Do odjezdu vlaku jí zbývalo dvacet minut. Měla čas si nejen koupit lístek, ale zastavit se u prodejního automatu a vybrat obloženou housku – neměla totiž čas se najíst –, vedle u druhého si vybrala jakousi zelenou vodu a pak klidně šla ke svému vlaku. Zavazadel neměla moc. Jen své osobní věci na dva tři dny a dárek pro bratra, kterému bude padesát. Byl o rok starší a padesátka ho sužovala. Prý to je konec. Jen krok k penzi, život je pryč, co z něj už zbývá? Byl škarohlíd. Vždy věci vnímal negativně. Na rozdíl od ní. I když ani ona nebyla příliš velkou optimistkou.
Prošla kolem vlaku a vybrala si vagon. Zdálo se jí, že je v něm volněji, i když vlak byl víceméně prázdný. Jet do Ostravy ve čtvrtek kolem poledne neznamenalo setkat se s tlačenicí. Nastoupila tedy. V prvním kupé seděli mladí s malým děckem, přešla dál. V druhém dvě ženy už zaujímající místo u oken se bavily. Neměla chuť kohokoli poslouchat či dokonce být zatažena do debaty. Ve třetím parta mužů se chystala hrát karty. „Asi dělníci z nějaké stavby jedou domů na Slovensko“, ani sem nešla. Ve čtvrtém bylo poloprázdno. Nějaký prošedivělý muž otočený hlavou z okénka, i když vlak ještě stál a nikdo jiný. Prošla ještě o kus dál, ale tady seděli tři lidé ve třech koutech kupátka. „Chci se tulit ke kabátku ve čtvrtém?“ zeptala se sama sebe? „Nechci,“ odpovědělo jí vnitřní já. A tak se vrátila o jedno kupé zpět. K onomu postaršímu muži.
Otevřela dveře a jen ze slušnosti se zeptala: „Je tu volno?“ Lehce otočil hlavu a … v té chvíli ho poznala. Její první vedoucí katedry. Docent Krátký. Změnil se. Stále však to byl člověk s jiskrou v očích, i když ta jeho dnešní jiskra měla jisté trhliny, které v té chvíli nedokázala rozpoznat. „Jistě,“ odpověděl a zdálo se, že chce ještě něco dodat. Bylo to však něco jiného, než zamýšlel. Dodal jen: „Místa je tu dost.“ Pak si ji začal prohlížet. I ona jeho, ale mlčeli přitom. Po chvilce, která snad trvala jen několik vteřin, ale jí se zdála dlouhá, příliš dlouhá, chtěl svá zavazadla vyzvednout nad druhé sedadlo u oken. Tím její oči zaměřily jinam. Muž se zvedl, „počkejte, pomohu vám“ a galantně zvedl její kufřík a umístil ho nad sedadlem. „Je to tak správné, paní profesorko?“ zeptal se. Až ji přitom zamrazilo. On, jeden z nejlepších gynekologů v republice, ji, novopečenou profesorku, jež dodnes skláněla hlavu před jeho vědomosti a často sahala pro um do jeho knih a článků, pozdravil jako profesorku, ač tento titul měl mít spíše on, než ona.
V těch několika vteřinách, jež měla k dispozici, než usedla na svou stranu u okna, jí hlavou proběhla snad celá její minulost, kdy několik let mohli být vedle sebe. Tehdy…
Byla studentkou, jíž se věnoval více než jiným. Napřed se jí zdálo, že kvůli jejím ženským přednostem. Ne, nebylo to tak. Na přednáškách mluvil jakoby k ní, až si toho všimli další studenti, dokonce ve svém vlastním semináři, který si vytvořil ze svých oblíbenců a dával jim lekce navíc, byla i ona. Časem se mezi nimi vyvinulo jakési pouto. Tak se nikdo nedivil, že své práce jí přinášel dříve, než byly vydány a chtěl znát její názor. Říkával: „Vy mě jednou nahradíte.“ Smávala se tomu. Jeho nahradit? Uložil jí, aby navíc studovala cizí jazyky a sám ji zkoušel z angličtiny a franštiny. Sám znal asi pět jazyků, jimiž mohl hovořit na odborná témata dokonce i mezi kolegy v zahraničí. Nevěděla ani, jak se to stalo, že se do něj zamilovala. Pamatovala si, jak jednou jí pohladil ruku a ona se celá rozechvěla. Zeptal se tehdy: „Stalo se ti něco?“ To jí už tykal, ale ona mu stále vykala. Věděla, že má méně šťastné manželství, ale nestěžoval si a nehledal únik u jiných ženských objektů. Ostatně asi nebyla sama, kdo z děvčat si přál, aby se k nim sklonil. To trvalo po většinu studia. Když ukončila školu a rozhodovalo se, kam který nový adept medicíny půjde, přišel za ní a zeptal se: „Nechceš zůstat na fakultě? V mém týmu?“ Připadalo jí to jako dar z nebes. Zadrhl se jí dokonce hlas, když jednoslovně vyhrkla své „ano“. Tak zůstala na fakultě a denně vlastně byla v jeho blízkosti. Vztah mezi nimi se upevňoval. Nikdo by v té době nevěřil, že nejsou milenci. Nebyli však jimi, i když mnohokrát ji pozval po službě na skleničku do blízké vinárny, seděli tam i několik hodin, diskutovali o všem možném, především ovšem o medicíně, aby se potom rozešli. On domů k ženě, jež neměla k němu vztah, ona do své garsoniéry, kde ji nikdo nečekal. Tak tomu bylo po několik let. Už věděl, že ho miluje. Nezneužíval toho. Mnohokrát si přála, aby alespoň jednou s ní zašel do její garsoniéry a… Nikdy mu to však nenabídla a on se ani nezmínil, i když zřejmě měl podobné myšlenky jako ona…
Pak přišel listopad onoho osudného roku. Jí bylo tehdy dvacet devět let, jemu čtyřicet pět. Jemu onemocněla žena, už se tolik nevídali a ona čekala. Nač? Nevěděla. Ani nevnímala, co se kolem děje. On ovšem ano. Byl, věděli to všichni, členem jednoho obvodního výboru komunistické strany, a přestože mnozí další lékaři a členové personálu odložili své „červené knížky“, neudělal to. Proto na jaře roku 1990 ho odvolali z funkce vedoucího katedry a krátce nato dokonce na jakési schůzi, kde kdekdo křičel jeden přes druhého, rozhodli o jeho odchodu. Komunistu tu nechtějí. Neudělal jim nic, neublížil, ale byl jejich svědomím a to se neodpouští. Ona tehdy seděla vzadu, plakala, ale mlčela. Chtěla vstát a říci: „Vždyť toto vše není pravda. Copak jste zapomněli, jak se vás vždycky zastával?“ Nevstala však. I on mlčel. Jen se díval před sebe a pak se beze slova zvedl a odešel. Šel vlastně směrem k ní. Uviděl ji. Usmál se na ni. Z jeho úst mohla vyčíst: „Klid, nenech se vyprovokovat. Buď šťastná. Já jsem tu skončil.“
Nevěděla, jak se ten večer dostala domů. Horečka v následujících dnech ji přivázala k posteli. Když se po čtrnácti dnech objevila na fakultě, ptala se jedné ze sester, o níž věděla, že patří k těm skutečně slušným, kde docent je. „Nevíme o něm. Prý mu okamžitě nabídla jakási německá instituce aby odejel do Gröningen nebo kam a převzal tam vedení kliniky. Víc nevím…“ Chtěla jít k jeho domu, měla však strach. Je to nebo není pravda? Nebyla. V té chvíli ještě nevěděl, co bude dělat. Zřídit si vlastní ordinaci? Odejít do zahraničí…?
Posadila se a pohlédla mu do očí. Byly stejné jako tehdy, kdy se do nich dívala naposled. Vnímavé, vlídné.
„Neříkejte mi paní profesorko. Nebýt vás a vašeho vedení, nikdy bych o tomto titulu nemohla ani snít. To byl titul pro vás, ne pro mne“. Usmál se. „To není pravda. Byla jste mou nejlepší žákyní. Věděl jsem, že na to máte a jsem rád, že tehdy jste neodešla se mnou. Obor vás potřeboval. Já byl už na obtíž,“ řekl bez lítosti v hlase. „Říkal jste mi křestním jménem a tykal mi.“ Chvilku mlčel. „Mnohé se od té doby změnilo. Mnohé. Už nejsem porodníkem. Ta etapa je za mnou.“ Často sebe nazýval „porodníkem“, což vlastně byla jen část jeho povinností. Tedy těch radostnějších. A pak obrátil kartu. „Jak dlouho jsme se neviděli?“
Vlak se rozjel. To už věděl, že ona jede blahopřát bratrovi na Ostravsko. Ona však nevěděla, kam jede on. Neměl zavazadlo, jen lehké sako na sobě a brýle na nose.
„Když jsem odešel z fakulty, nabídli mi místo v Německu. Měl jsem tam, jak víte, přátele. Odmítl jsem to. Po oné schůzi jsem pochopil, že vlastně nic neumím, když jsem svou víru nedokázal vysvětlit ostatním. A zvláště když mi vyčítali i tak zvaná odborná selhání. Přestože v mnohém neměli pravdu. I když vím, že mnozí tam byli na mé straně a jen se báli tehdejší atmosféry… Asi si pamatujete, že jsem kromě medicíny byl i vášnivý sběratel brouků. Když mi zcela náhodou jeden známý nabídl, abych šel pracovat do muzea v jednom severočeském městě, přijal jsem. Tam na mě už nikdo neútočil, ani nemohl, a já byl od Prahy daleko. Spokojený mezi brouky. Spokojený…“ „A vaše žena?“ Odvážila se. „Rozešli jsme se již v devadesátém. Nesnesla můj odchod z fakulty. Bylo to pro ni ponížení. I to, že jsem nepřijal nabídku Němců… Ostatně, už nežije.“ Proběhlo jí hlavou, že vlastně, když ji tehdy nejvíc potřeboval, ona se stáhla do sebe a zbaběle se nechala nést proudem. On jí to dnes ale nevyčítal. Ani náznakem. „A tak jsem se stal ‚broukologem‘,“ usmál se. „Kam ale jedete tak nalehko?“ zeptala se a srdce jí bušilo. Uvědomila si, že stará láska je tu, aniž by chtěla, znova. Věděla, že však vlastně nikdy nezmizela, že pro ni se ani nevdala a každého, kdo jí jen trochu zkřížil osobní cestu, porovnávala s ním. Žádný vztah proto její vinou nevydržel dlouho. Když se zeptal na její život, sice odpověděla, leccos prozradila, ale to podstatné, co se týkalo jeho, mu neřekla.
„Ptala ses,“ začal jí tykat, „kam jedu? Ale dopoledne – teď pracuji v jednom pražském muzeu – mi volal kamarád. Jožo Tecnár. Mohla bys ho také znát, ale ono je to vlastně všechno tak dávno, jezdíval za mnou až z Tatranské Lomnice. A že prý kdesi u Haligovců, to je v Pieninách, objevil nějaký nový druh chrobáka. Ať rychle přijedu. Tak jsem se sebral, ani nejel domů a mířím za ním. Má chatu nad Haligovcemi. Ale tam jsme také jednou se skupinou byli. Nepamatuješ?“ Najednou se jí vybavilo, jak jednou sem skutečně zajeli a on „svou skupinu“, která tu tehdy byla s ním, vodil po místních vrších a hledali s ním brouky a pokoušeli se najít konec jeskyně Aksamitka. Byla tam později jednou sama, chodila po místech, které tehdy procházeli, i u Aksamitky se zastavila. Vchod do ní už však byl zamřížován a mříž zavřena na zámek.
„A jak tam chcete vydržet jen v těchto šatech a s těmito botami?“ „Ále, nějak si s Jožou poradíme. Co vůbec potřebuji? Deky tam má. A ostatní? Co člověk potřebuje k životu?“
To už byli před Ostravou. Minutu před zastavením se rozloučila. Lehce ho políbila – poprvé v životě – na rty. Ještě jí zamával z okénka a pak se vlak rozjel.
U bratra ji už čekali. Prý mají připravený i program. Zítra pojedou do Beskyd, kde mají objednané pokoje v hotelu; je sice trochu chladno, ale slunce svítí a túry nikomu nebudou vadit. „Co říkáš? Těšíš se?“ Mlčela. Místo odpovědi se zeptala: „Můžeš mi půjčit nějaké sportovní boty? Máš číslo, které mi vyhovuje? Čtyřicet dva? A spacák? Košili? Holení? Ponožky a nějaké prádlo?“ Bratr i jeho žena nebyli v první chvíli schopni ani zareagovat. „K čemu ti to bude? Vždyť to neoblékneš.“ „A kufřík mi také můžeš půjčit?“ Bratr kývl. Přinesl kufr i to, co chtěla, a znovu opakoval otázku, proč takové přání. Dala mu dárek, poděkovala a políbila bratra i jeho ženu. „Neptejte se. Vysvětlím to někdy později. Děkuji. Moc.“
Pak se nechala odvézt na nádraží a místo do Prahy si koupila lístek do Popradu…
Autor: JAROSLAV KOJZAR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)