Přišel mi krásný dopis, autorka Sofie Beerová ze skromnosti neuvedla zpáteční adresu; to ji u mne povýšilo na opravdová nebesa a vrylo se svým svědectvím do mého srdce. Vždyť takových pamětníků už na světě mnoho není… Převelikou radost mi ta neznámá žena udělala. Byla dítětem strašné války. Napsala mi nedlouho po uveřejnění mé recenze knihy Sarah Quigleyové Dirigent o skladateli a dirigentovi Dmitriji Šostakovičovi, i o jiných a o té době…
Kniha vyšla nedávno v brněnském nakladatelství Jota v překladu z angličtiny. Kniha mne zaujala, poprvé jsem četl řádky o sovětské válečné zkušenosti z pera odjinud než z Ruska.
Autorka dopisu mi mimo jiné napsala:
Vážený pane Zdeňku Hrabico… Ještě jednou jsem se přesvědčila, jak málo se ví, jakou cenu zaplatili Rusové, Bělorusové, Ukrajinci a jiní sovětští lidé za porážku nacistického Německa. Ví se o 27 milionech obětí, ale co je za těmi miliony, se ví hodně málo. Ve Vaší recenzi mne moc zaujala epizoda setkání Dmitrije Šostakoviče, popsaná autorkou knihy, s jeho bývalým studentem Fleischmanem. Těžko mohu posoudit, zda byl Šostakovič podle autorky té knihy skutečně „vzteky bez sebe“, že na frontu tehdy posílají nezkušené a neozbrojené mladé muže bez výcviku, že „takoví nemají proti Němcům žádnou šanci“. Ale moc a moc pochybuji, že Šostakovič mohl vyslovit taková slova.
Podle všeho byl tehdy podzim 1941 a nad Sovětským svazem visela hrozba, jaká nikdy předtím nebyla. Nežila jsem tehdy v obklíčeném Leningradě, ale v Moskvě. Bylo mi tenkrát šestnáct let. Moskva byla tehdy vyhlášena městem v obležení. Naše rodina žila v samém středu metropole. Nedaleko odtud, od místa, kudy jsem chodila do školy, byly všude protitankové zátarasy z železničních kolejnic. Byl vyhlášen zákaz nočního vycházení, tak zvaný komandantský (velitelský) čas. To znamená, že se nesmělo od večera od 22.00 hod. do 6.00 hod. ráno vycházet, jenom na zvláštní propustku. Navždy se mi vrylo do paměti datum 17. října 1941. Na mnoha místech Moskvy byl ve vzduchu cítit kouř, pálily se domovní knihy a jiné doklady pro případ, že by se nepodařilo ubránit Moskvu. Později ze Vzpomínek maršála Žukova jsem se dozvěděla, že v ten den byli Němci Moskvě nejblíže, jenom sedmadvacet kilometrů. Stáli jsme toho dne, mládež z našeho velkého domu, před tímto domem a pozorovali dění kolem nás, jak kolem, přímo na vozovce, v protisměru jdou s kufry a batohy obyvatelé, kteří neevakuovali s podniky nebo s úřady. V naději dostat se z obleženého města šli na velké Kazaňské nádraží. Jediného nádraží, z kterého se dalo při troše štěstí dostat na východ. Ostatní železniční tratě již byly na různé vzdálenosti od Moskvy obsazeny německou armádou. Kolem našeho domu vedl starší voják raněného nebo nemocného koně. Poprosil nás o vodu pro sebe a pro koně a řekl nám, že Němci jsou v Chimkách, blízko. Chimki byly okrajovou výletní částí Moskvy s přístavem pro výletní lodě a s koupališti. Dnes je to jeden z obvodů Velké Moskvy. Tehdy jsem si myslila, že voják zpanikařil. Stávalo se, že se občas šířily nepotvrzené, poplašné, neověřené zprávy. Ale později jsem si ve v maršálových vzpomínkách přečetla, že skupině německých průzkumníků se na motorkách skutečně podařilo dostat se na chvíli k Chimkám.
V sousedství s naším domem byla škola, kam jsem chodila i já. V předzahrádce před školou se soustřeďovali dobrovolníci, kteří na výzvu Moskevského městského sovětu přišli bránit Moskvu. Byli to muži, kteří z různých důvodů nepodléhali mobilizaci a některým bylo i přes čtyřicet let. Říkalo se jim „opolčenci“ (domobranci). Nebyl čas na výcvik, dostali pušky vzor 1891/1930 a šli přímo na frontu. Vojáci wehrmachtu byli ozbrojeni samopaly, některé z nich byly možná vyrobeny v českých zbrojovkách. Vždyť pro německý wehrmacht pracovala tehdy skoro celá Evropa. Od konce občanské války v Rusku, kdy začala výstavba průmyslu, do napadení SSSR nacistickým Německem uplynulo všeho všudy fakticky jenom dvacet let. Co znamená dvacet let po šesti letech pro Rusko ničivé první světové a občanské války? Navštívila jsem pod Moskvou místa, kde bojovali „opolčenci“. Padly jich tam tisíce a tisíce, málokdo z nich se po válce vrátil domů. Byli mezi nimi i muži z našeho domu! Jejich místa u strojů ve vojenských továrnách - a vojenské byly úplně všechny továrny, protože se vůbec nic nevyrábělo pro civilní obyvatelstvo, zastoupily ženy a mládež od 15 let. Byl zaveden dvanáctihodinový pracovní den, žádné volno nebo dovolená. Pracovalo se bez přestání, pracovalo se nepřetržitě. Za samovolný odchod z továrny byl soud a trest. Pět let v táboře. Bylo to kruté? Ano, bylo to kruté! Ale lepší než zemřít pod kulkou Němců nebo v případě jejich vítězství být do smrti otrokem panské germánské rasy. Jedna naše sousedka pracovala v továrně vyrábějící stroje. Velmi často vůbec nepřišla z práce domů, tomu se říkalo „kazarmennoje položení“ (kasárenský režim), pracovalo se nepřetržitě i více než dvanáct hodin… Ty ženy spaly 3 nebo 4 hodiny a přímo v továrně a zase se vracely ke stroji…
V říjnu 1941 vyzvaly vojenské úřady všechno obyvatelstvo Moskvy, aby šlo kopat kolem Moskvy protitankové zákopy. Jela i parta z našeho domu. Bylo to ve vesnici Krylatskoje, dneska je to jeden z obvodů Moskvy… Rukavice nebyly, nikdo nebyl zvyklý na takovou těžkou práci a tak se pochopitelně objevily puchýře. Omotali jsme si ruce, čím se dalo, a pokračovali v práci. Pracovali jsme všichni do 6. listopadu. V noci na 7. listopad napadl sníh, práce byla hotova. A tak nás poslali domů. Byla to přibližně doba, kterou popisuje autorka knihy Dirigent. Samozřejmě, že situace v Moskvě byla nesrovnatelně lepší než v Leningradě. Dělníci dostávali na den 60 dkg chleba, úředníci 50 dkg a nepracující 40 dkg. Měli jsme sice lístky na příděl jiných potravin, ale fakticky jiné potraviny nebyly. A my se musili spokojit s chlebem až do konce léta 1942! Naše maminka totiž dostala na okraji Moskvy přidělený kousek půdy, zasadila tam nějakou zeleninu.
Nebudu Vás déle unavovat svými vzpomínkami, které vyprovokovala Vaše recenze knihy Sarah Quigleyové Dirigent z Joty a slova, která prý pronesl Dmitrij Šostakovič o „vysílání na frontu nezkušených a neozbrojených mladých mužů bez výcviku“. Ano, byli často nezkušení a neozbrojení, ale jiné východisko nebylo. Kdyby jich nebylo, pravděpodobně byste nebyl ani Vy… Omlouvám se, nemám české školy...
S pozdravem Sofie Beerová, Praha, květen 2013“
Klaním se Vám, vážená paní Sofie Beerová v hluboké pokoře… Ani já jako recenzent, ani autorka zajímavé knihy Dirigent bychom na tomto světě určitě nebyli. Autorka z Nového Zélandu žije od roku 2000 v Berlíně, já bydlím v Praze. Myslím, že mohu i za ni moc poděkovat, a dodat: jak jinak se mají knihy nejenom psát, ale nakonec i číst… O to jste se zasloužila hlavně Vy svými působivými řádky a vzpomínkou na těžké chvíle jednoho - vašeho - života. Díky, díky…
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |