Vojtěch Kolařík, stálý spolupracovník Obrysu-Kmene, oslavil v těchto dnech 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Vojtěch Kolařík (1938), malíř, grafik a ilustrátor, má za sebou řadu výstav a je zastoupen v soukromých a veřejných sbírkách doma i ve světě. Výtvarnou dráhu zahájil před sedmapadesáti lety na pražské Akademii studiem scénografie u profesora Františka Tröstera a studiem malby a kresby u docenta Oldřicha Smutného.
Scénografie ho navedla na dráhu výtvarníka v České televizi, kde se téměř po třicet let spolupodílel na vizuální podobě jejího vysílání. K tomu, že byl na tomto poli dlouhodobě úspěšný, mu významným způsobem napomohla právě jeho volná tvorba. A tu naopak ozvláštnily a obohatily typické prvky televizního vidění – třeba prostřih, detail, polodetail, vše důležité stavěné do popředí.
Stálým námětem tvorby Vojtěcha Kolaříka je, jak sám říká, krajina lidské komedie. V jeho výtvarné dráze bylo poměrně dlouhé období, kdy převládala právě krajina, abstraktní, imaginární, vždy však v sobě nesoucí části figur. Ty se stávaly během malířova zrání stále dominantnějšími, až se situace obrátila – dnešní Vojtěch Kolařík je především malíř figurální – ale krajina, příroda bývá velmi často v nějaké, byť třeba náznakové podobě přítomná. A pokaždé ve spojitosti se ženou. Ženou, jejíž zcela přirozenou ozdobou může být místo vlasů motýl či krajina a jejíž ňadra jsou stejně oblá jako třeba kopce Českého středohoří. Tam, kde je žena, bývají ovšem i muži. V obrazech Vojtěcha Kolaříka je tomu nejinak. Vzájemně se v nich utkávají: muži ženy unášejí, ženy s muži manipulují. Muži dobývají a ženy vítězí. A protože vše je zasazeno do současného kontextu, do hry vstupují i různé parafráze kulturních atributů a symbolů doby – Manetovou Snídaní v trávě počínaje a konče třeba filmovou rodinou Adamsových.
Vojtěch Kolařík pojednává svoji krajinu lidské komedie jako svého druhu Comedii dell arte, která hru lehce přetahuje až do náznaku typové karikatury. To ho volně pojí s jedním z nejvíce určujících směrů domácí výtvarné scény – s groteskní malbou. Na rozdíl od jejich představitelů (Sopko, Nepraš, Lamr a jiní), kteří ji dotahují do absurdních, existenciálních poloh, Kolařík zůstává stále v poloze lehké ironie, vtipu. Jeho žert je ovšem ryze výtvarný, neliterární – pracuje s odkazy, s přeháněním detailu. Pozoruje. Nemoralizuje, ale odkrývá, nepopisuje, ale zachycuje. Spojuje jevy a představy, realitu a fantazii, skutečnost i to, co za ní vidí. Vše v originálních vazbách a vztazích, jejichž až nečekaná souhra v sobě nese překvapující a pro autora typické poetické asociace. Divák pak není pouhým divákem, ale i součástí představení: dívá se a vidí se.
Tomuto obsahovému uvažování odpovídá i uvažování malířské. Jeho základem je výrazná korekce reality, přenášené do polohy čisté estetiky, do nových, výrazně lapidárních forem. Jeho výtvarná zkratka však dokáže vyjádřit téměř vše – stejně jako třeba ruka indické či balijské tanečnice (mimochodem i proto je ruka v jeho obrazech tak často přítomná). Vyhrocování obrysů, deformace figurálních motivů, pevná vazba tvarů zapadajících do sebe a do formátu obrazu, barevnost jak dekorativní, tak symbolická – to vše pak znovu odkazuje ke grotesce, vtipu, zkrátka k principu nevážnosti – tak oblíbenému v postmoderním umění.
Vojtěch Kolařík ovšem na tomto principu nestaví programově, ideově, ale osvojuje si ho jaksi bezděky, naplňuje jej a dotýká se ho více méně intuitivně, na základě svého malířského vývoje. Avšak o to je výsledek svébytnější a překvapivější.
Jeho malířský rukopis je založen na kresbě a na barevném minimalismu. Záměrně ruší prostor a hloubku obrazu. Vyhýbá se iluzionistické modelaci a perspektivě. Počítá s výtvarným účinkem jen tu a tam promalované plochy, která umocňuje působivost pevně tažené linie. Vše se nese v duchu simplifikace, zříkající se množství detailů a barevného bohatství ve prospěch údernosti. Výrazným, dynamizujícím, až dramatizujícím prvkem zdůrazňujícím plošnost obrazu je pak i autorova práce s diagonálou.
Plošné znázorňování vede k umisťování postav a věcí nad sebou – menší a výše situované figury naznačují vzdálenost. Naddimenzované postavy a hlavy v popředí pak vtahují diváka do atmosféry a do děje, dodávají plátnům sugestivnost a podtrhují kompoziční princip.
Pro Vojtěcha Kolaříka typická linie vtiskuje obrazu dynamičnost a impresivnost. Omezený rejstřík barev mu pak dodává zvláštní atmosféru a napětí, sráží líbivost. Volná, jen tu a tam promalovaná plocha jakoby do obrazu navíc vnášela abstraktní, racionální světlo, které stabilizuje a obnažuje námět ve vší jasnosti.
Vystupňované tóny barev mají i symbolický výraz a podtrhují dějový akcent. Oči ulpí na klaunovské červené. Modrá a zelená nejen svazují jednotlivé figury, ale odkazují i na jejich individualitu, laděnou do podoby určité osamocenosti.
Rozhodující pro úspěch Vojtěcha Kolaříka byla a je síla jeho talentu, perfektně zvládnuté řemeslo a malířská sebejistota a invence. Ty mu nedovolily podlehnout svůdným dobovým módám a ortodoxiím. Je to malíř co do nahlížení doby pokorný, avšak co do jejího ztvárnění sebevědomě jednoznačný. Malíř, plný optimismu a lásky k bližnímu. Ovšem lásky, která není rozhodně slepá. Spíše je poněkud ironická. Nic nepředstírá. Proto má stále co říci a také to říká. Natolik přesvědčivě, že mu nelze nepodlehnout.
Autor: FRANTIŠEK MALINA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |