolestivě postrádal.“ Nuže, podobnou závist může v české literární historii budit Mackova kniha o české hudební avantgardě. Myslím, že se nemýlím, kde hledat prazáklad Mackova ryze odborného a přitom historicky hluboce poučeného přístupu: v porozuměníplném estetickém semináři profesora Markalouse-Johna 1951–1952, který se vepsal do našich způsobů navždy.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)