Kulturně – politické klima
Změna obecných poměrů konce 60. let 20. století se také týkala nového pohledu na kulturu a umění v rozdílných společensko-politických prostředích. Jiří Hájek na stránkách časopisu Plamen poukazuje na proměnu vzájemného vztahu odlišných ideologických konceptů. Hlavním poznatkem, na základě konkrétních příkladů, je pro Jiřího Hájka jisté bourání provincionalismu ve vztahu ke světovosti, přitom ale s vědomím jedinečnosti té které provincie. Tato charakteristika provinčnosti a světovosti se mi zdá poněkud nešťastná. A to z jednoho prostého důvodu, a tím je tradiční pejorativní chápání těchto kategorií, což jistě neměl Jiří Hájek na mysli. Možná, že v těchto souvislostech by bylo výstižnější pojmenování: region a centrum.
Hájkovy představy o tom, kam má směřovat a jak má vypadat současné domácí umění, vychází z jeho celoživotního nasazení, které by se dalo shrnout „nespokojovat se s malými cíli“. Ukazuje na to, že „nezískáme nic, půjde-li nám jen o to, aby se o nás v kapitalistickém světě vědělo. Bude se o nás vědět, půjde-li v našem umění o něco velkého, o něco svrchovaně závažného z hlediska lidské budoucnosti“. Jsou to svým způsobem prorocká slova, která nabývají jedinečný význam právě v naší současnosti.
Kultura a politika
Svým způsobem byly v našich poměrech otázky kultury a umění součástí politického myšlení. Avšak s blížícím se koncem šesté dekády 20. století se stále více vázala kultura a umění na konkrétní politickou situaci. Tak například významný politik Zdeněk Mlynář publikuje v časopise Plamen studii nazvanou Právo a kultura socialismu. V této studii analyzuje individualismus a úlohu kultury a umění při hledání „hlubšího a pravdivějšího sebepoznání každého člověka“.
Komplikovanou problematiku vztahu státu a kultury v socialismu rozebírá Mlynář především z hlediska ujasnění si podstaty této etapy společenského vývoje: „Socialismus znamená zároveň také počátek procesu překonávání státu jako člověku odcizené síly v tom smyslu, že stát není již vůči členům společnosti třídně nepřátelskou silou a ztrácí postupně ráz třídní moci vůbec.“ V takové společnosti má pak kultura a umění své jedinečné postavení, své nezastupitelné místo.
Okruhy kulturně politických problémů, okruhy konkrétně položených otázek se stále více rozšiřují, jako například otázky sebereflexe. Tedy kritický náhled do vlastních řad. Tak také dochází ke kritice současné generace intelektuálů (tedy generace 60. let).
Žhavé téma, vztah intelektuála a revoluce, kriticky rozebírá František Dostál: „Jsme smutnými svědky toho, že současní západní marxističtí intelektuálové se touto otázkou zabývají mnohem hlouběji a otevřeněji, než je dnes zvykem u nás a než koneckonců kdysi v meziválečném období u nás zvykem bylo.“
K těmto slovům je potřeba dodat, že tato kritika je opodstatnělá, ale že ji musíme chápat v kontextu doby. Činnost levicových intelektuálů 60. let měla svou logiku. Od překladů, přes recenzní práci, až po vlastní domácí produkci. Bohužel právě tato neměla možnost, a to z vnějších důvodů, se v pravém slova smyslu rozvinout.
Revoluce
Právě v roce 1967 se stává téma „revoluce“ diskutovaným problémem. Zvláště dnes, a v naprosto jiné situaci, považuji za velmi podnětné a svým způsobem inspirativní připomenout si text Vladimíra Janovice: „Revoluce, která se z časového odstupu jeví jako monopolní společenský pohyb, vytvářený jedinci, kteří jsou směřování jedinou myšlenkou a uniformování jedinou vůlí, je ve skutečnosti pohybem tisíců lidských individualit a charakterů, jejichž mnohost a mnohoznačnost teprve skládá její celkový obraz. Tak má každá revoluce své hrdiny i zbabělce, své idealisty a prospěcháře, své dobrodruhy i své děti. I vítězná revoluce má uvnitř svých řad své uražené a ponížené, kteří až do konce svých dnů žijí s pocitem hořkosti a osamění, ve vzpomínce na dny, kdy všechno bylo ještě horoucí a strmé.“
Tento text v odstupu času a v konfrontaci s dalším vývojem, nejen naší intelektuální fronty, nabývá bezesporu jedinečný význam.
Média
Jako nový fenomén se začíná objevovat problematika médií. V tomto kontextu je jistě zajímavá otázka času, který v médiích funguje jinak než u tradičně deklarovaných uměleckých druhů.
Již tehdy, alespoň u nás, v předstihu třiceti let se poukazuje na snadnou mytizaci uměleckých osobností, na nebývalou schopnost vytvářet idoly, na podporu tak zvaného akademismu naruby.
Inspirace pro zvládnutí či vypořádání se s touto problematikou se hledala v překladech, v uveřejňování zahraničních autorů, jako byla například stať Mircea Iliada Mýty a masová média. Ve vzpomínané studii se píše: „V západní Evropě, zvláště ve Spojených státech, extrémnost a provokace už dávno přestaly být něčím, co umělcům škodí. Spíše se žádá, aby se umělci přizpůsobili svému mytickému obrazu, aby byli zvláštní, nevypočitatelní a aby dělali nově. Je to naprostý triumf permanentní revoluce v umění.“
Asi nás v této souvislosti napadá otázka: v čem vlastně autor chápe onu revolučnost? Je to spíše umělcova sebeprezentace než jeho vlastní dílo, vlastní tvorba. Troufám si tvrdit, že tyto myšlenky nemohly být v pravém slova smyslu v našem prostředí 60. let přímo chápány, na rozdíl od naší současnosti. Akademismem naruby je myšlena v podstatě avantgarda, která je určující v určitém společenství, v jiném společenství, to byl zase akademismus, oba pak nesnáší vedle sebe protivníka.
Staronovým tématem v konkrétním umění, stejně jako v jeho teoretické reflexi, je otázka mýtu. Objevuje se často, například u Václava Černého. Velkou inspirací i v těchto otázkách se stávají také překlady autorů, kteří svým způsobem již zakotvili v našem prostředí. Mám na mysli především Rogera Garaudyho a Jean-Paul Sartra. Charakteristické pro tyto texty je chápání společenských otázek v širších souvislostech, kde kultura a umění hraje podstatnou roli. Jako například ve výtahu z přednášky pronesené Garaudym v Collége de France, u nás publikovaném: „Běžným rysem naší současnosti je už po celé jedno století rozšíření uměleckého obzoru, a to jak v čase, tak v prostoru... Proměna v koncepci uměleckého díla vyjadřuje opět proměnu v koncepci celého světa.“
Nové pohledy na tradiční umělecko-historickou problematiku
Jako jeden ze stěžejních problémů, který považují představitelé obrodného procesu za podstatný, je přehodnocování, či nový pohled, na tradiční umělecko-historické etapy vývoje umění. Jsou to zvlášť směry, trendy, vznikající mezi válkami, které svým způsobem existují stále, tedy i v 60. letech 20. století.
Jako příklad můžeme poukázat na problematiku surrealismu. V roce 1966 vystoupili autoři Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger a Petr Král s vydáním manifestu surrealismu v českém umění. Manifest v podstatě kritizuje modernistické proudy 60. let: „Domníváme se, že konkrétní iracionalita, která patří k základním pojmům, jimiž surrealismus otevřel nový přístup k dialektice vztahů mezi vědomými a nevědomými silami v lidském nitru, představuje dnes stále reálnější terén k odhalování těch kritických funkcí, jimiž je člověk schopen hájit intelektuální a imaginativní integritu svého vědomí.“
Typické pro tyto texty je snaha po vzájemném napojení tradičních proudů české moderny na proudy současné produkce. Jedná se v podstatě o hledání kontinuity.
Tak se například znovu objevuje secese v podobě jistého retro. Seriózně je tato problematika zpracovávána v textech Petra Wittlicha a Františka Šmejkala.
Staronovým tématem, s jistým podtextem rehabilitace, se například stává Emil Filla, kdy jde nejen o reflexi jeho tvorby, ale i o složitost jeho životních peripetií. Někteří teoretici si uvědomovali, že právě Filla si zasluhuje nový pohled, nezatížený ideově politickými postuláty 50. let. Soustavně se jeho tvorbou, z nového zorného úhlu, zabýval Čestmír Berka.
Estetika, teorie umění
Už v polovině 60. let se objevují studie otevírající staronový problém, a to otázku rozevírajících se nůžek mezi uměleckou nabídkou a recipientskou potřebou, tedy potřebou publika. V podstatě se jedná o texty týkající se krize moderního umění. Květoslav Chvatík v souvislosti s možnými kritikami moderního projevu upozorňuje na obecné podmínky vývoje umění, a to v jakékoli době, v jakýchkoli podmínkách: „Vzájemná konfrontace a konflikty různých uměleckých koncepcí jsou jedinou zárukou přirozeného vnitřního vývoje umění.“ V roce 1966 vychází zajímavá publikace Západní literární věda a estetika, kterou uspořádal a úvodní studií opatřil Jiří Levý. V ní se představilo, a to po dlouhé době, několik studií, překladů, především západní provenience, týkajících se problematiky estetiky, zvláště pak v rámci literární vědy. Jako například Nové směry v italské estetice od Gillo Dorflese nebo studie Rollanda Barchese z roku 1963 O kritice. Od Van Meter Amese přehled současné americké estetiky, či Hlavní směry současné anglické estetiky od H. Jungbertzové- Taborské . Některé studie se zabývaly uměleckou kritikou, jako například Duch a metody současné kritiky Maurice Naderu, Německá kritika René Welleka. O současné situaci španělské umělecké kritiky psal Gonzalo Sobejano. Editor, tedy Jiří Levý, vidí smysl prezentace představitelů západního estetického a umělecko-kritického myšlení v nutnosti vzájemného poznání: „Stává se totiž stále zřejmějším, že dialog mezi marxistickou a buržoasní literární vědou (který ještě seriózně nezačal), nemůže mít podobu špatného dramatu s jedním hrdinou zcela kladným a druhým zcela záporným, ale skutečného dramatického sváru dvou složitých protagonistů, z nichž každý si uvědomí, že může druhého překonat jen tehdy, když ho pochopí.“
60. léta se vyznačují i tím, že jsou v podstatě bez problému publikované texty, které v předcházejících letech nemohly být zveřejněny. Z domácí produkce jsou to například jména jako Jan Kotík, Karel Teige, Bohuslav Brouk, Záviš Kalandra, J. L. Fischer a další.
Úloha subjektu
Za jeden z velmi podstatných staronových problémů 60. let můžeme považovat úvahy nad úlohou subjektu, tedy jistou míru poměru subjektivního a objektivního, v rámci autenticity uměleckého díla. Tak například Vladimír Janovic chápe roli a podstatu subjektu „…v každém skutečném uměleckém díle… v jeho nerozlučné jednotě se svou sebe-autenticitou i se světa-autenticitou. Jejich oddělování nemá tedy jiný význam než čistě teoretický a pracovní“.
Otevřenost témat
Tematika mnoha kulturně-společenských časopisů se neuzavírá před různou problematikou, i když se primárně zabývají aktuální tvorbou, současným uměním. Objevují se i studie řešící historická témata, která se na první pohled zdají již jednou provždy vyřešená. Tak se například Oldřich Králík zamýšlí nad Starými pověstmi českými, a to jak v širších souvislostech různých mytologií, tak zvláště nad jejich interpretací, ve smyslu odborné literárně-historické literatury.
Hledání nových cest obecně je svým způsobem také hledáním v minulosti. V tomto slova smyslu jsou důležité také otázky metodologické. V tomto případě je to soustavná orientace a nezatížená interpretace pramenného materiálu. Složitost tedy nevyplývá ze selekce, jak se často stává při orientaci pramenů pro novodobé dějiny, ale v zodpovědnosti interpretace jejich velmi omezeného počtu.
Výtvarný život
Snad nejviditelnější proměny ze všech uměleckých druhů se ke konci 60. let projevily v rámci výtvarného umění. Navazuje se svým způsobem na odkaz první republiky, ale hledají se i nové cesty, samozřejmě inspirované zahraničím.
Vytváří se také nová výstavní tradice, zaměřena právě na prezentaci soudobého uměleckého projevu. Jako například brněnské výstavy nazvané lakonicky Obraz a k němu pak přičleněný rok výstavy. Tak například Obraz 66, Obraz 67 a tak dál.
Relativně velmi rychle se objevuje i teoretická reflexe této tvorby, dokonce někdy souběžně, či možná dokonce v předstihu. Tak například vychází časopisecké studie, později pak v knižní podobě, Nová figurace od Luďka Nováka, který chápe tento proud v širší, ne jen v jevové podobě: „Nová figurace reprezentuje ovšem jen jeden proud současné tvorby, který navazuje na linii zkoumající člověka a vnitřní dramata v jedinci. Na rozdíl od surrealismu, fantastiky, informelní malby má nová figurace jistou zvláštnost: problémy řeší jaksi na veřejnější základně.“
Myšlenka intenzivního propojení společenského vývoje s uměleckou tvorbou je velmi silná. Představy o nějakém přímém odrazu jsou již dávno překonané, hledají a nalézají se nové souvislosti.
Proměny ve všech patrech
Roky1967, 1968 se vyznačují neskutečnými proměnami v celkovém společenském a politickém životě, a to ve všech jejich patrech. Například v roce 1968 vydává Vysoká škola politická ÚV KSČ publikace takových autorů jako Jana Mukařovského, a to statě věnující se problematice strukturalismu, otázkám estetické funkce a jiné, jež v předcházejícím období byly podrobovány ostré kritice. Dále jsou to texty Zdeňka Nejedlého, ale především současníků představujících nové neortodoxní pohledy na estetiku, teorii umění, obecně společensko-politické otázky, jako byl Ernst Fischer, u nás pak Květoslav Chvatík či Miroslav Drozda. Tyto texty byly považovány za studijní materiál. V rámci Vysoké školy politické jsou tyto texty rozmnožovány a dávány k dispozici studentům. Musíme si uvědomit, že v 60. a 70. letech takto rozmnožovaný text měl velký význam, a to ve vztahu k omezeným technickým možnostem.
Razantní proměny se také dějí v oficiálních institucích, organizacích. Například Ústřední výbor svazu československých výtvarných umělců vydává 1. 3. 1968 prohlášení, v němž podporuje Pražské jaro slovy: „Čeští a slovenští výtvarní umělci se ztotožňují s demokratizačním procesem, který probíhá v naší společnosti, protože v něm spatřují jedinou záruku svobody uměleckého projevu.“
Závěr
Cyklus sedmi pokračování vycházející na stránkách Obrysu-Kmene chtěl alespoň v hrubých rysech načrtnout složitou kulturně-politickou problematiku 60. let. Povinností každé současnosti je snažit se nejen zmapovat, ale především pochopit svou minulost a přistupovat k ní, zvlášť k jejímu hodnocení, s veškerým porozuměním, pokorou a pokusit se v ní hledat i poučení.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |