No tedy pustit se do životopisu Arthura Rimbauda, to je odvaha!
Božský rošťák – tak ho nazval náš F. X. Šalda. Jenže uličnictví bylo jen jednou a málo „vydatnou“ fazetou nesčetné bytosti, kterou nejde popsat. (A to neberu v potaz, že fazeta je jen to, co se blýská navenek.) Totiž nejde popsat slovy přidělenými prozaikům, natož paslovy podhozenými literárním pomvědům. Rozumět mu mohou snad leda básníci, o nichž ovšem sám řekl: „Vedle mne jste všichni básníci“, přičemž z útrpné věty vypadlo důležité slovo „jenom“. Takže ani básníci, zejména ne ti, kteří ho za života obklopovali, ani ti, kteří z jeho odkazu tyli, natož ti, kteří jeho odkaz komolili, cenzurovali, vypouštěli homosexuální sekvence nebo je naopak očmuchávali… Rimbaud je pohyblivá stavba složená z tisícerých součástek, z nichž ani jedna není rozhodující, a básník z té či oné ani dnes, kdy se věda nadýmá pýchou, nemůže být naklonován. Jaké štěstí!
Rimbaud mohl být cestovatel stejně jako úředník, dobrodruh i usedlík, milenec paní a dívek i maňásek na rukou žoldáků, mohl být vrahem i mučedníkem, rozvracečem říší i mírotvůrcem, který zachraňuje svět třesoucí se v rozpáraných švech. A Rimbaud tohle všecko byl, to vše se vešlo do jediného drobného těla, které nakonec spočinulo v hrobě podobajícím se domečku cukrové panenky. Tohle jsem o jeho hrobě četl, a když jsem u něj stál, zjistil jsem, že měl Cocteau pravdu. Jenže Cocteaua zajímal spíš Rimbaudův zadek, případně ještě křídla a berla z Marseille a ostatní teploušské harampádí. Jen si poslechněte: „Nemůže být básníka, který by nekulhal“!
Hovořím o knize Bruce Duffyho NEŠTĚSTÍ BÝVALO MÝM BOHEM, s podtitulem Román o prokletém životě Arthura Rimbauda. Jde o autentický citát, ale jako každý citát je to jen kousek náhodně vytržené látky trčící na křoví, jímž se nezměřitelné a nezměrné tělo dralo na svobodu. Ani slovo „prokletý“ už nesedí a nikdy nesedělo. Vymyslel si ho Verlaine, ale znám tisíce lidí, kteří by takové prokletí brali, jen kdyby mohli otisknout chodidlo do betonu v Síni nebeské slávy. A právě proto, že by jen chtěli, ho tam nikdy neotisknou, a dobře jim tak. Neubude!
A co Verlaine, nevěrný druh, a přece nejvěrnější z věrných, který zachránil z Rimbaudova hmotného odkazu vše, co se dalo najít? Byl prokletý? Pokud ano, pokud si to sám o sobě myslel a jen nebrnkal na strunu měšťáckého soucitu, jenž se pravidelně jako průjem dostavuje po smrti básníků ve Francii, v Čechách i v Tramtárii, jak tedy zněla ona kletba? Myslím, že by nebyl s to ji formulovat.
Verlaine přišel na svět, aby napsal několik vskutku nesmrtelných básní, ale také jako Rimbaudova chůva a strážce zjevné pečeti (na rozdíl od takybásníků, kteří touží střežit pečeť tajnou, ač jsou jejich duše bez tajemství). Z české literatury známe obdobnou dvojici, Sabinu a Máchu. Nebýt Sabiny, zbyla by nám z Máchy hrstička popela. Říkám obdobnou, protože ve všech dalších směrech příklad kulhá, samozřejmě až na Máchovu velikost. Ta je stejně jako Rimbaudova absolutní, nepostižitelná elkem ani ixkem.
Takže co? Takže skvělá kniha, kterou opravdu musíte číst, pokud už nejste dočista otráveni smradem těchto bohapustých a poezieprostých časů.
Pro pořádek: knihu vydalo nakladatelství JOTA, Brno 2012, 448 perných stran!
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |