Na okraj konference Konec socialismu?
(0)
Poznámka pojmoslovná
Ještě Příruční slovník jazyka českého (I, 1935–1937) definuje slovo globální jen jako povšechný, souhrnný. Akademický slovních cizích slov (1997) už zná významy tři: 1. souhrnný, celkový, 2. povšechný, zběžný, povrchní a 3. týkající se celého světa, mající celosvětový význam, dosah. Ten třetí význam akcentuje globalizace, ekonomický, politický a (v mnohém anti)kulturní hit dneška. Následující glosy se snaží o pohled na současné problémy z nadhledu nejen globálně prostorového, ale i historického.
(1)
Zločiny a příčiny
Vladislav Vančura v novoročním čísle Šaldovy Tvorby 1925–1926 právem odmítl předvolební agitaci tvrdící, že „idea komunistická je nové vydání učení Kristova a všech velkých lidí před ním a po něm“. Nesměšovat ovšem neznamená nesrovnávat a nevidět obdoby. Římskému císaři Diocletianovi se zdálo, že s křesťanstvím, které považoval za zločin, může jednou provždy skoncovat čtyřmi edikty, které vyvolají vše končící vyhlazovací masakry. Nebyl s to pochopit, že s tím, co má za zločin, žádné edikty a zločiny, byť vydávané za výkon práva, vůbec nic nezmohou, když se přitom ignorují příčiny; příčiny zrodu křesťanství.
Podobně pošetile se dnes pořád mluví a píše o konci socialismu, oné méně provokativní varianty nebo předehry komunismu, jehož strašidlo už neobchází jen Evropou, ale bezmála celým globem ve fázi globalizace. Může vůbec dojít k zániku socialismu jako projektu lidštější společnosti, jež se už lidskými právy jen slovně nezaklíná, ale je skutečně i respektuje, jež fakticky a efektivně funguje, „vzkvétá“ už ne na principu „nejslabší, máte padáka,“ na stálých bankrotech, na domněle nutné nezaměstnanosti a na knížecích radách, aby se každý postaral o sebe, ale právě naopak na smysluplné tvůrčí práci?
(2)
Strašák socialismu
Několik zemí, které se doposud hlásí k socialismu a ze života v nichž si svobodný tisk, zcela oddaně sloužící zájmům demokracie, lidských práv a svobody v pojetí nadnárodních bank a společností, svobodně nebo spíše svévolně vybírá jen negativní zprávy, má sice ke skutečnému socialismu a socialistické demokracii na hony daleko, ale světovým médiím a ještě více jejich místním papouškům poturčencům se náramně hodí jakožto odstrašující varovný exponát. Jednoduchý trik: socialismus do úpadu ztotožňovat s jeho byrokratickými nebo jinými atrapami, a tím ho zošklivovat.
(3)
Ta Čína
Čína, ve které je u moci komunistická strana, aplikuje ve velkém to, co se osvědčilo a předčasně ukončilo v Sovětském svazu pod označením NEP, nová ekonomická politika. Čína není první socialistická země, která se v socialismu rozvíjí, aniž zbytečně omezuje nebo dusí podnikatelskou iniciativu. Jugoslávie se během dvou desetiletí proměnila ze země bědně zaostalé na prosperující moderní federaci, kterou ani náhodou nerozložila nějaká socialistická nemohoucnost, ale až zvenku usilovně živené závisti běžné mezi sourozenci a věčně ohrožující celistvost i nesocialistických států, třeba Itálie. Po vehnání jugoslávských národů do bratrovražedných sporů a válek a po humanitárním poboření mnohého, co se v Jugoslávii za socialismu postavilo, mohlo se zdát, že socialistické společenství nikde nedostane příležitost ukázat, co umí. Čína to ukazuje.
To se jí ovšem nedá odpustit. Co bylo průvodním jevem každé proměny agrárních zemi v průmyslové velmoci, má se Číně za zlé, ačkoli se svými Tibeťany a jinými národy nenakládá zdaleka tak nelidsky, jako demokratické Spojené státy zacházely se svými indiánskými kmeny a importovanými otroky z Afriky, po konci otroctví až donedávna občany druhé kategorie, o osudu nelegálních přistěhovalců z Latinské Ameriky ani nemluvě. Co se považuje v západních demokraciích za přirozené (maximální pracovní vytížení, často i za cenu zdraví, jako podmínka udržení se na trhu práce) sklízí obdiv a propaguje (vysoká flexibilita, nutné stěhování se za prací), ve zprávách z Číny se prezentuje jako jevy neslučitelné s lidskými právy. Soukromý podnikatel na Západě může lidem ve svém podniku zakazovat a přikazovat, je to jeho svrchované právo. Učiní-li totéž socialistický stát jménem a v zájmu solidarity ku prospěchu všech, traduje se to u nás na Západě jako skandál, jako zločin.
Nemyslím, že Čína musí ukazovat, co vše svede, například i v budování individuálního automobilismu; je snad jen otázka času, než dá přednost rozvoji neskonale hospodárnější (a k životnímu prostředí i budoucnosti lidstva) šetrnější dokonale fungující veřejné dopravy, před ohromujícími počty osobních aut na počet obyvatel, jimiž se chlubí západní státy.
(4)
Nereformovatelný socialismus
Tu písničku dobře známe. Stále nám ji zpívají. Na rozdíl od skvělého kapitalismu, ke kterému u nás teprve spějeme, ale bude, bude, kdo nevěří, ať tam běží, ve světě je kapitalismus už kultivovaný, zbavil se všech prvotních tvrdostí a obludností; je totiž reformovatelný a taky se stále reformuje. (Například v pravlasti kapitalismu, ve staré dobré Anglii, ta reforma přístupu ke vzdělání: není snad nad horentní školné, na které je třeba si půjčit, nejsi-li z přebohaté rodiny, a pak po celý život splácet jako dlužník, který si nemůže vyskakovat, aby náhodou nepřišel o práci a neskončil jako bezdomovec?) Zato komunismus a socialismus jsou naprosto a navždy nepoučitelné a nereformovatelné zkameněliny, skanzen. Pořád ještě nám o tom zpívají. Jako by Čína nedokázala pravý opak. Jako by skladatele a zpěváky písničky o nereformovatelnosti socialismu navždy nezesměšnily.
(5)
Staletí, ne sezóny
Pouhých deset let po prvním z Diocletianových ediktů uzavřeli císaři Licinius a Constantinus, zvaný pak Konstantin I. Veliký, úmluvu zvanou edikt milánský; jí se zavázali respektovat jen dva roky starý toleranční edikt Diocletianova mladšího spoluvladaře ve východní části říše Galeria, který před smrtí ustal s pronásledováním křesťanů, neboť pochopil patrně už před Konstantinem I. Velikým (ten pak křesťany preferoval a zahrnoval přízní i statky), že bohabojný, pracovitý, obětavý, do vůle boží zbožně odevzdaný občan křesťanského vyznání se může stát lepší oporou státu než rozmařilý ctitel Bakcha a Venuše, prahnoucí po požitcích a zábavách a prací pohrdající. A nepostřehl Galerius a po něm Konstantin I. Veliký, že křesťanství, jež ze všech vln pronásledování vyšlo nezlomeno, ale naopak posíleno, je velice zvláštní entita se zárukou (na tomto světě nezaručuje nic než utrpení a slzy, vše lepší až na nebesích) ne jen na jednu sezónu nebo u zboží na dva roky anebo dokonce jako v ostrém konkurenčním boji automobily se zárukou na sedm let, ale na staletí a tisíciletí?
Podle převládajícího datování Kristus vjel do Jeruzaléma, vstoupil do chrámu, vyhnal z něho kramáře a rozvíjel v něm své učení o království, které „není z tohoto světa“ (Jan 18, 36) roku 30 „po Kristu“. Roku 64 po Kristu svedl císař Nero požár Říma na křesťany a dal popravovat. Mezi jinými také Petra a Pavla. Po čtyřech desítiletích pronásledování přišlo náramné zmírnění: císař Traianus dával popravovat už jen křesťany, kteří odmítli obětovat pohanským bohům. Slavný Marcus Aurelius pronásledování zase roku 176 zpřísnil a za vůbec nejhorší fázi perzekucí se má století třetí, na něž navázal Diocletianus. Trvalo tedy téměř tři sta let, než mocná římská říše naznala, že s křesťanstvím neskoncuje a nezbude než se pokusit si je ochočit a zapřáhnout do svého vozu.
Od těch dob se cesty poznání zdokonalily a zrychlily, takže 165 let od Marxova-Engelsova Manifestu snad by mohlo stačit, aby se už nepřátelé socialismu vzdali naděje, že myšlenka a hnutí usilující o jeho nastolení, o sociálně spravedlivou společnost, je u konce s dechem. Pařížská komuna byla utopena v krvi, pokusy o vybudování společenství svobodného a přitom solidárnějšího s nejslabšími uvízly na prvních úsecích cesty bez předem vybudovaných mostů, cesty stále podminovávané, ostřelované, na jejíchž rozcestích dirigovali nejčastěji nešťastní byrokraté, protože nebylo dost zkušených stratégů a taktiků znalých psychologie valících se davů jedinců s tisíci různých zájmů a přání.
Co se přesto socialismu podařilo, toho se hbitě zmocnila privatizace a zahučelo pak v tunelech.
Co ze socialismu navzdory snaze o jeho totální vyrabování a odsudek přece jen trvá? Slavně i hořce nabyté zkušenosti. Odpůrci socialismu i je zprivatizovali. Svůj vítězný Listopad pojednali podle scénáře „vítězného“ Února včetně projevů z balkonu nad davy vždy prahnoucími po lepším bydle. Občanská fóra se akčně činila stejně jako akční výbory. A tak dál močálem temným podle bílých skal. Za socialismu nabyté zkušenosti (toť jedinečná přednost zkušeností a myšlenek: osvědčené lze okopírovat, ale o zkušenost nelze nikoho skutečně myslícího, kde se nevzdá své osobní paměti, jen tak připravit) daly se sice i proti socialismu úspěšně využít a také se plně využily, ale nedaly se mu uzmout. Budou mu ještě ku prospěchu.
Komu to myslí nikoli v sezónách výprodejů, ale v desítkách let a ve staletích, nezapochybuje.
(6)
Také chyby
Zesnulý publicista a prozaik Jaroslav Matějka připomněl kdesi, že v uspokojení z únorového vítězství zaznělo i varován|: bude už definitivní, nedopustíme-li se my vítězové chyb. Právě těch se nadělalo, ať z neumění prozíravé vlády a přílišné sebejistoty, ať pod tlakem okolností, událostí nebo mocných poradců, nemálo. Socialistickou naději, řečeno šťastným názvem románu Josefa Hory z roku 1922, sdílelo před únorem 1948 a ještě i po něm (jak dokumentoval poúnorový sjezd mladých spisovatelů na Dobříši) i množství osobností, jež se nemohly pak ztotožnit s dogmatickým pojetím socialismu, zejména se zbytečnými, tvrdými a socialismus diskreditujícími represemi, které ze socialistického společenství některé osobitější cenné stoupence socialismu zčásti přímo vyloučily (nejen procesy, i „pouhými“ vyhazovy), zčásti odehnaly, zahnaly do exilu nebo do vnitřní emigrace.
Vítězové listopadu 1989, kteří od vítězů z února 1948 převzali umění mobilizace mas, s tímto uměním převzali i pozdější neumění rozumné vlády, jaká se nepřipravuje o co nejširší souhlas a sympatie; převzali i chyby. Zase zbytečné vyhazovy z míst garantované existence. Tam si našli pelíšky právě nejhlasitější hlasatelé maximální rychlé privatizace. Paradox? Ani náhodou. Věděli a vědí, že kapitalismus žádné záruky existence ani svým nejvěrnějším zásadně nedává. Podobně nadešla zběsilá ostrakizace všech a všeho, co se snaživě, pokorně a kajícně nedistancovalo od minulého režimu a co si drze myslelo a říkalo, že vše ani ve zbyrokratizovaném, byrokraty ochromeném socialismu nebylo špatné, zavrženíhodné a zločinné.
Heslo „nejsme jako oni“ zůstalo nenaplněným heslem? Nejen to. Stalo se fíkovým listem zakrývajícím, co se nechtělo a nemělo vidět.
Vítězové z listopadu 1989 se dokázali poučit z úspěchů osnovatelů února 1948. Propásli však obrovskou šanci poučit se i z chyb. Mají sice v rukou všechnu zákonodárnou, výkonnou i soudní moc a mocná média. Ale není v jejich moci zahnat strach, že o to vše mohou přijít stejně rychle, jak se k tomu dostali, neboť dopustili vznik poměrů, v nichž – až na zanedbatelnou menšinu, která si myslí, že je bezpečně už za vodou – téměř celá pospolitost, dosud účelově stále atomizovaná (rozeštvávání jedněch proti druhým), včetně živořících živnostníčků, obchodníků i lékařů, jimž nezbylo než dát se degradovat na poslušné články mocných řetězců, nemůže nesnít o spravedlivějším systému, než jí byl podstrčen.
Žádný sen netrvá věčně. Co se stane, až se snící probudí a už se nedají štvát proti sobě?
(7)
Znamení?
Aniž zapomínáme na Vančurovo napomenutí nesměšovat křesťanství a komunismus: nežadoní o pozornost následující paralela?
Pronásledování křesťanů ze strany římského císařství započalo po požáru Říma roku 64 našeho letopočtu. Císař Nero obvinil ze žhářství křesťany. Soustavné nacistické pronásledování komunistů a socialistů (jejich někdejších soupeřů o moc v Německu) započalo v lednu 1933 požárem německého Říšského sněmu, z jehož zapálení byli obviněni komunisté. Řím možná zapálil sám Nero, Říšský sněm nepochybně zapálili sami nacisté.
(8)
Konce tří velkých K?
V evropských dějinách počínaje středověkem se prosadily, ovládly život a kulturu a také více nebo méně úspěšně expandovaly do ostatního světa tři velká K: křesťanství, kapitalismus a komunismus. Komunismus je z jemnocitného ohledu na ty, kdo mu nikdy neodpustí, že Pařížská komuna (první úspěšný pokus o svéprávnou komunistickou pospolitost), byla utopena vítězi v krvi, zván raději socialismem, který k radikálnějšímu komunismu (od latinského commune, obec), teprve směřuje, a to cestou co nemírnější. Všechna tři K přišla, prezentovala se a vítězila (Veni. Vidi. Vici, jak se podle Suetoniova Životopisu božského Iulia naparoval Caesar, zvítěziv nad pontským Farnakem) díky vizi lepšího života, než v němž byla držena většina neprivilegovaných, až do krajnosti vyčerpávaná prací na panující vrstvu privilegovaných.
Křesťanství nabídlo svým věřícím a na tomto světě trpícím blažený život na onom světě, v nebi, zatímco hříšníky, kteří si na tomto světě užívali z potu a krve trpících, čekají pekelná muka, věčné zavržení.
Kapitalismus nabídl nevolníkům, nuceným robotovat na panském, jakož i měšťanstvu, těžce nesoucímu feudální stavovskou diskriminaci, osvobození od všech pout, alespoň nominální rovnost před zákonem, osobní svobodu.
Komunismus přišel s nabídkou dokonalejšího osvobození; osvobození od všech možných příživníků hlavně na hodnotách vytvářených prací a se slibem podílu na moci, na rozumné správě podniku, obce, státu; světa.
Všechna tři velká K narazila dříve či později na své limity, meze, konce svých možností, ale zatím neskončila; všechna tři dobře fungovala však jen v jistém rozmezí, tak jako voda teče jen mezi body proměny svého skupenství, mezi nultým a stým stupněm podle Anderse Celsia.
I nejhlouběji věřící křesťané – a právě ti nejhloubavější – se jen těžko smiřovali s rozpory mezi věroukou a církevní praxí. Roland Fröhlich (Dva tisíce let dějin církve, 2008) konstatuje: již za Konstantina začala „přitahovat mnohé ke křtitelnici spíše vyhlídka na kariéru“ a příslušnost ke křesťanské náboženské obci se stala „velmi výhodnou“. Rozpor učení a praxe vedl k opakovaným pokusům o reformu církve jako strážce víry, pak z rozrůznění křesťanství v učení a církve soupeřící a vzájemně mezi sebou tvrdě bojující. Křesťanství slibujícímu až posmrtný blažený život věčný se paradoxně nejvíce dařilo v obdobích útlaku, kdy dostávala příležitost uplatnění obětavá láska k bližnímu, a v nemocnicích a starobincích, kde bolest a hrůza z fyzického konce života volá po ujištění o nesmrtelnosti (a spáse) toho nejcennějšího, co člověk má: duše. Právě odklad radostí a blaženství až na onen svět je pojistkou, jež umožňuje křesťanství obstát i za kapitalismu a socialismu přes všecky možné limity nejen politické, ale i psychologické; např. požadavek askeze, odříkání světských radostí a požitků se zdravým, mladým, úspěšně si vedoucím jeví jako „protipřírodní“ a těžko srozumitelný, natož přijatelný. Za kapitalismu boduje křesťanství ve válkách a u lidí, kteří nemají nic nebo naopak vše, za socialismu ve všech oblastech a lidech, s nimiž si preferovaný materialismus neví rady.
Kapitalismus dobře fungoval vždy v mezích rovnováhy nabídky-poptávky, v obdobích, kdy osobní svoboda znamenala ještě jedince šanci, ne obtíž, jak získat práci, trpěl však od samého začátku tím, že produkoval vždycky hlavně pro zisk, ne pro skutečné potřeby lidí, a že své periodické krize překonával jen vymýšlením stále nových „potřeb“ (rychlé střídání módy) a pěstováním kultu nového, „dokonalejšího“ zboží v souběhu s plýtvavým umělým omezováním životnosti mechanismů (montování pověstných kurvítek), jakož i stálým dobýváním nových trhů i přesouváním své výroby do končin s nejlevnější pracovní silou. V současnosti jsou všecka tato „řešení“ už opotřebována nebo vyčerpána a kapitalismus je nucen sázet už jenom na audiovizuálně působivě šířený strach, že vše jiné by bylo ještě horší; dokonce na přiznávání, že vůbec není dobrý, spojené vždy s ujišťováním, že přesto je lepší než může být socialismus.
Socialismus byl vítán, dokud neokorala společenská paměť jen špatně maskovaného nezájmu kapitalismu o člověka. Expanze socialismu po druhé světové válce napřed do východní a střední Evropy, pak i do Asie, Afriky a Latinské Ameriky kapitalismus natolik vyděsila, že se v západní Evropě s větší ochotou než kdykoli dřív rozhodl dočasně dělit o své nemalé zisky (zpočátku z obnovy válkou poničených zemí, za studené války pak mj. také ze stále narůstajícího zbrojení) s námezdnými silami včetně z dělnických profesí. Dělníci dojíždějící do práce a na dovolenou vlastní vozem! Tím utlumil v nich pokušení zvolit si socialismus (místo něho jim nabídl příjemný sociální stát, tj. cosi jako kapitalismus s lidskou tváří). A zároveň zapůsobil tím mocně i na občany v zemích střední a východní Evropy: nelopotíme se s budováním socialismu vlastně zbytečně?
(9)
Málo socialismu
Může za snadné zřeknutí se socialismu ve střední a východní Evropě nějaké spiknutí? Je to úspěch jistých tajných služeb? Gorbačovova zrada? Maloměšťácký obzor jeho ženy? Politické umění tandemu železné slepice a herce z reklam na prací prášky? Vše nadhozeno, nic průkazně nedoloženo. Jako by byl nestačil stále hrozivější rozdíl mezi hlásanými zásadami a praxí předáků socialismu. Nejmocnější muž šestiny světa dostával darem ze světa nejmodernější a nejluxusnější auta. Dal je dál, to je k dispozici institucím a osobnostem, svým soudruhům, jimiž se mohla chlubit sovětská kultura, věda, umění? Ani ho to nenapadlo, opatrovali mu je v jeho stáji, měl jich prý na čtyři sta, a když si už chtěl ulevit od „státnických“ povinností, šel „si zajezdit“ na svůj (a ne všech) autodrom. Když jel okresní tajemník v českém okrese Zapadákov na návštěvu úspěšného (jakého jiného?) JZD do nedaleké Slavné Lhoty, cestu mu razili příslušníci SNB na motocyklech, jako by nestačilo, kdyby si tam skočil na mopedu, na jakém rozváželi doručovatelé poštu. „Pýcha předchází pád,“ ušklíbla se má kamarádka, když jsme viděli, s jakou parádou si to hasí takový hodnostář za lidmi na soudružskou návštěvu, místo aby tam zajel sám jako rozvážný hospodář autobusem nebo vlakem. V takových situacích nezabránil ani sebehlučnější ateismus pomyslet nad praxí držitelů moci na sedm hlavních hříchů počínaje pýchou. Verbálně socialismus, v chování samolibost, ve skutcích egoismus.
Miroslav Holub kdysi oponoval kritice selhávající civilizace: selhává nikoli proto, že už je jí moc, ale že jí je ještě málo a není dokonalá. Nebyla hlavní slabost „reálného“ socialismu v tom, že byl ve skutečnosti málo důsledný, málo reálný, vlastně surreálný? Že se snažil dohnat a předehnat kapitalismus jeho napodobováním naneštěstí právě v tom, na co ještě nestačil a co bylo a je na společnosti na kapitalismu nejhorší: v idiotském, nezdravém, ohlupujícím, nekulturním konzumismu?
Že socialismus je s to úspěšně rozvíjet nejenom kulturu (Klub přátel poezie udivující básníky a čtenáře z nejvyspělejších kulturních západních zemí, český film šedesátých let, sklízející ve světě ceny, vysoce ceněná prezentace na světových výstavách atd.), ale i efektivně hospodařit, to dokázali navzdory byrokratům ve Slušovicích. Však za to také byli biti: podezřelí „komunistům“ de facto nevěřícím v možnosti socialismu; a potom vítěznými odpůrci socialismu bryskně odepsáni. To by tak hrálo, aby se musela přiznat socialismu jakákoli schopnost a úspěšnost!
Slušovice se na své štěstí nestačily rozrůst. Jinak by se proti nim musela spustit obrovská kampaň a dokazovat, že decimovaly okolí a že je nutné je humanitárně rozbombardovat.
Než se kapitalismu vymstí jeho překotná, a tedy nesolidní restaurace, která ho diskredituje a zbavuje důvěry v jeho nepostradatelnost, než se kapitalismus znemožní spolehlivěji než sebeargumentovanější kritikou jeho praxe i základů, socialismus si musí udělat inventuru svých chyb, jakými bylo neumění čelit vlně infiltrace iluzí o kapitalistických hospodářských zázracích; socialismus byl po celou dobu pokusu o jeho vybudování podmýván krátkozrakým obdivem k výkladním skříním kapitalismu také proto, že svým občanům neumožňoval poznat na vlastní oči a kůži, co vše obnáší život v kapitalismu; umožňoval výjezdy do „zemí s neplánovaným hospodářstvím“ většinou jen na dovolené s cestovními kancelářemi, nikoli však na vlastní pěst za prací; domníval se, že se mu tím podaří zabránit úniku mozků, talentů (které si, byly-li to mozky snící o životě na Západě, nalezly stejně způsob, jak se zpoza železné opony dostat), ale ve skutečnosti zabránil většině obyčejných občanů zakusit, co to je, co znamená žít v kapitalismu jako neprivilegovaný řadový občan a uchazeč o práci.
Což s údivem poznaly i některé místní celebritky: užily si pár neděl slávy, že „zvolily svobodný svět“, ale pak, když posloužily propagandě kapitalismu, měly co dělat, aby se uživily prací, jakou by doma měly za práci „pod svou úroveň“, a pokud (kdyby) k ní byly svou socialistickou vlastí nuceny, měly (by) to za děsnou nespravedlnost, křivdu, perzekuci, za zásah do svých výsostných lidských práv.
(10)
Geniální tah na G?
Každé volby a také jejich opakování v mnoha zemích končí už dlouho patem. Je to požehnání pro korupci v parlamentech: pro získání nebo pro udržení moci stačí koupit jednoho dva poslance, investice v porovnání se zisky, víceméně legálně čerpatelnými z politické moci, docela směšná. Představa o pohodě, která zavládne po zániku bipolarity světa, je však přesto ta tam. Tři velká K nekončí, ale jsou slabá na utvoření jen své vlastní vlády – politické, ekonomické, duchovní - nad světem. Drží se navzájem v šachu. Islám se zabydluje v tradičně křesťanských zemích. Socialismus si teprve sbírá síly a líže rány, které utržil za flirt s kapitalismem. Kapitalistický svět zase stále víc dluží nejlidnatější zemi, ve které vládnou komunisté. Je sice stále mocný, ale v těch zemích, o nichž ještě rozhoduje, zjednal si už tak špatnou pověst a celosvětově jde z krize do krize, že usilovně hledá, jak a pod jakou značkou přežít a pokračovat.
Tak jako vlastnici svůdných těl dívek a dam stále hledají zázračný bod G, aby mohli předvést svou suverenitu, vlastníci velkých společností, nadnárodních řetězců a hlavně banky nesázejí už na žádné prošlé K (co s křesťanstvím v Asii a se zvláštním katolictvím v Latinské Americe?, a návratu k idejím komunismu se bojí), ale na síť, do níž by rádi zapletli a dostali „pod kontrolu“ (to mají ze svých kriminálek a thrillerů, ve kterých superman má vždy nakonec vše „pod kontrolou“) nejúspěšnější zemi, která si po svém zreformovala socialismus a po tisíciletích decimujících hladomorů už dovede nasytit mnohem víc než miliardu svého obyvatelstva a modernizuje se tempem, jakému se říkávalo americké. Globalizace řízená neviditelnýma rukama kapitalistického trhu není než pokus o geniální tah, jak vtáhnout čínský výkonný systém (z ryze ideologicko-psychologických důvodů nazývaný státním kapitalismem) do svého Augiášova chléva, do stáje dnešního kapitalismu, a využít čínských zkušeností, jak dosahovat vysoké efektivity, o jaké se ani nejdravějšímu kapitalismu nesní.
Dá se Čína vtáhnout do této globalizace na kapitalistický způsob?
(11)
Solidarita
V kapitalistickém světě je všecko na prodej počínaje bohatstvím země a pracovními silami, a konče „láskou“, politiky, ctí a lidskými právy. Byl-li na prodej i socialismus (i o tom už se psalo), kupec zaplatil jen za jeho atrapu, nedodělek. Nezískal nic skutečně cenného. Nepodaří-li se mu koupit si Čínu (a to nemá za co – to spíše Čína si může koupit celý slavný Západ), socialismus dostane nutně novou šanci.
Jak to bylo původně? Jen co se ukázalo, jak ošidné jsou do omrzení opakované a velebené přednosti kapitalistického maximálního vyvázání člověka z pout společnosti, jen co z jařma feudalismu vyproštění jedinci zjistili, jak jsou každý sám zranitelní, bezbranní vůči jedincům, kteří vlastní půdu a obydlí a na nichž závisí, umožní-li pracovat jedincům, kteří nevlastní nic, ale mají ruce a myslící hlavu, přirozeně vzešla ne snad pouhá myšlenka, ale nutnost spojit se s jinými podobně zranitelnými jedinci a společně se bránit obmyslnosti, bezohlednosti a umění vyžívat jejich slabosti, důvěřivosti a lidskosti; spojit se v obec – komunu! – lidí, kteří si ve světě bez záruk poskytujících vzájemně pomoc ve smyslu slavné solidarity „jeden za všechny a všichni za jednoho“.
Když se socialismus dostal k moci a ještě nezklamával naděje do něho vkládané, zdálo se, že postačí institualizovaná solidarita ve společnosti, která zajistí dobrý život všem, nakonec i těm, jimž vzala majetky, o jaké není snadné se starat (Alšův Špalíček: „Kdo nic nemá, nestará se, kam to schová“), a moc. To se zdařile pokusil ukázat Bertolucci ve svém Posledním císaři, příběhu císaře, který zbavený svých výsad i panovnických starostí po letech těžkého údělu, k jakému byli po tisíciletí odsouzeni císařští poddaní ve slavné Říši středu, došel klidu a šťastného začlenění do lidské pospolitosti.
Mezitím v nedokonale socialistické polské společnosti dokázala právě neformální solidarita odolat údajně všemocnému státu zbyrokratizovaného socialismu, a i když pak došlo k dočasné restauraci kapitalismu nejenom v Polsku), ale v celém „východním bloku“ (kapitál investovaný na pomoc „Solidarnośći“ se svým investorům vrátil s miliardovými výnosy), příklad moci lidské solidarity byl podán.
A je jen otázka času, kdy právě lidská solidarita dokáže skoncovat se i se světem bezohledných predátorů a bezohlední manažeři, kteří rozumějí všemu a ničemu, ale rozhodují o osudech lidí, budou zbaveni své absurdní moci, takže jim nezbude než dělat něco užitečného, a nakonec poděkují za pád hektického systému, vhánějícího i je do stresu a k psychiatrům.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |